Blog

Zdraví společných příběhů

6. 3. 2023

Není to tak dávno, se řada z nás nořila se do známých i méně známých příběhů se šťastným koncem. Pohádky nás přitahují stále stejným obsahem v nekonečně pestrých variantách. Výchozí situace nebývá dobrá. Nemoc, smrt, chybějící následník trůnu, nejistota budoucnosti a do toho obvykle někdo, kdo plán má. Plán na ovládnutí oslabené říše. Dynamika příběhu je poté katalyzována objevem hrdiny či hrdinky, kteří se více méně beznadějně ženou za více nebo méně reálnou představou, jak království zachránit. Může jít o partnerku či partnera, kteří mají více snovou než skutečnou podobu. Může jít o kouzlo, poklad nebo o získání spojenců a dovedností k přemožení zla. Ne vždy a všechny pohádky končí dobře, ale většinou ano. To, zdá se, nedělá dobře jen dětem. Pro základní životní motivaci potřebujeme mít dojem, že „to“ dobře dopadne nebo že „to“ aspoň směřuje k dobrému. Náš život, podobně jako hrdinové pohádek nežijeme izolovaně. Štěstí poddaných je nějak vždy propleteno s úspěchem krále. Že „to“ dobře dopadne pak tedy obvykle nezáleží jen samotném hrdinovi.

PF 2023

8. 1. 2023

PF-2023

Zdraví imaginace

23. 11. 2022

Jednou z možností, jak se vyrovnávat s úzkostmi světa je naše imaginace. Je zdrojem mocným, který máme navíc vždy při sobě. Je to ale mocnost tajemná, kterou nelze jen tak ochočit. Vyžaduje to odhodlání, trpělivost, hravost, zájem, pozornost a důvěru k překvapením. Ostatně právě překvapení je něco, co přináší oživení, poznání, novou zkušenost, která nám pomáhá jít dál.

Není dnes zrovna málo důvodů zažívat úzkost. Úzkosti zavalují mou pracovnu a okny i dveřmi tečou ven i dovnitř. Úzkosti vyskakují z řady titulků denních zpráv. S úzkostmi zacházíme dnes a denně. Jsou tak stejné, a přece tak pestrobarevné. Setkat se s tou vlastní dá práci. Jednou z pomocnic, ověřenou terapeuty, klienty, umělci a umělci života je imaginace. Aktivní imaginace. Znovuobjevená, či spíše rozpomenutá Carlem Gustavem Jungem v letech, kdy se sám s vlastními úzkostmi setkával. Rozpomenutá proto, že je tu s námi vlastně stále. Není to ani tak technika, metoda, jako spíš povaha duše samotné. Duše žije obrazy, přijímá je stejně intenzivně jako vytváří. A chceme-li tuto dovednost přizvat do života, jde zejména o tréning pozornosti k tomu, co se děje a důvěru jít někdy dál. Za emoci, za prvotní obraz. Za emoci, která vyrušuje, za obraz nedávající na první dobrou smysl.

Přírodě naproti

22. 8. 2022

Ve snaze ulevit si ve svých trápeních, bolestech, duševních i fyzických potížích, se stále znovu obracíme k přírodě. Ať už ve formě různých zaručeně přírodních produktů léčících tu či onu nemoc, léčitelům, pracujícím s tím či oním přírodním zdrojem nebo ve formě stále populárnějších metod přírodní terapie. Co se za tou zprávou o významu přírody skrývá, čím je dnes nová a jakým způsobem můžeme jít přírodě naproti a možná s ní navázat i trochu jiný a vědomější vztah?

Jdi se projít do lesa, to ti udělá dobře!“ Tuhle útěšnou větu asi slyšela většina z nás ve chvílích, kdy je něčeho moc a nedaří se tu tíhu dne či života odložit. Příroda, čerstvý vzduch, zeleň, chůze, změna prostředí. To všechno nějak patří do receptu, který neselhává a opravdu většinou zabere. Příroda se v poslední době dostává do hledáčku terapeutů a jejich klientů stále častěji. Přírodní terapie, terapie divočinou, terapie mezi stromy, zahradní terapie, ale také třeba canisterapie, hipoterapie, léčení studenou či přímo ledovou vodou, léčení dechem, tedy tím hlubokým, holotropním, poutě a putování. Příroda ode vždy byla a stále je a možná čím dál tím více bude zdrojem, podpůrným prostředím, tak trochu pečující matičkou i zdravotní sestřičkou. Jak ji tedy možná o něco vědoměji jako lékaře přizvat do svého života? Když vynecháme širokou škálu zdravé, přírodní výživy a nebudeme si klást ambice na komplexnost, co mohou prvky ozdravujícího pobytu v přírodě, které můžeme cíleně rozvíjet, a to každý po svém, každodenně a kdekoliv, dokonce na té „vnější“ přírodě svým způsobem nezávisle?

