Blog

Aktivní naděje

INZ_Aktivni_nadeje-704x1024

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020  mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem.  O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

aktivninadeje

Moje povídání s temito ženami si můžete poslechnout zde: Aktivní naděje

Samotnou knihu si můžete koupit zde: Objednávka knihy

 

Hranice hranic

pavel2

Poslední z dialogů nového příběhu v divokém roce 2020 bylo povídání s Pavlem Stercem. Pavel prokázal, že není jen umělec a pedagog, ale velmi renesanční člověk, pro kterého je překračování hranic každodení výzvou. Pavel mimo jiné jako pedagog odnaučuje své studenty příliš ulpívat na nálepkách toho, co považujeme za umění, výzkum, vědu nebo politiku. Tvoří tak laboratoř nového příběhu nejen se svými studenty. Vychází z budov a výstav do veřejného prostoru v tom nejširším slova smyslu.

Dialog si můžete prohlédnout zde: Hranice hranic

 

Mladýma očima

lucka

Lucce se někdy říká česká Greta. Lucka je velmi přemýšlivá dívka, která si klade důležité otázky a nedělá si tím život rozhodně jednodušší. Lucku bylo prostě fajn pozvat na další z Dialogů nového příběhu, protože Lucka ho bude tvořit. Rozhovor s Lucií Smolkovou si můžete poslechnout zde: Mladýma očima

Krize, regenerace, spiritualita

platan

Díky nově vzniklému centru duševního zdraví Platan, které se zabydlelo v brněnské Káznici, se podařilo dát dohromady zajímavé hosty, kteří pečují různým způsobem o naši duši.  Společně se představili a následně diskutovali ekopedagožka a terapeutka Miloslava Hazuchová, psycholog a terapeut Roman Hytych a farářka Sandra Silná. Kroužili jsme kolem toho, jak vystihnout a popsat charakter dnešní doby, jaké tato doba přináší výzvy a jak tyto výzvy ustát s klidem v duši nebo alespoň  se schopností obnovovat její regenerativní schopnosti. Duši jsme spíš zrcadlili než definovali, věčnosti jsme se jen lehce dotkli a zaznělo i pár velmi konkrétních rad jak dnes neztratit hlavu a srdce.

Diskuzi si můžete prohlédnout zde: Krize, regenerace, spiritualita

Žít změnu

Dialogy-Lobotka

Další z Dialogů Nového příběhu jsem vedl s filozofem Vladem Lobotkou.  Vlado doposud přeložil knihy Richarda Tarnase Vášeň západní mysli, Klima – nový příběh Charlese Eisensteina a Kvantové otázky Kena Wilbera. Sám napsal knihu Cesta k zjednotenému kozmu. Tyto knihy si můžete objednat zde . V dialogu se věnujeme jak tématům souvisejícím s knihami, tak i jeho studiu v California Institute of Integral Studies v San Franciscu. Vlado přemýšlí komplexně, historicky a v souvislostech.

Dialog si můžete poslechnout zde Žít změnu

Krásnější svět

hanka

 

V červnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. S Hankou jsme témata krize a nouze doplnili o vizi. O vizi krásnějšího světa, který není postaven na naivní iluzi, že vše je vlastně v pořádku a není třeba nic dělat. To jiné či „nové dělání“ má ale možná hodně jiný rozměr než to, na co jsme obvykle zvyklí v setrvačnosti mechamismu „popis problému – hledání příčin – jejich odstranění“. Víc než o odstraňování je nový příbeh o tvoření nového. Poslechněte si ty střípky nového zde Krásnější svět

Vnitřní klimatická nouze

binka

V květnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. Rozhovor si můžete poslechnout zde Vnitřní klimatická nouze.

Dovolit si doma.

IMG_20200419_112552_HDR

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Vzdor okouzlením

IMG_20200414_065907

Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

IMG_20200308_141203

Stav planety, globální změny klimatu a zánik přírodního světa přinášejí řadě lidí pocity smutku, úzkosti a bezmoci. V tomto dokumentu se společně s ostatními zamýšlím nad tím, jakým vzkazem je tento žal pro naši dobu. Z mého pohledu je to zpráva Těla Země a její nemoci. Lék je samozřejmě komplexní, zatím neznámý a radikální. Nedej se – Environmentální žal

Na stará kolena aktivistou

IMG_20190503_104446_HDR

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Medailonek

IMG_20190321_104508

Moje dcera si vyprosila, chtělo by se říci skoro vymodlila, medailonek. Je na něm fotka mé ženy, tedy v tomto kontextu přesněji řečeno její maminky. Používá ho proto, aby tvář maminky měla na dosah tehdy, když nejsou spolu. Funguje to sice jen částečně, ale už to, že zdánlivě obyčejná fotografie má takovou potenciální sílu stojí za pozornost. Skrze obraz se dostáváme do blízkosti milované osoby tak nějak skutečně. A určitě to neplatí jen pro děti. Vzpomeňme si na fotky našich prvních lásek, schovávané v peněženkách a na jiných tajných místech. Na chvíle, kdy jsme si je potajmu sami pro sebe vytahovali a zírali a hltali je, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, že jsou skutečně takoví a že k nám opravdu patří. Nebo je ukazovali druhým v neovladatelné touze zažít přitakání, sdílet stejnou fascinaci.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

mujstin_Agatka2

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

  • rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
  • věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
  • na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
  • zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
  • co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
  • a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Viděno rybízově

IMG_20180703_200116

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

K demokracii přírody

mandala_nejmensi

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.