POPlácání – procesově orientovaná psychologie jako životní filozofie

9. 10. 2025

V tomhle díle POPlácání si s Míšou povídáme s Martinem Nawrathem – terapeutem, konzultantem, facilitátorem, ale i básníkem a esejistou. Martin sdílí, proč je pro něj procesově orientovaná psychologie životní filozofií, a otevírá téma hluboké demokracie, hněvu i aktivismu. Uslyšíte jeho báseň o klimatu, mluvíme o sekundárních identitách i o zranitelnosti ve vztazích. Společně se dotýkáme myšlenky Jamese Hillmana, že nemocná je duše světa – a přemýšlíme, jestli může být terapeutická místnost revoluční buňkou v časech, kdy se společnost ocitá na hraně prasknutí.

Facilitovat moc

3. 7. 2025

Už pětatřicet let jezdím nepravidelně na Ekologické dny Olomouc. Je to výjimečná akce iniciovaná k oslavám Dne Země. V několika dnech se na jednom místě a v rámci jednoho každoročního rámcového tématu potkají špičky nejrůznějších vědeckých oborů, které mají ve svém působení péči o Zemi v tom nejširším slova smyslu. Na začátku jsem tam jezdil získávat informace. Hltal jsem nejen poznání z pohárů jednotlivých vědních disciplín, ale i osobní postoje zástupců těchto disciplín ke světu a k životu. Nasával jsem vyzařování a lidský rozměr těchto osobností. Více nebo méně jsem se vždy vnitřně dotýkal hranic svých mentálních schopností.

Neměl jsem a nemohl mít kapacitu všemu porozumět, natož vše vstřebat, integrovat a uzemnit toto vzdušné bouření idejí do svého těla, nervů, buněk a činů. Vědci neradi dávají odpovědi na to, co dělat. Nepatří to k popisu jejich práce. Ale my naslouchající s tímto cílem chrámy vědění objíždíme a snažíme se více nebo méně útržkovité střípky odvážet a skládat do mozaiky obrazů našeho chápání světa a orientace v něm. Pokud jsem byl inspirován, cítil jsem se nadnášen. Vkrádala-li se do mého nitra spíše nejistota a neporozumění, vnímal jsem náznaky bezmoci. Bylo zcela na mně, jak s touto bezmocí naložím. Jedna z variant byla ptát se. Vstoupit do časově omezeného prostoru diskuse s odvahou, že zrovna moje otázka má smysluplnou povahu, že padne na úrodné pole tázajících se a těch, kdo odpovídali.

Cesta okouzlením

4. 6. 2025

Asi není mnoho témat, která jsou pro muže tak obtížná. Psát o ženách a ženském. Vždy hrozí pochybení, nedorozumění. Ale není nedorozumění mezi těmito dvěma částmi světa vlastně v základu jeho částečně bolestivé povahy? Bolestivé i krásné. Nejsou ženy – matky, manželky, partnerky, milenky a dcery – to nejcennější, s čím se muž potkává, o co mu v životě jde a co tak často ztrácí a znovu hledá? Není už prvotní příběh o Adamovi a Evě plný trochu nepochopitelného napětí? Není vzorcem, který si neseme životem a stále ho nějak kopírujeme a opakujeme?

Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédl krátké video. Byly na něm polonahé ženy protestující proti fašizaci společnosti v kontextu dění v USA i v Evropě. Byly nepřehlédnutelné, hlasité a bojovné. Toto video mi shodou okolností zobrazili dva mí přátelé, a to zcela v jiném kontextu a s protichůdnými postoji. Jeden byl zesměšňující, druhý oslavující. Ženy bojovnice hodné největšího obdivu za statečnost, nebo ženy lacině na sebe strhávající pozornost? Už jenom se vyjádřit jsem cítil jako bolestnou výzvu plnou potenciálních konfliktů a zařazení se na jednu, či druhou stranu. V takovém světě dnes žijeme. Jako by nebylo střední cesty. Ostrý skalpel se zařezává do těla muže a nutí ho, aby zaujal jasný názor, jednoznačný postoj. Nejednoznačnost Evy, animy, musí z těla pryč. Ale opravdu musí? To by se ztratila možnost být v obejmutí všeho – toho i onoho. Možná je tedy lepší, aby se muž vyslovováním a psaním odhaloval, ačkoli ho skalpel zraňuje, a spolu s Evou v sobě riskoval, že na některém z pólů objat nebude.