Vláha vnitřního ohně

2. 7. 2022

V určitých etapách života ztrácíme šťávu, energii, chuť cokoliv dělat. Takové okamžiky a období mohou být významnou zkouškou toho, kým se vlastně cítíme být. Nebudeme-li tuto výzvu chápat jen jako nádech k tomu jak to, co jsme zvyklí, dělat ještě víc a intenzivněji, tedy přidat plyn, můžeme dát prostor jinému rozměru zvyšování teploty. Z vlhké mlhy se mírným a postupným zahříváním může zjevovat jemný obraz našeho vnitřního určení. Rozostřená, ale přitažlivá mandala otázek i výzev po zkoumavému stylu života.

V obdobích krizí je přirozené soustředit sebepéči na to nejdůležitější. Jde o strategii přirozenou a ze své podstaty obrannou a reaktivní. Přizpůsobujeme svůj život vnějším vlivům. Trvá-li to dlouho, může tato strategie přerůst v něco, čeho si ani nemusíme hned všimnout. Naše návyky se blíží rutině a opakování. Ze způsobů chování se stávají zvyky a jak víme, zvyky utváří charakter. Trvá-li tedy období, kdy se spíše přizpůsobujeme dlouho, můžeme neviditelně den po dni ztrácet vnitřní motivaci k tomu vcházet do života sami ze sebe. Přichází neurčitá nespokojenost, mělkost, frustrace, které se nezřídka proměňují ve vyhoření a deprese. Jako bychom najednou nebyly samy sebou. A primární příčinou nemusí být vždy krize, jako byla ta covidová. Klíčové na tomto obratu od sebe je zejména to, jaká je rovnováha mezi „chci“ a „měl bych“. Ta se často narušuje pozvolna a nenápadně a vůbec nemusí mít povahu vědomého násilí páchaného na sobě samotném. Necítíme-li se sami sebou, kde se vlastně sami sobě ztrácíme, koho že to ztrácíme a jak a kdo vlastně ví, že jsme se ztratili a kdo je tím, kdo se ztratil?

Bezedná dávka žalu… a naděje

19. 5. 2022

V pozadí tikajícím klimatickém rozvratu pomalu odkládáme roušky a rychle se snažíme reagovat na realitu války. Zkouškou prochází jak naše emoce, tak naše fyzická síla, trpělivost, vztahy, stejně jako peněženky a naše pohodlí. Kde brát zdroje a naději? Celou naší historií prochází bolest i moudrost, často jako nerozlučné sestry.

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení. Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Vzkazy ztracených buněk

8. 4. 2022

Endometrióza je prapodivná nemoc buněk, které místo života roznášejí po ženském těle bolest. Co nám tato nemoc možná vzkazuje?

Březen byl mimo jiné měsícem vzkazů a pochodů žen, které potkala endometrióza. Tato prazvláštní nemoc vzbuzuje nevolnost už svým názvem. Fakticky pak nepatřičně zatoulanými buňkami ženského těla, kde místo zrodu nového života zaněcují oheň bolesti. A pozor, kdo to ještě neví, nejde o žádnou marginálii. Cestu nejistého uzdravení podstupuje každá desátá žena. Nechci zde ale nahrazovat úctyhodnou práci pacientské organizace ENDOTALKS, která právě v březnu chystá kampaň sloužící větší informovanosti o nemoci. Ostatně o akcích se můžete dozvědět nebo se i aktivně zapojit prostřednictvím webu endotalks.cz.

