Blog

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

mujstin_Agatka2

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

  • rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
  • věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
  • na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
  • zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
  • co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
  • a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Viděno rybízově

IMG_20180703_200116

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

Co jsem dělal v roce 2017

IMG_20170907_145958_HDR

Začalo to přímo skvostně. Strategické plánování pro Česká ženská lobby. Já, moje kolegyně a zhruba 20 dalších žen. Pro mne v jistém smyslu hrdinek pohybujících se mezi mantinely ryzího aktivismu i pregnantního výzkumu. Obojí naše ženy (i naši muži) potřebují. Stejně jako si uvědomit, že náš jazyk není neutrální, ale ani neměnný!

Podobně fascinující a potřební jsou pro mne také třeba zahradní terapeuté nebo pěstounské rodiny. Bylo mi ctít být u toho, když se Lipka zahradní terapeuty snaží dávat dohromady a sdílet ten meziprostor, který každý známe z různých kontextů. Klasická „čistá“ povolání přestávají odpovídat době, a tak se dostáváme do meziprostorů, se kterými si neví rady stát, sponzoři, ale moc dobře jim rozumějí naši klienti a prostě dávají smysl. No a co se týče pěstounských rodin, tam se název organizace, pro niž jsem pracoval shoduje s hlavní zprávou, kterou jsem si odvezl: Děti patří domů.

Čtvrtstoletí participace v ČR

participace

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).