„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné.  To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnější díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo.

Duše se hlásí o slovo

Ale pokračujme z té lepší stránky. Pokud jsme z nejrůznějších důvodů vyprázdnili  prostor, který fenomén duše potřebuje , vydezinfikovali jsme svět od tohoto nevědeckého a neuchopitelného slova, ještě to neznamená, že se sama duše neumí hlásit o slovo. Havlova „blbá nálada“ byl její hlas – hlas kolektivní duše, která se trápí. Byl to hlas té její části, která nějak hluboce ví, že demokracie není jen uměle vytvořenou společenskou dohodou, kterou z důvodů nefunkčnosti budeme muset odložit. Prohlubují-li se dnes obavy a nejistota z toho, zda demokracie jako hodnota stále platí, je to znovu tentýž hlas duše. Každý z nás potřebuje vědět, že náš hlas má ve světě místo, že je slyšen a jaksi započítán, lépe řečeno je s ním veden dialog. A ve skutečném dialogu, jak psal C. G. Jung, jsou proměněny strany obě, případně všechny.

Smutek ze skáceného stromu

Nebudeme-li si pro účel tohoto článku dávat příliš vysoké cíle, můžeme se z roviny obecné a toho, jak se společnost věnuje péči o duši a demokracii, snést domů, za vnitřní i vnější hranice naší kůže. Jsem-li muž, podnikatel, manžel, otec, syn, bratr, obyvatel obce, člen spolku, spolu-zřizovatel místní školy, chtě nechtě se ve mně hlásí všechny tyto hlasy o slovo. Není pak facilitace potřeb těchto vnitřních postav podobná té, které se pomyslně ujímá starosta obce při řešení územního plánu, dopravního obchvatu, výstavby nové školy nebo zřízení městské policie? Nesetkávají se zde péče o polis a o psýché? V současné době již jeden proces transformace a lokalizace duševní péče probíhá. Je jím jistě zřizování Center duševního zdraví. Sám proces zažívá těžké porodní bolesti a pochopitelně ani on nedokáže plně pečovat o celou komunitu. Díváme-li se na duševní zdraví komplexně, bezpochyby je třeba pracovat nejen s odborně diagnostikovanými onemocněními, ale i s „měkkými“ diagnózami, jako je stres z hlučné dopravy, smutek ze skáceného stromu, pach železniční stanice, hnus přeplněných popelnic a mnoho dalších. Takto šířeji chápaná péče o duši v nás zatím zakořeněná není, ale hlásí se o slovo. Komunitní konflikty jsou v kontextu duševního zdraví možná vnímány spíš jako šum v pozadí, jejich dopady ale zažíváme každodenně na vlastní kůži. Stačí navštívit jednání zastupitelstva nebo facebookovou stránku města, nezrušila-li již možnost komentářů pod příspěvky. Tyto hlasy se zdají toxické, ale ve skutečnosti v sobě často skrývají „jen“ nevyslechnuté příběhy, které s projednávaným tématem nemusí mít mnoho společného. Proto veřejné dialogy raději rušíme nebo měníme v hospodské tlachání. Kdo by přece uvažoval o hospodě jako o terapeutické místnosti? Přehráváme si své příběhy, aniž bychom do nich byli schopni zahrnout a vstřebat ty jiné.

Léčení sebestřednosti

Služby, které se blíží tomu, aby hrály roli pečovatele o duši polis, zde ale existují. Jen působí spíše na okraji než v centru komunity. Nízkoprahová zařízení, komunitní centra, ale i knihovny, školy, univerzity třetího věku a samozřejmě církevní společenství a mnoho dalších nějak o duši polis pečují, zatím možná více uvnitř „bublin“ a dílčích příběhů. Příběhy covidu a ukrajinských rodin v nouzi na těchto místech pootevřely okna i dveře budov ven. Zvenku zaznívá hlas duše světa a vlamuje se do jazyka místní komunity. Hledáme odpovědi na globální výzvy i ve velmi lokálních podmínkách. Hezkou ukázkou může být třeba jedno z polí kulturních válek, které se nedávno podařilo ukotvit Nadačnímu fondu Agora 7 v Praze. Protagonisté dialogu byli cyklisté a automobilisté, za účasti psychologa, facilitátora. A primárně nešlo o to, kde budovat cyklopruhy a kde parkoviště. Ne že by to nebylo důležité a v důsledku nutné, protože jen o diskusi pro diskusi opravdu nejde. Péče o duši jako ozvučný prostor pro vyznění hlasů, jako poslouchání hlasů jiných, jako zvažování, promýšlení, porovnávání. Jako léčení přílišného uvíznutí sama v sobě.

Psáno pro Psychologie DNES 5/2024