Já bych zde rád trochu předjímal, jaké že to transparenty budou dřímat v rukou zraněné a zranitelné ženy. Jaké vzkazy bychom si měly během března zapamatovat? A není tak úplně důležité, zda jste žena v reprodukčním věku, tedy ta nejohroženější ze skupin nebo dívky mladší, potenciální matka takto ohrožené dcery nebo stávající i budoucí partneři. Ty vzkazy totiž mohou mít podobu a rovinu, která má zasáhnout hlubší úroveň fungování a chování společnosti. A vzkazy na transparentech musí být zjednodušující, protože jednoduché a srozumitelné. Potřebují odvahu a intenzitu a současně trochu vědomí, že každé heslo může zobecňovat, někoho opomenout, nevidět a dokonce zranit. Hesla a kampaně jsou jaksi ze své povahy částečně jednostranné. Dialog začínají, staví se na jednu stranu, která doposud nebyla slyšena. Ostatně součástí kampaně bude řada kulatých stolů, kde se povede transparentní dialog, v němž už transparenty samotné nejsou potřeba.

Ne moc konfliktu

15. 3. 2022

Přemýšlíme-li o zdraví, zejména v psychosomatickém kontextu, nemůžeme minout téma konfliktů a způsobů jejich řešení. Dnešní doba nabízí hodně pláten pro to vidět stíny světa i těch druhých. Dává také hodně příležitostí „natřít to těm druhým“, bez pozornosti k tomu, zda si tím nestřílíme do vlastních zad.

Možná, že jste někdy slyšeli či četli o otázce, kterou považoval za klíčovou Albert Einstein. Připomenu ji, protože je možná překvapivě klíčová i pro naše zdraví a dnešní dobu. „Žijeme v přátelském nebo nepřátelském vesmíru?“ Pokud máme zodpovězeno, a nejen nějak povrchně na první dobrou, ale způsobem, který se nám vepíše do ranního vstávání a podoby otevřených očí, máme dobře nakročeno. Tedy pokud odpověď míří k té přátelštější verzi vesmíru. A pozor, rovnou raději předejdu pochybnostem o míře Sluníčka v mé duši i následných řádcích. Ne neslibuji vám život bez nemocí. Ostatně o tom lze-li být stále zdravý a jestli je to vůbec zdravý postoj ke zdraví, bychom si někdy příště také mohli zapřemýšlet. Zdravý život vám neslibuji dokonce ani v tom případě, že máte odvahu vesmír za hodného tátu považovat. Takový táta totiž neznamená, že mu vždy rozumíme, že působí pořád mile a jeho rozhodnutí vnímáme jako spravedlnost samu. Dokonce ten táta může jevit známky šílenství, překypovat černým humorem a působit až přiopile. A to může bolet.dyž v roce 2009, šedesát let po autorově smrti, vyšla veřejně Červená kniha Carla Gustava Junga, jeho „ilustrovaný snový deník“, dalo by se říci, že nám o způsobu, jak se dívat na povahu vesmíru řekla také něco zásadního. Mluví mimo jiné o tom, že skutečně zažít přátelskost vesmíru může znamenat jisté ohrožení našeho zdraví mentálního. Nebo alespoň zatřást našim běžným pohledem na svět a život. O to myslím oběma pánům, Albertovi a Carlovi, šlo především. Máme-li totiž vesmír považovat za přátelský, určitě to vyvolá nejeden vnitřní konflikt. A nejen ten vnitřní. Dějí-li se ve světě sakra zlé věci, důvěra v tátu, co to myslí vždycky dobře, musí dostávat opovážlivé trhliny a procházet zkouškami důvěry. Skoro by se chtělo říci, že žití samo je život v konfliktu, protikladnosti a paradoxu.

Zdraví ve světě bez duše?

18. 1. 2022

Péče o fyzické i duševní zdraví se v naší individualizované a zároveň paternalistické společnosti střídavě dělí mezi stát a naši osobní zodpovědnost. Náš vztah ke světu a jeho zdraví se často ztrácí někde v mlze. Tento postoj pak z našeho života vytěsňuje silného partnera, kterým je živý svět sám.

