Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Většina lidí je velmi udatná ve svém každodenním boji proti sexualitě. Snaží se nedat na sobě znát nic ze svých fantazií a tužeb. Kupují si řádný oděv, řádně se tváří a navrch si nasadí řádný klobouk. Hovoří o slušných věcech, jako například kde byli na dovolené, jaké bylo počasí a kde se lze dobře najíst. Tajné tužby na plovárně nebo v baru prozradí nanejvýš nejintimnějším přátelům, pokud takové mají. Pakliže patří ke vzdělané vrstvě, hovoří o umění či náboženství nebo o psychoanalýze. (Dieter Duhm)

 Erós toužíme mít stále na dosah, jako svůj mobilní telefon. Potřebujeme ho stále po ruce, protože „co kdyby“. Co kdyby zrovna teď přišel?! Zjevil se ve své nekonečné síle a prudkosti. Musím být přece připraven kliknout a rychle se spojit. A kvalita toho, co je „po ruce“ se neuvěřitelně zvyšuje. Zvyšuje se rozlišení, variabilita, ostrost, barevnost, dostupnost. Stačí být „online“, v síti, a Erós je tady. Technologie přináší až neskutečnou skutečnost. Skoro by se zdálo, že na náš starý Erós můžeme zapomenout. Máme zde ten vždy dostupný, všudypřítomný, čistý, hygienický, virtuální. Erós, který zdá se nikoho nepotřebuje, je soběstačný, oboupohlavní, hermafroditní. Je hygienicky i citově bezproblémový. Je z jiné reality, té virtuální. Je tedy nehmatatelný a nefyzický, i když i tomu se snaží technologie vzdorovat.

Experti předpokládají, že moderní roboti se v příštích pětadvaceti letech stanou běžnou součástí našeho sexuálního života. K jejich užívání má docházet častěji než ke styku se skutečným partnerem.

Nemůžeme-li ale Erós nahmatat, můžeme ho mít vůbec na dosah? Není to „druhé“ právě to, čím je přitažlivost přitažlivá? Co ale dokáže soutěžit s dokonalostí dnešních technologií? Má-li být něco silnějšího než Erós, může to být znovu jen Erós. Nikdo jiný v tomto souboji sám sebe neporazí, aniž by ten druhý prohrál!

 Znovu si s trochou ostychu rozkliknu v mobilu fotografii jejího obličeje. Je to týden a vnitřní paměť už zdá se ochabuje. Ještě je tam to jemné chvění. Je tam nic a všechno. Černá díra zapomnění a nebytí v tom nejtěsnějším sousedství  mé paměti  s nově stvořenou galaxií lásky. A moje pozornost osciluje mezi nimi. Prázdnota nebo láska. Toužím po lásce, pochopitelně, v ní kypí život, zrod něčeho nového. Vnitřní pozorností vůči detailům obrazu se snažím oživit, co že se to vlastně stalo. Co přitáhlo mou pozornost, co způsobilo, že celé mé tělo se v její blízkosti cítilo jinak. Mé oči neodolaly záhybům šíje, drobným záchvěvům svalů na obnažených rukou, vytvářejících vlny krásy. Fotografie nestačí, nemohla to zachytit. Přesto spolehlivě funguje jako most do minulosti. Minulosti? Nebo přítomnosti, která se teď ve mně znovu rozevírá, rozehrává, ožívá a stává se tělesnou a tím i skutečnou?   

 Jinou „technologií“ pro 21. století, která je na blízku, blíže než naše mobilní telefony, a má tradici, jež přesahuje věk virtuální reality, je „technologie“ aktivní imaginace. Tento přístup nabízený švýcarským psychologem C. G. Jungem v prostředí psychoterapeutickém, není zdaleka znám tak, jako svět virtuální reality. Je metodou, technikou, postupem, ale současně tak trochu uměním, které nemáme plně v rukou.  Nenabízí spojení se stvořitelem či milovanou bytostí hned po stisknutí tlačítka start, ale nemá o nic menší ambice. A v Jungově šlépějích kráčeli mnozí další, jmenujme například již zesnulého Jamese Hillmana, jeho žáka Thomase Moora nebo Arnolda Mindella, jenž pozornost aktivní imaginace rozšířil z obrazivosti očí do celého těla, těla všech smyslů. Paradoxem zůstává, že Jungova psychologie je v různých podobách využívána i zneužívána v řadě oblastí, ale jako „věda“ či „metoda poznání“ nikdy nebyla plně uznána a akceptována. Svým přístupem se vždy pohybovala na hraně vědy. Je příliš nevědecky osobní, subjektivní. Přesto a možná právě proto, když se do ní dokážeme ponořit, přináší jistou objektivitu. Je to ale objektivita skutečnosti vnitřního zážitku. V něm se potkáváme s druhým a druhými a tím se dotýkáme toho, co je nám společné. Čteme-li živé verše, které k nám promlouvají, ocitáme se v jistém slova smyslu v objektivním světě. Bez potřeby důkazů. Důkazem je zážitek. Víme, že něco žijeme, i když povaha toho „žijeme“, může být u každého čtenáře trochu jiná a současně trochu podobná až stejná. Proto působí. A jak říká sám „mistr Carl“, skutečné je to, co působí.

