Blog

Viděno rybízově

IMG_20180703_200116

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

Ve svém dospělém věku jsem poprvé zažil tak samozřejmou věc, jako je sledování proměny květu v bobuli rybízu. V duchu jsem si říkal: „to je neuvěřitelné, to je zázrak!“.

Pak jsem si ta slova řekl nahlas a uvědomil si, co skutečně znamenají.

Je fascinující, jak každá rostlina minutu po minutě, milimetr po milimetru nachází svou podobu, kterou ve výsledku považujeme za tak samozřejmou a zdánlivě trvalou.

Přestože jsem přírodovědně vzdělán, poprvé v životě jsem hluboce zatoužil tomu víc rozumět. Pochopit, jak je to vůbec možné. A tak jsem vzpomínal na školní léta a hodiny přírodopisu a marně si vybavoval podobný zážitek.  Ano, jistě jsme se o tom někdy učili. Ale co ta touha, ten zážitek zázraku, který teprve chuť k porozumění otevírá?

Mám podezření, že v té záplavě popisování a odborných termínů, které se nás škola snažila naučit, na touhu nebylo a asi stále ještě není místo. Svět jsme si rozporcovali na tolik kousíčků a každičký z nich pojmenovali, až jsme se v tom ztratili. Čekáme hlavně na zralé plody, to před tím je bez užitku, nehodno větší pozornosti. Na zázraky a touhu není v takovém světě místa.

Chybí nám klíčový učební předmět. Nevím jak ho přesně nazvat. Neměl by mít ani koncovku „pis“, ani končit slovem „věda“. Měl by učit schopnosti vidět neviditelné, měl by učit porozumění zázraku.  Prakticky si to trochu představit umím. Před hodinou přírodovědy, fyziky nebo matematiky by to mohlo být třeba ranní pozorování tichého a ještě nepojmenovaného světa.

K demokracii přírody

mandala_nejmensi

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.