Co nás učí sny

21. 6. 2020

Krásnější svět

14. 6. 2020

Vnitřní klimatická nouze

14. 6. 2020

Dovolit si doma.

6. 5. 2020

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Smrt jako rádce

30. 4. 2020

Vzdor okouzlením

20. 4. 2020

Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

10. 3. 2020

Napít se trochu

7. 11. 2019

Dali jste si včera pivo k večeři? Nebo dvě? Možná i bez večeře, s kamarády? Nejste v tom sami! Jedeme v tom všichni. Aktivní pijani i pasivní příjemci alkoholových extází. Ti, kdo vyplňují statistiky léčeben, černých kronik a rušení nočního klidu, stejně jako ti, kdo zaplňují tabulky rozvodových řízení, násilných aktů od svých partnerů či rostoucího prodeje antidepresiv. Všichni to víme, všichni v tom denně žijeme.  Jsme prý chudí, ale hospody jsou plné a obchody zaskládané plnými lahvemi. Plná láhev či krabice je na dosah komukoliv, i těm nejchudším. Snad nejděsivější na tom je to bezvětří. Ty císařovy neviditelné šaty. Ano, občas nás ohromí statistici, jací že jsme to pašáci. A to nejen v Evropě, ale na světě a to dlouhodobě. A jsme na to patřičně  hrdí. A možná se i stydíme, někteří z nás se asi hodně stydí, některé to bolí, moc bolí. Občas odkudsi vzejde nějaké tiskové prohlášení, záměr na daňová opatření, občas se zjeví film, či úspěšný a čtený blog, který císařovy šaty odhalí a nazve pravým jménem. A pak se zčeřená hladinka alkoholu zase srovná a jedeme dál.

Na stará kolena aktivistou

16. 8. 2019

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Medailonek

9. 4. 2019

Moje dcera si vyprosila, chtělo by se říci skoro vymodlila, medailonek. Je na něm fotka mé ženy, tedy v tomto kontextu přesněji řečeno její maminky. Používá ho proto, aby tvář maminky měla na dosah tehdy, když nejsou spolu. Funguje to sice jen částečně, ale už to, že zdánlivě obyčejná fotografie má takovou potenciální sílu stojí za pozornost. Skrze obraz se dostáváme do blízkosti milované osoby tak nějak skutečně. A určitě to neplatí jen pro děti. Vzpomeňme si na fotky našich prvních lásek, schovávané v peněženkách a na jiných tajných místech. Na chvíle, kdy jsme si je potajmu sami pro sebe vytahovali a zírali a hltali je, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, že jsou skutečně takoví a že k nám opravdu patří. Nebo je ukazovali druhým v neovladatelné touze zažít přitakání, sdílet stejnou fascinaci.

Hry na okraji a středu pozornosti

24. 2. 2019

Bylo mi znovu ctí dostat se k přípravě a realizaci, respektive moderaci konference Architektura dětem, tentokrát věnované tématu hry dětí v městském prostředí.

Předem jsem věděl, o čem zhruba bude řeč a připadalo mi to celkem jasné, uchopitelné a přehledné. Dětem prostě chybí bezpečí, příroda a pohyb a cílem konference je hledat cesty jak to změnit. Čím více jsem ale naslouchal jednotlivým příspěvkům a diskuzím, tím více do mě vstupoval mlhavý obraz, kterého jsem se po celou dobu nemohl zbavit. Ten obraz by se dal stručně popsat ve dvou otázkách. Jak jsme dokázali vytvořit města, ve kterých se dětem nežije příjemně a jak vlastně dokážeme udržovat systém, který fungování měst v této podobě dlouhodobě podporuje? Trochu přeháním? Možná, ale ne moc!

Práce, děti, muž a žena – třetí část – hledání společné cesty.

16. 1. 2019

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje tomu, jak správně namíchat role ženy, matky, manželky a muže, otce a manžela.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

7. 1. 2019

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

• rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
• věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
• na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
• zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
• co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
• a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Práce, děti, muž a žena – druhá část – Objevování role otce.

3. 1. 2019

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje roli otce.

Přikrýt černou díru

28. 12. 2018

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“.  Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“.  Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší.  Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“

Práce, děti, muž a žena – první část – Objevování role matky.

12. 12. 2018

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou. Příjemný poslech.

Viděno pohádkově

10. 10. 2018

Velmi často si se svou takřka čtyřletou dcerou hrajeme pohádky. Je to známá věc, děti milují opakování příběhů. Teoreticky to znám už dlouho, něco jiného je to znovu spoluprožívat. Fascinují mě na tom dvě věci. Již zmíněná potřeba neustálého opakování a velmi pestrá režie mé dcery Agátky. Nechce totiž být jen princeznou, i když je to její role nejoblíbenější. Takřka vždy při hraní role střídá, princeznou začíná a obvykle tuto roli několikrát zopakuje.

Princem pokračuje a i tuto postavu si ráda prožije zas a znova. Často končí zlým králem nebo čarodějem. Během několika minut se tak střídavě a současně hluboce noří do atmosféry něhy, lásky, strachu, lsti, bezmoci a dalších emocí. Mezi těmito pocity přepíná s rychlostí lusknutí prstu. V jejich slovech slyším, v jejím obličeji vidím, jejími dlaněmi nahmatávám, v jejich gestech zažívám neobyčejnou skutečnost příběhu. Když ji jako princ vysvobodím, je to nejsladší obětí, jaké si otec, tedy pardon princ, může vůbec představit.

Viděno rybízově

25. 8. 2018

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

K demokracii přírody

19. 2. 2018

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Co jsem dělal v roce 2017

14. 12. 2017

Začalo to přímo skvostně. Strategické plánování pro Česká ženská lobby. Já, moje kolegyně a zhruba 20 dalších žen. Pro mne v jistém smyslu hrdinek pohybujících se mezi mantinely ryzího aktivismu i pregnantního výzkumu. Obojí naše ženy (i naši muži) potřebují. Stejně jako si uvědomit, že náš jazyk není neutrální, ale ani neměnný!

Podobně fascinující a potřební jsou pro mne také třeba zahradní terapeuté nebo pěstounské rodiny. Bylo mi ctít být u toho, když se Lipka zahradní terapeuty snaží dávat dohromady a sdílet ten meziprostor, který každý známe z různých kontextů. Klasická „čistá“ povolání přestávají odpovídat době, a tak se dostáváme do meziprostorů, se kterými si neví rady stát, sponzoři, ale moc dobře jim rozumějí naši klienti a prostě dávají smysl. No a co se týče pěstounských rodin, tam se název organizace, pro niž jsem pracoval shoduje s hlavní zprávou, kterou jsem si odvezl: Děti patří domů.

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.

Vize participativní

16. 11. 2017

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

16. 11. 2017

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

16. 11. 2017

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.