Člověk jako by byl v přítomnosti představivosti samé, představivosti, ve které a se kterou duch vychází ze srdce k veškeré tvorbě. (James Hillman)

Ne náhodou byl jedním ze světů, jež Jung prozkoumával, svět lásky. Tento svět, „objekt“ výzkumu si nevybral dobrovolně. On (svět) si vybral jeho. Respektive ona (žena) jeho. Jungovo pojetí animy jako ženské části mužské duše a anima, jako zrcadlově stejné podoby mužské části duše v ženě,  je poměrně známé. K hlubšímu prožití této myšlenky je ale opět nutno trocha té „technologie“ aktivní imaginace. Je o odvaze „užít“ si dar a tajemství zamilování a současně mu věnovat svou citlivou a vícedimenzionální pozornost. Jungovsky se dá se říci, že zamilování se, je projekcí. Vidíme ve druhém to lepší ze sebe sama a to nám přináší radost a pocit opojení. Ano, to jsme konečně my, takto vypadáme, toto cítíme, takto se cítíme, ne tak, jako před tím, šedivě, nudně, nezřetelně. Konečně nás někdo vidí, zahlédl skutečnost. Setkání s druhou bytostí vždy takovou příležitostí může být. To ale není vše. Paradox projekce je dán tím, že druhá osoba nikdy nemůže být jenom projekcí, jenom jakýmsi iniciačním prvkem procitnutí do lásky. Druhá osoba přece není pouze objektem, ale také subjektem. Redukovat druhého na pouhou projekci je stejně nebezpečné, jako uvěřit tomu, že jen díky němu nás čeká spása a život v nekonečné lásce. Je to vlastně koán, paradox, dveře pro dosnívání právě tvořeného, nového a jedinečného příběhu, který v této konkrétní podobě, těchto dvou konkrétních lidí, ještě nikdo nikdy nezažil. Milenci se koupou v jedné lázni, kde přestává být zřejmé, kdo je kdo. Vzniká něco nového. Vztah není dán, ale žije svým vlastním životem, v dialogu těl a slov. Je to zplození dítěte neznámého rodu a podoby. Jung na to přišel po bolestných zkušenostech a snažil se to popsat, přiblížit. Někdy možná příliš složitě, nesrozumitelně, alchymicky. Jazyk alchymie, stejně jako jazyk lásky ale nemůže být primitivní a jednoznačný, nejsou to dopravní značky, které přesně určují cestu, kterou máme v plánu.  Stejně jako nemůže být naplánovaný a jednoznačný výsledek aktu lásky. Laboratorium nezřídka celé vybuchne a Adept s ním. Ale vždy se zvedne z popela a k pokusům se navrací. Stojí mu to za to, za to zlato. Může získat elixír života. Každý z nás to může prožít také. Bezpečně, chráněn prezervativem monitoru nebo skutečně. Nechat se přitahovat, nechat se unášet, vstupovat do vztahů se všemi riziky, protože žádné setkání není náhodné a žádné není v ničem jisté, předvídatelné. Není to abstraktní člověk, se kterým se potkáváme, ale ten a ten konkrétní člověk z masa a krve, pokrytý citlivou kůží, reagující na slova i dotek. Unést tu výzvu dvojakosti, to je oč tu běží. Být věrný v sobě a vyjevit to a být věrný světu kolem a reflektovat to. Láska není ani jenom v nás, ani jenom venku. To je to mystérium děsivé opuštěnosti i mrazivé extáze, které se střídají, proplétají a dokonce mohou být prožívány v jednom okamžiku současně. Had lásky se plazí a jeho oči přesně sledují terén, kterého se dotýká. Tak přesně, že ani had sám chvílemi neví, zda jeho oči ještě patří jemu nebo už jsou součástí toho všeho měkkého kolem. Oči viděného a vidoucího se protnou v nerozlišení.