Procitnutí do Země

3. 5. 2025

Mám rád příběhy, mýty a pohádky. Tento text je trochu příběhem, možná pro někoho bude spíše pohádkou, ale doufám, že ne naivní a dětinskou. Její název je inspirován Davidem Abramem. Ten sice není psychologem ani psychoterapeutem, ale rozhodně je člověkem, kterému jsou příběhy blízké, a zejména pak ty, jež vychází ze Země a patří jí. Mám-li ho odborně vztáhnout k humanitním vědám, nazval bych ho fenomenologem smyslové zkušenosti. Většina z nás, kteří se pohybujeme v terapeutických či pomáhajících profesích, má příběhy ráda a používá je ve své praxi. V tomto článku chci vyzdvihnout roli našeho společného příběhu na větší než individuální rovině, jak odpovídá ambici této rubriky.

Stárneme se navzájem?

6. 2. 2025

Ne, v názvu článku není chyba ani tisková vada. To by pečlivá redakce tohoto časopisu nepřehlédla a nedovolila. Jen se snažím v ambici této rubriky držet toho, jak celkovou prosperitu a zdraví těla–duše podporujeme či devalvujeme společnými silami. V případě tématu čísla se tedy ptáme, jak se společně, skupinově podílíme na tom, zda stárneme, či nikoli. Respektive jakou podobu naše dospívání ke konci má nebo může mít a jakou aktivní roli v tom hraje síla kolektivu. A o důchodové reformě to nebude. I když i to, jakým způsobem je poslanci projednávána, zneužívána a neustále odkládána, je kolektivním vyjádřením postoje ke stárnutí a jeho potřebám předvídatelnosti a jistoty. Přestože zestárneme všichni a všichni to víme, určité síly tady a teď jsou nějak mocnější. Možná že ne náhodou je nás tolik krátkozrakých a obrýlených. Vidět ostře do dálky, vnímat to, co je „za“, zabývat se horizonty a zajímat se o ně nepatří k naší aktuální kultuře.

Větší než velké otázky

7. 1. 2025

Místa odkud přitékají slova

Když jsem skoro před deseti lety dostal výzvu od své známé k tomu, abych napsal texty k fotografiím onkologicky nemocných dětí a jejich rodičů od fotografky Aleny Skřipské, moje reakce byla rozpačitá. Když jsem pak ty fotky poprvé viděl, oněměl jsem. A to i ve své odpovědi. Měl jsem dojem, že k tomu nelze nic připsat, že ty fotografie jsou plné a úplné. Plné žalu, plné otázek bez možnosti doplnit odpovědi. Úplné ve svém celku. Úplné v tom, jak strohé nemocniční pokoje, chodby a jejich nedobrovolní obyvatelé vypráví hodně neviditelný příběh o našem světě a životě. Na první výzvu jsem nakonec napsal kratičký úvod k plánované výstavě. Druhá výzva se zhmotnila do návrhu názvu výstavy Větší než velká výzva. Do třetice mě vyzvala noc. Vzbudil jsem se za hluboké tmy a jedno za druhým ke mně přicházela slova k jednotlivým fotografiím, která se skládala v kratičké texty, jejichž formát dodnes neumím pojmenovat. Pojmenováním si přivlastňujeme, v tomto případě jsem se necítil vlastníkem.

Tělo imaginace jako nejzazší živé

20. 2. 2024

Proud pouti, proud mysli.

6. 2. 2024

Ve svém věku již čas od času nechávám své kroky našlapovat pomaleji. Možná tělo mých nohou ví lépe než já, jakými rychlostmi v této životní etapě kráčet. Hlava dál ráda osahává terén pouti v mapě, zvažuje varianty, hledá zajímavosti, pozoruhodnosti, neobvyklosti, které by ráda neminula. Ale pak už konečně přijde ten první krok. Někdy těžký svou zemitostí, jindy odvážnější svým ohněm, někdy opatrnější vlhkostí nejistoty z jemného souboje nesourodých pocitů, jindy zase nesen vzdušností směrů momentálního větru. Ne nejsem velký poutník a pisatel, spíš milovník drobných cest a slovních gest. Milovník textů malých objemů a objevů. Ne nejsem velký přírodovědec, znalec velkého množství specifických detailů, spíš se poutěmi a přírodou rozpouštím ve velikých okamžicích, obrazech a náladách.

Přírodě naproti

22. 8. 2022

Jdi se projít do lesa, to ti udělá dobře!“ Tuhle útěšnou větu asi slyšela většina z nás ve chvílích, kdy je něčeho moc a nedaří se tu tíhu dne či života odložit. Příroda, čerstvý vzduch, zeleň, chůze, změna prostředí. To všechno nějak patří do receptu, který neselhává a opravdu většinou zabere. Příroda se v poslední době dostává do hledáčku terapeutů a jejich klientů stále častěji. Přírodní terapie, terapie divočinou, terapie mezi stromy, zahradní terapie, ale také třeba canisterapie, hipoterapie, léčení studenou či přímo ledovou vodou, léčení dechem, tedy tím hlubokým, holotropním, poutě a putování. Příroda ode vždy byla a stále je a možná čím dál tím více bude zdrojem, podpůrným prostředím, tak trochu pečující matičkou i zdravotní sestřičkou. Jak ji tedy možná o něco vědoměji jako lékaře přizvat do svého života? Když vynecháme širokou škálu zdravé, přírodní výživy a nebudeme si klást ambice na komplexnost, co mohou prvky ozdravujícího pobytu v přírodě, které můžeme cíleně rozvíjet, a to každý po svém, každodenně a kdekoliv, dokonce na té „vnější“ přírodě svým způsobem nezávisle?

