Ne moc konfliktu

Přemýšlíme-li o zdraví, zejména v psychosomatickém kontextu, nemůžeme minout téma konfliktů a způsobů jejich řešení. Dnešní doba nabízí hodně pláten pro to vidět stíny světa i těch druhých. Dává také hodně příležitostí „natřít to těm druhým“, bez pozornosti k tomu, zda si tím nestřílíme do vlastních zad.

Možná, že jste někdy slyšeli či četli o otázce, kterou považoval za klíčovou Albert Einstein. Připomenu ji, protože je možná překvapivě klíčová i pro naše zdraví a dnešní dobu. „Žijeme v přátelském nebo nepřátelském vesmíru?“ Pokud máme zodpovězeno, a nejen nějak povrchně na první dobrou, ale způsobem, který se nám vepíše do ranního vstávání a podoby otevřených očí, máme dobře nakročeno. Tedy pokud odpověď míří k té přátelštější verzi vesmíru.  A pozor, rovnou raději předejdu pochybnostem o míře Sluníčka v mé duši i následných řádcích. Ne neslibuji vám život bez nemocí. Ostatně o tom lze-li být stále zdravý a jestli je to vůbec zdravý postoj ke zdraví, bychom si někdy příště také mohli zapřemýšlet. Zdravý život vám neslibuji dokonce ani v tom případě, že máte odvahu vesmír za hodného tátu považovat. Takový táta totiž neznamená, že mu vždy rozumíme, že působí pořád mile a jeho rozhodnutí vnímáme jako spravedlnost samu. Dokonce ten táta může jevit známky šílenství, překypovat černým humorem a působit až přiopile.  A to může bolet.dyž v roce 2009, šedesát let po autorově smrti, vyšla veřejně Červená kniha Carla Gustava Junga, jeho „ilustrovaný snový deník“, dalo by se říci, že nám o způsobu, jak se dívat na povahu vesmíru řekla také něco zásadního. Mluví mimo jiné o tom, že skutečně zažít přátelskost vesmíru může znamenat jisté ohrožení našeho zdraví mentálního. Nebo alespoň zatřást našim běžným pohledem na svět a život. O to myslím oběma pánům, Albertovi a Carlovi, šlo především. Máme-li totiž vesmír považovat za přátelský, určitě to vyvolá nejeden vnitřní konflikt. A nejen ten vnitřní. Dějí-li se ve světě sakra zlé věci, důvěra v tátu, co to myslí vždycky dobře, musí dostávat opovážlivé trhliny a procházet zkouškami důvěry. Skoro by se chtělo říci, že žití samo je život v konfliktu, protikladnosti a paradoxu.

Naše doba je plná konfliktů a bolestí. Zažíváme je na různých úrovních (osobních, vztahových i kolektivních) a s různou intenzitou (akutní nebo chronické nemoci). A právě to, jaký příběh si kolem těchto konfliktů vytvoříme, je výrazně určeno povahou, kterou jsme přiřkly našemu vesmírnému tátovi. Tady jsou otevřeny dveře všem dnešním příběhům konspirativní povahy. Vesmír bohužel většinou nepovažujeme za nic osobního a k neosobním věcem se nám těžko vztahuje. Tak si přirozeně až automaticky vybereme jako náhradu některé ze synů a dcer (tedy našich sousedů, kolegů) a těm přisoudíme moc nepřítomného, či spíše neviditelného. Táta jako by nebyl doma, hodíme to všechno na někoho z rodiny či okolí, vždy se někdo najde. Vaxeři nebo antivaxeři, politici, úředníci, byznysmeni, cikáni, muslimové, židé… On „to“ přece někdo musí řídit, chtít, mít jasný záměr. Záměr, který je proti nám, na úkor nás a plný nespravedlnosti.

Připadá-li vám to všechno víc metafyzické, než fyzické a prakticky uchopitelné, přidávám jedno doporučení starých šamanů. Pokaždé, když bude váš napínající se luk kritiky mířit šíp jedu zlosti a nenávisti nějakým zcela jasným směrem („to je ale debil“), zkuste šíp alespoň na chvíli obrátit ke své vlastní hrudi a párkrát se u toho nadechnout. A aspoň na chvíli, než se plnou silou zaboříte do klávesnice ve snaze někomu sakra ostře odpovědět, se zeptat, co mi to všechno má říct o mě samotném. Co mě chce táta naučit. Ale pozor, zkuste se vyhnout druhému extrému vět typu „je to má vina, má veliká vina“, ve kterých lze uvíznout jak v chytlavé písni, co neleze z hlavy.

Poselství pro tento rok a náš zdravý přístup k životu (tedy přístup který nelpí na bezvadnosti a ne nemocnosti) by pak pro mě znělo něco jako: „Jsem čerstvým a odhodlaným členem výzkumného týmu „vědomé lidství“.  Zkoumám, co si počneme s vakcínami a antibiotiky, internetem a počítači, fašismem a demokracií, Kristem a naší schopností se na něčem domluvit. Občasné přehřátí atmosféry ve vlastním těle, atmosféry rodinného oběda, je pro výzkum stejně důležité, jako memento klimatického kolapsu.

Psáno pro Nový Prostor