Duše demokracie

1. 6. 2024

„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné.  To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnější díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo.

Vláha vnitřního ohně

2. 7. 2022

V obdobích krizí je přirozené soustředit sebepéči na to nejdůležitější. Jde o strategii přirozenou a ze své podstaty obrannou a reaktivní. Přizpůsobujeme svůj život vnějším vlivům. Trvá-li to dlouho, může tato strategie přerůst v něco, čeho si ani nemusíme hned všimnout. Naše návyky se blíží rutině a opakování. Ze způsobů chování se stávají zvyky a jak víme, zvyky utváří charakter. Trvá-li tedy období, kdy se spíše přizpůsobujeme dlouho, můžeme neviditelně den po dni ztrácet vnitřní motivaci k tomu vcházet do života sami ze sebe. Přichází neurčitá nespokojenost, mělkost, frustrace, které se nezřídka proměňují ve vyhoření a deprese. Jako bychom najednou nebyly samy sebou. A primární příčinou nemusí být vždy krize, jako byla ta covidová. Klíčové na tomto obratu od sebe je zejména to, jaká je rovnováha mezi „chci“ a „měl bych“. Ta se často narušuje pozvolna a nenápadně a vůbec nemusí mít povahu vědomého násilí páchaného na sobě samotném. Necítíme-li se sami sebou, kde se vlastně sami sobě ztrácíme, koho že to ztrácíme a jak a kdo vlastně ví, že jsme se ztratili a kdo je tím, kdo se ztratil?

Řeč těla v psychoterapii

3. 2. 2021

V prvním únorovém Balancu Rádia Wave jsem si s Petrem Petrem Bouškou povídal o úloze těla v dnešní psychoterapii a o tom, proč je tělo tak důležitým tlumočníkem klíčových životních výzev dnešní civilizace.

Co nás učí sny

21. 6. 2020

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.