Vláha vnitřního ohně

2. 7. 2022

V obdobích krizí je přirozené soustředit sebepéči na to nejdůležitější. Jde o strategii přirozenou a ze své podstaty obrannou a reaktivní. Přizpůsobujeme svůj život vnějším vlivům. Trvá-li to dlouho, může tato strategie přerůst v něco, čeho si ani nemusíme hned všimnout. Naše návyky se blíží rutině a opakování. Ze způsobů chování se stávají zvyky a jak víme, zvyky utváří charakter. Trvá-li tedy období, kdy se spíše přizpůsobujeme dlouho, můžeme neviditelně den po dni ztrácet vnitřní motivaci k tomu vcházet do života sami ze sebe. Přichází neurčitá nespokojenost, mělkost, frustrace, které se nezřídka proměňují ve vyhoření a deprese. Jako bychom najednou nebyly samy sebou. A primární příčinou nemusí být vždy krize, jako byla ta covidová. Klíčové na tomto obratu od sebe je zejména to, jaká je rovnováha mezi „chci“ a „měl bych“. Ta se často narušuje pozvolna a nenápadně a vůbec nemusí mít povahu vědomého násilí páchaného na sobě samotném. Necítíme-li se sami sebou, kde se vlastně sami sobě ztrácíme, koho že to ztrácíme a jak a kdo vlastně ví, že jsme se ztratili a kdo je tím, kdo se ztratil?

Ne moc konfliktu

15. 3. 2022

Možná, že jste někdy slyšeli či četli o otázce, kterou považoval za klíčovou Albert Einstein. Připomenu ji, protože je možná překvapivě klíčová i pro naše zdraví a dnešní dobu. „Žijeme v přátelském nebo nepřátelském vesmíru?“ Pokud máme zodpovězeno, a nejen nějak povrchně na první dobrou, ale způsobem, který se nám vepíše do ranního vstávání a podoby otevřených očí, máme dobře nakročeno. Tedy pokud odpověď míří k té přátelštější verzi vesmíru.  A pozor, rovnou raději předejdu pochybnostem o míře Sluníčka v mé duši i následných řádcích. Ne neslibuji vám život bez nemocí. Ostatně o tom lze-li být stále zdravý a jestli je to vůbec zdravý postoj ke zdraví, bychom si někdy příště také mohli zapřemýšlet. Zdravý život vám neslibuji dokonce ani v tom případě, že máte odvahu vesmír za hodného tátu považovat. Takový táta totiž neznamená, že mu vždy rozumíme, že působí pořád mile a jeho rozhodnutí vnímáme jako spravedlnost samu. Dokonce ten táta může jevit známky šílenství, překypovat černým humorem a působit až přiopile.  A to může bolet.dyž v roce 2009, šedesát let po autorově smrti, vyšla veřejně Červená kniha Carla Gustava Junga, jeho „ilustrovaný snový deník“, dalo by se říci, že nám o způsobu, jak se dívat na povahu vesmíru řekla také něco zásadního. Mluví mimo jiné o tom, že skutečně zažít přátelskost vesmíru může znamenat jisté ohrožení našeho zdraví mentálního. Nebo alespoň zatřást našim běžným pohledem na svět a život. O to myslím oběma pánům, Albertovi a Carlovi, šlo především. Máme-li totiž vesmír považovat za přátelský, určitě to vyvolá nejeden vnitřní konflikt. A nejen ten vnitřní. Dějí-li se ve světě sakra zlé věci, důvěra v tátu, co to myslí vždycky dobře, musí dostávat opovážlivé trhliny a procházet zkouškami důvěry. Skoro by se chtělo říci, že žití samo je život v konfliktu, protikladnosti a paradoxu.

Švejk v krizi

24. 4. 2021

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Řeč těla v psychoterapii

3. 2. 2021

V prvním únorovém Balancu Rádia Wave jsem si s Petrem Petrem Bouškou povídal o úloze těla v dnešní psychoterapii a o tom, proč je tělo tak důležitým tlumočníkem klíčových životních výzev dnešní civilizace.

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.