Každé slovo, natož čin, má svůj stín nebo alespoň svého nevlastního bratra či sestru. Když se v roce 1992 světová odborná a politická veřejnost shodla na sousloví udržitelného rozvoje jako konceptu pro korekci stále viditelnější devastace naší planety, ne všichni z tohoto sousloví byly nadšeni. Náš, již tragicky zesnulý politik a vědec Josef Vavroušek, upozorňoval na rozporuplnost tohoto sousloví od samého počátku. Šance, aby se česká stopa výrazněji vepsala do globálního uvažování brzy usnula, ale Vavrouškův koncept udržitelného života postupně pronikl do našich vět v podobě termínu udržitelnosti. I toto zdánlivě sympatické a rozhodně neškodné slovo ale časem podlehlo inflaci z nadužívání. Tam, kde je udržitelné vše, nezůstává udržitelné nic. Vsouváme ho stále tam, kde podvědomě tušíme, že je třeba přibrzdit a slogany plné ujištění se pak stávají trapnými.

Švejk v krizi

24. 4. 2021

S astro-psychologem Petrem Lisým jsme si povídali o současné době, o našem státě a podobě českého ateismu a spirituality. Jsme národem Husa, Komenského, Masaryka, Havla? Jak náš vztah k Jungově transcendentní funkci, spiritualitě, určuje podobu našeho veřejného života?

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Můj rozhovor s Petrem Lisým nad horoskopem Československa a Česka si můžete prohlédnout zde

Aktivní naděje pro dnešní svět

1. 4. 2021

Aktivní naděje není vírou, že to dobře dopadne. Není vírou v nějaké nejasné lepší příští. Je to naděje opřená o spojení se Zemí a spojení s vnitřní skutečností každého z nás, která je jen zdánlivě skryta v našem pomíjivém těle.

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu. Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

aktivni_s_miluskou

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Konflikt, bolest, konspirace

27. 2. 2021

V poslední době ve společnosti zesilují konflikty a s tím spojené bolesti. Stejně intenzivně se objevují spasitelé, vykladači, zkrátka ti, kdo vědí, kdo za to může a co dělat. Ten text je jen takovým nakousnutím, cítím, že je to téma hluboké jak sama naše současná bezmoc. Je to psáno trochu jako abeceda psychosomatiky (vycházející z pohledu procesově orientované práce), takže možná bude pokračování.

Naše doba je plná konfliktů a bolestí. Zažíváme je na různých úrovních (osobních, vztahových i kolektivních) a s různou intenzitou (akutní nebo chronické konflikty a nemoci). Za jednu ze základních premis psychosomatiky je možné považovat princip, kdy se každý nevyřešený konflikt ztělesňuje v bolesti nebo nemoci. Jedna z těch až trapně nejběžnějších, je třeba obyčejná bolest hlavy. V jazyku živlů je hlava, tedy myšlení, spojeno se vzduchem. Hlava nás často bolí ze situací, kdy je příliš informací, faktů, dat, kdy je napjatá až bojovná atmosféra, dusno, které by se dalo krájet. Co v takové situaci touží udělat tělo? Odejít. Potřebujeme čerstvý vzduch, tedy jinou atmosféru. To, co také pomáhá je obyčejná voda, tekutina, která trochu rozproudí krev a tím „naředí“ ztuhlá myšlenková schémata. Nebo pomůže pilulka růžového, ale jak víme jen dočasného štěstí. Co tedy lze dělat, aniž bychom sáhli po pilulce a následovaly radu těla? Vyjít na čerstvý vzduch může znamenat obyčejnou pauzu, otevřené okno. V tu chvíli nepotřebujeme další informace, naopak. Chce to odstup, jiný pohled, jakousi „třetí“ stranu konfliktu, ve kterém jsme už příliš zanořeni. První poučení psychosomatiky může tedy znít úplně banálně. Více informací už v určitou chvíli nepomáhá, konflikt neposunuje, ale zintenzivňuje a eskaluje.

In Oikos Veritas

12. 2. 2021

Domov je něco, co nosíme v sobě, čím vytváříme bezpečí a krásu svého nejbližšího okolí. Domov je způsob jak pečujeme o svět. Domov je způsob, jak být připraven na příchod toho, co na první pohled domovem není, co může být Cizincem, neznámou silou, která k nám dnes a denně, ve dne i v noci vstupuje. Zvána, či nezvána. Domov může být nedobytnou pevností i místem nečekaných setkání s Hosty.

Měl jsem další možnost mluvit v magazínu Balanc rádia Wave. Tématem byl domov a to, jak nám COVID naznačil jeho hodnotu.

