Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Protože co doma? Nenaučila nás krize náhodou tomu, odpovídat si na otázku co doma?  Máme to, co máme, vaříme z toho, co máme. Krize jako možnost ocenit to, co už máme a máme to doma? Krize jako příležitost ocenit sama sebe bez vztahu k tomu, kde zrovna přispívám k růstu HDP, k té práci tam, někde mimo domov? Neocenili jsme náhodou tu práci jako je vaření, praní, žehlení, šití, péče, vyprávění?

Protože co doma? Nenaučila nás krize náhodou tomu, oceňovat s jinou intenzitou to, co máme za nejbližšími humny? Potok, který hraje každým dnem jinou píseň. Pampelišky, ach opravdu pampelišky? Jak nenápadně otevírají a zavírají svou žluť. Pupeny, listy, květy, barvy? Nestal se kos, chytající svou žížalu malým zázrakem života ve skutečném světě plným akce? A není pak veverka, běžící na strom místním pokladem potvrzujícím to, že jsme ještě nezemřeli, že to tady všude žije? Nevyhnala nás pandemie do nitra přírody, do svého vlastního poznávání přírodních věd. Ne poznávání tam, venku, ale uvnitř toho, jak je příroda obsažena a denně oživována uvnitř nás. Netrávili jsme v přírodě a s dětmi najednou čas, který nás společně učil této vědě? Vědění skutečnému, živému, blízkému, protože na dotyk?

Protože co doma? Nevyhnala nás náhodou pandemie k pozornosti toho, jaké nás obklopují domy? Kde se vzaly, komu patří, kdo je postavil a kdy? Nedali jsme si čas konečně si přečíst nápis na pomníku, který jindy denně míjíme, aniž bychom si všimli, že ten kdysi mrtvý hrdina má mezi námi své potomky? Nedali jsme si konečně čas být s knihou skutečně, hluboce a vnímat, jak všechny postavy současnosti, historie i budoucnosti, našeho i jiných světů jsou vlastně nějak naší součástí a že jejich příběhy se spojujeme s tajemným prostorem, kde se prolínají časy stejně, jako ostré hrany já, ty, oni, my? Není to učení historie a dějin, které potřebujeme? Dějepis, který my sami rozvíjíme právě ve svých domovech a znovu sedě vedle dítěte, které se snaží najít chuť se vůbec o nějakou historii zajímat?

Protože co doma? Chodit stále těmi stejnými cestami, pořád dokola? Nebo pokaždé trochu jinak? Zkracovat, prodlužovat, navazovat, chodit pozpátku, zrychlovat, zpomalovat a zastavovat se. Vnímat svůj dech, svá vlastní překvapení, svá zabloudění nohou i mysli? Dívat se na dům jako na město nebo okna, dveře, střechu nebo na strukturu jeho omítky? Vidět jedním přehlédnutím celý les nebo strom? Nebo jeho vrásky vepsané do kůry? Sklonit se k poslední, zlatým sluncem nevysušené kapce, nebo se nechat promočit zlatým deštěm?

Dovolili jsme si doma učit se vlastním dějinám, přírodopisu naší zahrádky, zeměpisu nejbližší ulice. Po dlouhé době jsme si alespoň na chvíli dovolili nemizet za hranice vlastní přítomnosti.