Blog

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

mujstin_Agatka2

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

  • rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
  • věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
  • na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
  • zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
  • co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
  • a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Viděno rybízově

IMG_20180703_200116

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

K demokracii přírody

mandala_nejmensi

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.