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Výzva větší než jsem

5. 2. 2021

Kniha Větší než velká výzva vyšla po dlouhých časech zrání jako pokračování stejnojmenné výstavy. Vystavuje nás zcela zásadní otázce smyslu utrpení. Kniha se určitě nepokouší odpovědět, doufám ale, že aspoň trochu naznačuje.

Když jsem zhruba před šesti lety dostal nabídku, výzvu, abych napsal něco k fotografiím onkologicky nemocných dětí připravovaných pro výstavu, poměrně rázně jsem ji odmítl s tím, že k tomu není co dodat. Ty fotografie jsou tak silné, že mi přišlo zbytečné je nějak komentovat. Díky důslednosti Aleny Skřipské a naší propojovatelky Marty Štastné jsem se s touto výzvou ale přece jen pokusil popasovat. Jedné noci jsem se probudil, zíral na ty fotografie a najednou se „to“ stalo. Ty texty mohou vypadat jako inspirované Biblí či jinými náboženskými texty, ale pro mne vycházely přímo ze srdce a z těch obrazů. Jak jinak se člověk může srovnat s takovou bolestí, než sám sestoupit do Podsvětí. Někam, kde není bolest, nespravedlnost, někam, kde cítíme povahu věčnosti i když ji neumíme uchopit.

IMG_20201217_200935

Když jsem pak výstavu viděl, cítil jsem, že je to ono. Ty obrazy a texty k sobě patří. A pak se zrodila myšlenka přenést je do knihy. Všichni mě od toho odrazovali a dlouho, předlouho to vypadalo, že to asi opravdu nemá smysl převádět do knižní podoby. Poslední pokus jsem učinil tak, že jsem je poslal Martinu Reinerovi a to díky tomu, že jsem ho mohl trochu osobně poznat, nějakému anonymnímu člověku už bych to nebyl schopen nabídnout. Říkal jsem si, že pokud mi i on řekne, že to nemá cenu, vzdám se. Měsíc se nic nedělo. Bylo to kolem vánoc 2019 a já tu věc v klidu a smíření se pohřbil. Hned v prvních dnech ledna 2020 mi ale Martin napsal. Už už skoro mazal tu knihu z plochy své obrazovky počítače, ale asi nějak instinktivně a zodpovědně nechtěl hodit do koše něco, o čem neví co to je. A tak přišla velkorysá nabídka knihu udělat.

Celé to ale trvalo rok, nesmírně dlouhý rok, díky viru a dalším okolnostem. Díky několika nadšencům, kteří se rozhodli věc podpořit i finančně tak kniha opravdu vytištěna byla. Je krásná a bolavá současně. Do fyzicky malého díla, ještě menšího, než je naše tělo, se totiž musela vtěsnat všechna bolest světa, všechno to neuchopitelné napětí, které vzniká tím, že se rozhodneme přijít na Zem, že se bez záruky pustíme do toho rizikového podniku, kterým je život sám.

Knihu si můžete koupit zde: Větší než velká výzva

Řeč těla v psychoterapii

3. 2. 2021

K vlastnímu tělu se často chováme jako k přírodě. Bereme si, co chceme, a nehledíme na následky

V prvním únorovém Balancu Rádia Wave jsem si s Petrem Petrem Bouškou povídal o úloze těla v dnešní psychoterapii a o tom, proč je tělo tak důležitým tlumočníkem klíčových životních výzev dnešní civilizace.

Rozhovor si můžete poslechnout zde: O řeči těla v psychoterapii

Aktivní naděje

14. 11. 2020

Představení knihy Aktivní naděje s Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou a Miloslavou Hazuchovou. Příjemný večer o praxi, kterou dnešní svět potřebuje jako sůl.

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020 mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem. O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

aktivninadeje

Moje povídání s temito ženami si můžete poslechnout zde: Aktivní naděje

Samotnou knihu si můžete koupit zde: Objednávka knihy

Hranice hranic

14. 11. 2020

Dialog nového příběhu s Pavlem Stercem, člověkem, jehož hned tak někam nezařadíte, vždy vám trochu uteče za hranici.

Poslední z dialogů nového příběhu v divokém roce 2020 bylo povídání s Pavlem Stercem. Pavel prokázal, že není jen umělec a pedagog, ale velmi renesanční člověk, pro kterého je překračování hranic každodení výzvou. Pavel mimo jiné jako pedagog odnaučuje své studenty příliš ulpívat na nálepkách toho, co považujeme za umění, výzkum, vědu nebo politiku. Tvoří tak laboratoř nového příběhu nejen se svými studenty. Vychází z budov a výstav do veřejného prostoru v tom nejširším slova smyslu.