Co se to mezi naším tělem, vlastníma očima a obrazem toho druhého vlastně děje? Vpíjíme se pohledem do krásných očí stejně jako do nezvyklých vrásek. Necháváme se unášet barvou, plností a tvarem vlasů a vousů, stejně jako nás fascinují různé zvláštní jizvy, skvrnky, bradavičky, nezvykle postavené uši či nos. Pro někoho jsou pak kouzlem svého druhu pestré podoby a rozměry rtů. A mnohdy ani nevíme přesně, co nás na druhé osobně vlastně přitahuje. Přitahovat nás dokonce může určitý nesoulad. Jsou tváře, které nás mohou dráždit a přesto nebo právě proto fascinovat a lákat náš zrak. Naše oči jakoby si ve svém nutkavém otáčení říkaly: „je to opravdu tak, i toto je možné, vidím správně?“

Hluboká potřeba vidět tváře našich milovaných, může přinést i pocity nedostatku a ztráty. Když se s daným člověkem dlouho nevidíme, naše vnitřní paměť šátrá a hledá a snaží se chytit nějakého bodu, který obraz znovu oživí a vyvolá. Jakoby nám vzpomínka nabízela druh zážitku, který má patřit pevně do našeho života. Nesmí zmizet! Zmizela by část našeho života. Ono pátraní vlastně znamená jakousi procházku vší naší vnitřní tělesnou pamětí. Fyzickou pamětí, naším tělem.  Každá jeho buňka jakoby měla možnost, schopnost nebo dokonce své určení uchovat jeden určitý obraz, obraz konkrétní tváře. A zdá se nějak důležité přesně to místo, kde se vzpomínka usadila. Mít pak přístup ke své paměti, ke svému nekonečnému prostoru vnitřního těla, nějak znamená a přináší určitou plnost života. Všechny ty miliony drobných obrazů,  nastřádaných léty v našem těle zůstaly. Jako bychom vstřebávali všechnu rozmanitost lidského světa. Skrze ty obrazy nasáváme i příběhy za nimi. Skrze opojení tvářemi polykáme také všechny ty příběhy do tváří vepsaných. Nejsou to slova a vyprávění. Náš život by na to vyprávění a poslouchání nestačil. Obraz je rychlejší, silnější, vševědoucí, je plností.

A jak je rovněž poměrně známo, projekce nepůsobí jen v aktu lásky, ale i v aktu nenávisti. I zde se cosi vlastního, v tomto případě na první dobrou nežádoucího, zrcadlí v děsivé podobě odpudivého druhého. Tento akt nelásky je pak natolik silný, že si jej nejen neužíváme, ale prcháme před ním. S aktem pochopení lásky tak nejsou spojeny jen vztahy s těmi nejbližšími, ale i vztahy nejširšího společenství, ve kterém žijeme. Dlouho a hypnotizovaně dokážeme sledovat zvěrstva venku, v těch druhých, na televizních obrazovkách, na počítačových monitorech. Tam si dokonce dovolujeme překračovat desatero a zabíjet. V živé skutečnosti znamená vstup do vztahu akt imaginace, který může vést v hlubší pochopení zdrojů našeho prožívání a jednání. Naše zuřivost se imaginativně může v jiném kontextu zjevit, jako jediný a přesný způsob boje s drakem nejrůznějšího původu (boj s osobní nebo kolektivní nespravedlností, ochrana slabšího, ochrana zásadních hodnot). Je-li vkročení do  lásky možností, která může přinést nečekaně nové spojení s jiným, může být vstup do konfliktu možností, jak v konečném důsledku sdílet sílu toho, že jsme někde stejní. Všichni stejní. Že by náznak skutečné, hluboce prožívané demokracie, která vrací šťávu do vyprahlých chodeb našeho parlamentu na místo pachu levného špiritusu? Demokracie, která v jednom aktu umí uctít výjimečnost jedinečnosti i rovnost stejného v mnohosti?

