Blog

Bezedná dávka žalu… a naděje

PXL_20220514_124228353.MP

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Ne moc konfliktu

PXL_20220307_205310918

Možná, že jste někdy slyšeli či četli o otázce, kterou považoval za klíčovou Albert Einstein. Připomenu ji, protože je možná překvapivě klíčová i pro naše zdraví a dnešní dobu. „Žijeme v přátelském nebo nepřátelském vesmíru?“ Pokud máme zodpovězeno, a nejen nějak povrchně na první dobrou, ale způsobem, který se nám vepíše do ranního vstávání a podoby otevřených očí, máme dobře nakročeno. Tedy pokud odpověď míří k té přátelštější verzi vesmíru.  A pozor, rovnou raději předejdu pochybnostem o míře Sluníčka v mé duši i následných řádcích. Ne neslibuji vám život bez nemocí. Ostatně o tom lze-li být stále zdravý a jestli je to vůbec zdravý postoj ke zdraví, bychom si někdy příště také mohli zapřemýšlet. Zdravý život vám neslibuji dokonce ani v tom případě, že máte odvahu vesmír za hodného tátu považovat. Takový táta totiž neznamená, že mu vždy rozumíme, že působí pořád mile a jeho rozhodnutí vnímáme jako spravedlnost samu. Dokonce ten táta může jevit známky šílenství, překypovat černým humorem a působit až přiopile.  A to může bolet.dyž v roce 2009, šedesát let po autorově smrti, vyšla veřejně Červená kniha Carla Gustava Junga, jeho „ilustrovaný snový deník“, dalo by se říci, že nám o způsobu, jak se dívat na povahu vesmíru řekla také něco zásadního. Mluví mimo jiné o tom, že skutečně zažít přátelskost vesmíru může znamenat jisté ohrožení našeho zdraví mentálního. Nebo alespoň zatřást našim běžným pohledem na svět a život. O to myslím oběma pánům, Albertovi a Carlovi, šlo především. Máme-li totiž vesmír považovat za přátelský, určitě to vyvolá nejeden vnitřní konflikt. A nejen ten vnitřní. Dějí-li se ve světě sakra zlé věci, důvěra v tátu, co to myslí vždycky dobře, musí dostávat opovážlivé trhliny a procházet zkouškami důvěry. Skoro by se chtělo říci, že žití samo je život v konfliktu, protikladnosti a paradoxu.

Zdraví ve světě bez duše?

PXL_20220109_082102873.MP

Každé slovo, natož čin, má svůj stín nebo alespoň svého nevlastního bratra či sestru. Když se v roce 1992 světová odborná a politická veřejnost shodla na sousloví udržitelného rozvoje jako konceptu pro  korekci stále viditelnější devastace naší planety, ne všichni z tohoto sousloví byly nadšeni. Náš, již tragicky zesnulý politik a vědec Josef Vavroušek, upozorňoval na rozporuplnost tohoto sousloví od samého počátku. Šance, aby se česká stopa výrazněji vepsala do globálního uvažování brzy usnula, ale Vavrouškův koncept udržitelného života postupně pronikl do našich vět v podobě termínu udržitelnosti. I toto zdánlivě sympatické a rozhodně neškodné slovo ale časem podlehlo inflaci z nadužívání.  Tam, kde je udržitelné vše, nezůstává udržitelné nic. Vsouváme ho stále tam, kde podvědomě tušíme, že je třeba přibrzdit a slogany plné ujištění se pak stávají trapnými.

Aktivní naděje pro dnešní svět

aktivni_s_miluskou_MARTIN

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu.  Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

aktivni_s_miluskou

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Konflikt, bolest, konspirace

IMG_20210213_080208

Naše doba je plná konfliktů a bolestí. Zažíváme je na různých úrovních (osobních, vztahových i kolektivních) a s různou intenzitou (akutní nebo chronické konflikty a nemoci). Za jednu ze základních premis psychosomatiky je možné považovat princip, kdy se každý nevyřešený konflikt ztělesňuje v bolesti nebo nemoci. Jedna z těch až trapně nejběžnějších, je třeba obyčejná bolest hlavy. V jazyku živlů je hlava, tedy myšlení, spojeno se vzduchem. Hlava nás často bolí ze situací, kdy je příliš informací, faktů, dat, kdy je napjatá až bojovná atmosféra, dusno, které by se dalo krájet. Co v takové situaci touží udělat tělo? Odejít. Potřebujeme čerstvý vzduch, tedy jinou atmosféru. To, co také pomáhá je obyčejná voda, tekutina, která trochu rozproudí krev a tím „naředí“ ztuhlá myšlenková schémata. Nebo pomůže pilulka růžového, ale jak víme jen dočasného štěstí. Co tedy lze dělat, aniž bychom sáhli po pilulce a následovaly radu těla? Vyjít na čerstvý vzduch může znamenat obyčejnou pauzu, otevřené okno. V tu chvíli nepotřebujeme další informace, naopak. Chce to odstup, jiný pohled, jakousi „třetí“ stranu konfliktu, ve kterém jsme už příliš zanořeni. První poučení psychosomatiky může tedy znít úplně banálně. Více informací už v určitou chvíli nepomáhá, konflikt neposunuje, ale zintenzivňuje a eskaluje.