Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Vrátím-li se k žalu environmentálnímu, k tématu klimatické krize, ke smutku z toho, že se naše příroda a náš svět nenávratně mění, můžeme možná s překvapením konstatovat, že už tady bylo vykonáno mnoho práce. Hlubinní ekologové už desítky let funebrácky okopávali půdu hrobů našich jistot, abychom se s nimi obřadně a hluboce uměli rozloučit. Volali stejně intenzivně a stejně beznadějně, jako ti, kteří upozorňovali na různá bezpečností rizika postupně se proměňující v rizikové, brutální a vražedné činy. Stejnou funebráckou práci pro nás již v dávných dobách vykonali tibetští moudří. Ti nás učí umírat životu a rozpouštět pevnost čtyř živlů, které tak hmatatelně a současně prchavě drží naše těla pohromadě. Kdo by ale v rachotu čínských tanků a hlasitosti politických projevů slyšel podivné modlitby bezmocných staříků?

Joanna Macy, jedna z těch hlubinných ekoložek, jež je svým věkem ve stavu odcházení, nám například přinesla koncept spirály aktivní naděje. V zásadě je velmi prostý a inspirací vychází jak ze zmíněného budhismu, tak ze systémového myšlení. A nejde jen o koncept, spíše o každodenní praxi, která pěstuje aktivní naději neopřenou o naivitu a přehlížení. Jde o aktivní naději, která je tak široká vůči světu, jak jen svět široký může být. Vychází z toho, že míra naší síly je úměrná míře naší citlivosti. Jinými slovy je to naděje, která vyzývá k nepřehlížení okrajů a zapomenutých krajů. Je to naděje, která nás učí nenechat nic být jen tak, protože každým ublížením, které nechám páchat na sobě, ubližuji své citlivosti a schopnosti spojení. Naděje, o které zde mluvíme se opírá o hluboké prožití smutku, vzteku, hněvu a bezmoci. Může být dokonce tak hluboké jako vesmír sám. Ostatně není náhodou, že následující popis tohoto potřebného žalu a lítosti, přináší kulturní historik a astrolog. Richard Tarnas se možná právě ve snaze vidět hloubku historie i vesmíru dokáže spojit se slovy, která by z úst jiných zněla možná příliš apokalypticky či pateticky.

Věřím, že dojde k zásadnímu zážitku lítosti – a my víme, že je to nezbytný prvek ve zkušenosti smrti a znovuzrození – ke dlouhé lítosti, k ustavičnému pláči, hoři a truchlení. Bude to hoře mužství pro ženství; mužů pro ženy; dospělých pro to, co se stalo dětem; Západu pro to, co se děje v každé další části světa; křesťanství pro pohanské a domorodé národy, židy a muslimy; bílých pro lidi barevné; blahobytných pro chudé; lidských bytostí pro zvířata a pro všechny další formy života. Bude to naše vlastní hoře pro ten stín a pro tu nevědomost, pokud jde o náš vztah k ostatním, jež sužuje dokonce i ty nejlepší z nás, včetně našich uctívaných předků a učitelů. Bude to zásadní metanoia, sebepřekročení, radikální obětování se pro uskutečnění tohoto přechodu.

Jen nedávno jsme prožili noci, které svou velikostí každý rok připomínají stále stejný příběh. A nemusíme být v doslovném slova smyslu věřící, abychom necítili, že můžeme společně plakat za toho malého, ztraceného, zatraceně skutečného a osamoceného člověka, který to nějak zvoral a stále voře a kterým jsme každý z nás a současně nějak cítit blízkost člověka, který nepřehlíží signály a zprávy světa. Který je tím nějak větší, nějak víc, než jsme jenom my sami. Nějak za hranicemi našeho těla, za okrajem naší vlastní kůže.