Dialog si můžete prohlédnout zde: Hranice hranic

Mladýma očima

27. 10. 2020

Už vlastně šestý rozhovor z našeho pásma přemýšlení o jiné představě našeho světa. S Luckou Smolkovou nejen o klimatické krizi.

Lucce se někdy říká česká Greta. Lucka je velmi přemýšlivá dívka, která si klade důležité otázky a nedělá si tím život rozhodně jednodušší. Lucku bylo prostě fajn pozvat na další z Dialogů nového příběhu, protože Lucka ho bude tvořit. Rozhovor s Lucií Smolkovou si můžete poslechnout zde: Mladýma očima

Krize, regenerace, spiritualita

19. 10. 2020

Diskuzní setkání v centru Platan, aneb jak napsala jedna z posluchaček, „když se potká tělo, rozum a srdce“ …. a já bych dodal duše.

Díky nově vzniklému centru duševního zdraví Platan, které se zabydlelo v brněnské Káznici, se podařilo dát dohromady zajímavé hosty, kteří pečují různým způsobem o naši duši. Společně se představili a následně diskutovali ekopedagožka a terapeutka Miloslava Hazuchová, psycholog a terapeut Roman Hytych a farářka Sandra Silná. Kroužili jsme kolem toho, jak vystihnout a popsat charakter dnešní doby, jaké tato doba přináší výzvy a jak tyto výzvy ustát s klidem v duši nebo alespoň se schopností obnovovat její regenerativní schopnosti. Duši jsme spíš zrcadlili než definovali, věčnosti jsme se jen lehce dotkli a zaznělo i pár velmi konkrétních rad jak dnes neztratit hlavu a srdce.

Diskuzi si můžete prohlédnout zde: Krize, regenerace, spiritualita

Žít změnu

3. 10. 2020

Další z Dialogů Nového příběhu s Vladem Lobotkou se věnoval tomu, jak je neustálá změna přítomna ve všem, co se kolem nás odehrává.

Další z Dialogů Nového příběhu jsem vedl s filozofem Vladem Lobotkou. Vlado doposud přeložil knihy Richarda Tarnase Vášeň západní mysli, Klima – nový příběh Charlese Eisensteina a Kvantové otázky Kena Wilbera. Sám napsal knihu Cesta k zjednotenému kozmu. Tyto knihy si můžete objednat zde . V dialogu se věnujeme jak tématům souvisejícím s knihami, tak i jeho studiu v California Institute of Integral Studies v San Franciscu. Vlado přemýšlí komplexně, historicky a v souvislostech.

Dialog si můžete poslechnout zde Žít změnu

Co nás učí sny

21. 6. 2020

Kniha Sny a podsvětí je výjimečná tím, že se soustřeďuje na sen. Krouží kolem něj a kolem snového světa, ale tímto způsobem vlastně zespodu – protože z podsvětí – nahlodává systém psychologie a psychoterapie. Hillman nás svým jazykem zavádí za hranice denního světa, do intimity příšeří, melancholie a odvážného a radikálního přemítání, protože jde o přemítání ve viditelné blízkosti zásvětí.

James Hillman je nepřehlédnutelnou postavou západní psychologie a psychoterapie. Nyní, když vychází jeho stěžejní dílo Nová vize psychologie, má český čtenář jedinečnou příležitost nahlédnout do způsobů a kořenů Hillmanova myšlení v celku – chtělo by se říci systému, ale neřeknu to. Jeho vize ale probleskuje všemi knihami a ponořit se do jedné z nich může být dobrou průpravou na tu dechberoucí a radikální vizi, jejíž průvan nám může odnést leckteré jistoty, o které se opíráme. V tomto článku se nořím do jeho knihy Sny a podsvětí zde:Co nás učí sny

Krásnější svět

14. 6. 2020

Třetí ze série Dialogy nového příběhu v brněnské Káznici, tentokráte s Hankou Bernardovou nejen o knize Krásnější svět je možný, naše srdce to ví, kterou přeložila.

V červnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. S Hankou jsme témata krize a nouze doplnili o vizi. O vizi krásnějšího světa, který není postaven na naivní iluzi, že vše je vlastně v pořádku a není třeba nic dělat. To jiné či „nové dělání“ má ale možná hodně jiný rozměr než to, na co jsme obvykle zvyklí v setrvačnosti mechamismu „popis problému – hledání příčin – jejich odstranění“. Víc než o odstraňování je nový příbeh o tvoření nového. Poslechněte si ty střípky nového zde Krásnější svět

Vnitřní klimatická nouze

14. 6. 2020

Druhý ze série Dialogy nového příběhu v brněnské Káznici, tentokráte s Bohuslavem Binkou o společnosti trápící se chronickou horečkou sebe sama.

V květnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. Rozhovor si můžete poslechnout zde Vnitřní klimatická nouze.

Dovolit si doma.

6. 5. 2020

Dovolujeme si za hranicemmi víc? Víc než doma? To by sis doma nedovolil? Takovou intenzitu? Pandemie nás uvrhla intenzitou domů a kupodivu jsme mohli zjistit, že i tam se dá projít za hranice. Na opačnou stranu pestrosti, blízkosti. Pro samé zážitky venku bychom někdy měli tendenci zapomenout na doma a uvnitř.

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme. Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Smrt jako rádce

30. 4. 2020

První z plánované série rozhovorů Dialogy nového příběhu v brněnské Káznici s Kateřinou Černou Grofovou o společnosti vnímavější vůči smrti a umírání.

V dubnu jsme v brněnské Káznici zahájili sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. Kateřina Černá Grofová je odvvážná a otevřená žena, která se tématu věnuje už řadu let a tak byl rozhovor velmi výživný. Poslechnout si ho můžete zde: Smrt jako rádce

Vzdor okouzlením

20. 4. 2020

Mohlo by se zdát, že nemůže být nic vzdálenější řešení krize (například té klimatické, dnes třeba aktuálně epidemiologické), než Erós. Toto trochu historií upatlané a raději do černého igelitu zabalované slovo bychom měli s velkou úctou oživovat. Nechat se vtáhnout a okouzlit světěm v tom nejintimnějším vztahu.

Imaginace jako vnitřní akt lásky

„Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

10. 3. 2020

Stav planety, globální změny klimatu a zánik přírodního světa přinášejí řadě lidí pocity smutku, úzkosti a bezmoci. V tomto dokumentu se společně s ostatními zamýšlím nad tím, jakým vzkazem je tento žal pro naši dobu. Z mého pohledu je to zpráva Těla Země a její nemoci. Lék je samozřejmě komplexní, zatím neznámý a radikální. Nedej se – Environmentální žal

Napít se trochu

7. 11. 2019

Naše, a nejen ta česká společnost, stále stojí před otázkou, jak lépe zacházet s nápojem, který ji od základu ničí.

Dali jste si včera pivo k večeři? Nebo dvě? Možná i bez večeře, s kamarády? Nejste v tom sami! Jedeme v tom všichni. Aktivní pijani i pasivní příjemci alkoholových extází. Ti, kdo vyplňují statistiky léčeben, černých kronik a rušení nočního klidu, stejně jako ti, kdo zaplňují tabulky rozvodových řízení, násilných aktů od svých partnerů či rostoucího prodeje antidepresiv. Všichni to víme, všichni v tom denně žijeme. Jsme prý chudí, ale hospody jsou plné a obchody zaskládané plnými lahvemi. Plná láhev či krabice je na dosah komukoliv, i těm nejchudším. Snad nejděsivější na tom je to bezvětří. Ty císařovy neviditelné šaty. Ano, občas nás ohromí statistici, jací že jsme to pašáci. A to nejen v Evropě, ale na světě a to dlouhodobě. A jsme na to patřičně hrdí. A možná se i stydíme, někteří z nás se asi hodně stydí, některé to bolí, moc bolí. Občas odkudsi vzejde nějaké tiskové prohlášení, záměr na daňová opatření, občas se zjeví film, či úspěšný a čtený blog, který císařovy šaty odhalí a nazve pravým jménem. A pak se zčeřená hladinka alkoholu zase srovná a jedeme dál.

