Blog

Tělo imaginace jako nejzazší živé

Článek byl napsán pro Revue Archea 2023, celou revue je možné zakoupit zde: https://www.malvern.cz/archea-2023–revue-pro-archetypovou-psychologii–astrologii-a-kosmologii/

Preludium

Zdá se totiž, a ostatním lidem to zůstává skryto, že ti, kdo se správně chápou filozofie, nezabývají se ničím jiným než umíráním a smrtí.“

Platón

Lidstvo patrně zažívá šesté masové vymírání druhů, klima Země a s ním vše pozemské se proměňuje, do pohybu se dává stále větší množství uprchlíků, už více než rok probíhá v nepříjemné blízkosti nekončící válka jako fraktál války potenciálně globální a poslední. Stále s nápaditostí a kreativitou operujeme s různými formami naděje a iniciativ usilujících o změnu a záchranu toho nejcennějšího, co máme, života této planety a naší civilizace. Co ale jako lidé skutečně máme ve svých rukou? O co se můžeme opřít a na co spolehnout v době, kdy všechny dosavadní klíčové hodnoty a nástroje naší civilizace selhávají a prožíváme polykrizi?

Zkoušen je především rozsah a povaha naší představivosti. Zkoušeny jsou schopnosti imaginace, která by nás potenciálně mohla vést k jinému, novému, nečekanému. Představivost je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Dle hermetických i tibetských nauk snad ani smrt. Tedy za podmínek, že o tento křehký svět imaginace pečujeme už za života. Vztah k imaginaci, mocnosti světa a vesmíru, kterou nemůžeme ovládnout a znásilnit, je něco, o co pečovat můžeme, a to dnes a denně. Můžeme dávat a tajemně dostávat zpět. A přestože je výsledek nejistý a jeho podoba nepředvídatelná, přátelství s neznámým, tajemným a propastným je nakonec možná tím jediným vztahem, který přetrvá věky. Už používání samotného slova imaginace, jakož i dovednosti, kterou označuje, je v naší civilizaci zatíženo řadou nánosů, jež není lehké odkrývat. Kreativní průmysl a naše prorůstová mentalita nezřídka imaginaci znásilňují ve stylu drancování přírodních zdrojů. V takovém světě se jen těžko mluví diferencovaně a s důrazem na jemné nuance významu. I v tomto článku se s vědomým zjednodušením budu držet slova imaginace, i když by v kontextu této revue bylo přiměřenější vtáhnout sem myšlenky Henryho Corbina, obsažené v jeho eseji Mundus imaginalis1.

Co nás učí sny

James Hillman je nepřehlédnutelnou postavou západní psychologie a psychoterapie. Nyní, když vychází jeho stěžejní dílo Nová vize psychologie, má český čtenář jedinečnou příležitost nahlédnout do způsobů a kořenů Hillmanova myšlení v celku – chtělo by se říci systému, ale neřeknu to. Jeho vize ale probleskuje všemi knihami a ponořit se do jedné z nich může být dobrou průpravou na tu dechberoucí a radikální vizi, jejíž průvan nám může odnést leckteré jistoty, o které se opíráme. V tomto článku se nořím do jeho knihy Sny a podsvětí zde:Co nás učí sny

 

 

Viděno pohádkově

Velmi často si se svou takřka čtyřletou dcerou hrajeme pohádky. Je to známá věc, děti milují opakování příběhů. Teoreticky to znám už dlouho, něco jiného je to znovu spoluprožívat. Fascinují mě na tom dvě věci. Již zmíněná potřeba neustálého opakování a velmi pestrá režie mé dcery Agátky. Nechce totiž být jen princeznou, i když je to její role nejoblíbenější. Takřka vždy při hraní role střídá, princeznou začíná a obvykle tuto roli několikrát zopakuje.

Princem pokračuje a i tuto postavu si ráda prožije zas a znova. Často končí zlým králem nebo čarodějem. Během několika minut se tak střídavě a současně hluboce noří do atmosféry něhy, lásky, strachu, lsti, bezmoci a dalších emocí. Mezi těmito pocity přepíná s rychlostí lusknutí prstu. V jejich slovech slyším, v jejím obličeji vidím, jejími dlaněmi nahmatávám, v jejich gestech zažívám neobyčejnou skutečnost příběhu. Když ji jako princ vysvobodím, je to nejsladší obětí, jaké si otec, tedy pardon princ, může vůbec představit.