Zíráme-li, civíme, vpíjíme-li se pohledem do druhých, ve skutečnosti polykáme všechno lidství, celý stvořený vesmír ve vší jeho rozmanitosti, nekonečnosti a bohatosti. Ve všem, co stvoření opakuje i v tom, co vytváří nového. Zíráním odhalujeme údiv a naplňujeme touhu spojit se. Spojit se s tím větším než jsme my. S tím vším, co nejsme my, co jenom tušíme, ale nemůžeme nikdy zcela poznat. Vesmír se našima očima dívá na sama sebe. Bez našich očí by sám o sobě nevěděl dost, nevěděl vše, co už dokázal stvořit a kam pokračovat dál.

Technologie nám poskytla obrovskou možnost odpoutání se. A ve chvíli, kdy jsme se odpoutali od špinavé a blátivé země dokonale a uviděli zemi jinak, cosi se změnilo. Začali jsme se k ní vracet. Naše planeta se zjevila ve své erotické kráse. Vzbudila v nás partnerské a pečovatelské emoce. Toto hnutí smyslů, vnímané například jako hnutí environmentální, změnilo naši pozornost. Vrátilo nás ke smyslům, jež jsou neodbytným předpokladem Erótu, tedy lásky. Zrcadlí se v naší dnešní vášni pro nové a nové kuchařky, kurzy degustací, tanců, tantry. V návratu k zahradničení. V naší obnovené touze špinavými prsty opět  sadit semínka, našima očima pozorovat zvětšující se plod rajčete, v našem čichu, který je sto rozeznávat nekonečné variety koření života.

Klíčové pro skutečnou lásku, nehynoucí lásku a pro skutečnou imaginaci je její zdroj. Podobou skutečné imaginace není bezbřehé fantazírování, rutinní brainstorming zdánlivé kreativity, plácání toho, co nás zrovna napadne. Ne náhodou Jung vycházel ze snů. Sny nevykládal jako klíč k definitivnímu a konečnému otevření zámku tajemství života, jak se o to „vykladači“ nezřídka snaží a kradou tak snu jeho živoucí povahu. Sen chápal jako živou skutečnost, která se v noci děla bez našeho režírování. Vyprávíme-li sen druhému zrána, lehce ospale, s očima ještě přivřenýma, neotráveni ještě kofeinem denního světla, zůstáváme ve světě snu. Sen nám ještě proudí v krvi, není „jen“ obrazem. Vyprávíme-li jej, používáme jeho hlas, jeho gesta, náladu, vůni. Spojujeme se se skutečnými smysly a instinkty. Spojujeme se s tajemnou bytostí, kterou jsme i nejsme. Bytostí, která je vždy nějak větší, než jsme my sami. Bytostí, s níž je sex skutečným sexem, protože dokáže plodit vždy něco nového. Ocitáme se tak ve světě, který je prožíván zevnitř, je světem, ve kterém jsme my jeho tvůrci. To je erotické, to je zatraceně sexy a naše Země se raduje, protože jsme s ní a v ní.

Ti, kteří poznali svět skutečné imaginace, neprodukují utopie, nejde o politické, či sociální snění, nýbrž eschatologii, a to proto, že je očekáváním čehosi, co je už tady a teď reálně přítomné v jiném světě a podává o něm svědectví (Henry Corbin).

Záchrana Lásky  je záchranou naší Země.  Greta Thunberg to instinktivně cítí. Svými emocemi jitří vášně, probouzí v nás pud sebezáchovy. V jistém slova smyslu radikalizuje situaci, ve které se nacházíme. Odpověď na současné nepokojné teď nepřichází z rozumu. Vyvoláváno  a oslovováno je srdce. Naše srdce se především musí rozhodnout, jestli je schopno se nadále pouze vymezovat a udržovat nadvládu oddělenosti, která přivolává manipulaci toho jednoho s tím druhým nebo najít cestu ke spojení. Spojení v posvátné svatbě čtyř. Svatbě Logosu, Erótu, imaginativní intuice a skutečného a hmatatelného světa živlů. Svatby našich nejlepších teorií, dovednosti mozku a tvorby systémů s láskou, radostí a plynutím, s intuitivní důvěrou v neznámé a zručností našich rukou. Taková podoba svatby směřuje k lásce místo války pohlaví, tříd, armád klima-alarmistů s klima popírači. Jen taková každodenní svatba je technologií, jež skutečně působí.  Taková svatba je velkým Vzdorem Okouzlení. Pomůže nám postavit novou infrastrukturu, kabely erótu, rychlého, toho nejrychlejšího připojení, bez nutnosti bolestně narušovat tělo naší Země.