Na stará kolena aktivistou

16. 8. 2019

Často vyzdvihovaná neutralita facilitátora nemusí být v rozporu s jeho touhou jít ke kořenům, jít radikálně ke zdroji našich názorů a argumentů. Facilitátor může být aktivistou. Aktivním katalyzátorem debaty.

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Medailonek

9. 4. 2019

Proč nám tolik záleží na tom vidět naše blízké skutečně, na živo? Proč si uchováváme jejich fotografie, když blízko být nemohou nebo už nejsou? Proč zíráme na krásné, zvláštní i podivuhodné tváře kolem nás? Jak si vlastně pamatují a vzpomínají naše oči, vnitřní zrak a tělo? A proč?

Moje dcera si vyprosila, chtělo by se říci skoro vymodlila, medailonek. Je na něm fotka mé ženy, tedy v tomto kontextu přesněji řečeno její maminky. Používá ho proto, aby tvář maminky měla na dosah tehdy, když nejsou spolu. Funguje to sice jen částečně, ale už to, že zdánlivě obyčejná fotografie má takovou potenciální sílu stojí za pozornost. Skrze obraz se dostáváme do blízkosti milované osoby tak nějak skutečně. A určitě to neplatí jen pro děti. Vzpomeňme si na fotky našich prvních lásek, schovávané v peněženkách a na jiných tajných místech. Na chvíle, kdy jsme si je potajmu sami pro sebe vytahovali a zírali a hltali je, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, že jsou skutečně takoví a že k nám opravdu patří. Nebo je ukazovali druhým v neovladatelné touze zažít přitakání, sdílet stejnou fascinaci.

Hry na okraji a středu pozornosti

24. 2. 2019

Na konferenci Architektura dětem – Prostor pro hru/děti a město, kterou jsem měl znovu možnost moderovat, jsem si uvědomil, jak děti oslavujeme, ale nevytváříme pro ně svět, ve kterém by se dobře bylo.

Bylo mi znovu ctí dostat se k přípravě a realizaci, respektive moderaci konference Architektura dětem, tentokrát věnované tématu hry dětí v městském prostředí.

Předem jsem věděl, o čem zhruba bude řeč a připadalo mi to celkem jasné, uchopitelné a přehledné. Dětem prostě chybí bezpečí, příroda a pohyb a cílem konference je hledat cesty jak to změnit. Čím více jsem ale naslouchal jednotlivým příspěvkům a diskuzím, tím více do mě vstupoval mlhavý obraz, kterého jsem se po celou dobu nemohl zbavit. Ten obraz by se dal stručně popsat ve dvou otázkách. Jak jsme dokázali vytvořit města, ve kterých se dětem nežije příjemně a jak vlastně dokážeme udržovat systém, který fungování měst v této podobě dlouhodobě podporuje? Trochu přeháním? Možná, ale ne moc!

Práce, děti, muž a žena – třetí část – hledání společné cesty.

16. 1. 2019

Rozhovor s Kamilou Bolfovou o vylaďování rolí ženy a muže v období po rodičovské dovolené – část třetí.

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje tomu, jak správně namíchat role ženy, matky, manželky a muže, otce a manžela.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

7. 1. 2019

Krátké povídání o tom, co v roce 2018 spojovalo mou práci.

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Práce, děti, muž a žena – druhá část – Objevování role otce.

3. 1. 2019

Rozhovor s Kamilou Bolfovou o vylaďování rolí ženy a muže v období po rodičovské dovolené – část druhá

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje roli otce.

Přikrýt černou díru

28. 12. 2018

O dětském smutku, na který hledáme lék celý život

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“. Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“. Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší. Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“

Práce, děti, muž a žena – první část – Objevování role matky.

12. 12. 2018

Rozhovor s Kamilou Bolfovou o vylaďování rolí ženy a muže v období po rodičovské dovolené.

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou. Příjemný poslech.

Viděno pohádkově

10. 10. 2018

Ranní úvaha o tom, jak můžeme s dětmi objevovat živý svět mýtů.

Velmi často si se svou takřka čtyřletou dcerou hrajeme pohádky. Je to známá věc, děti milují opakování příběhů. Teoreticky to znám už dlouho, něco jiného je to znovu spoluprožívat. Fascinují mě na tom dvě věci. Již zmíněná potřeba neustálého opakování a velmi pestrá režie mé dcery Agátky. Nechce totiž být jen princeznou, i když je to její role nejoblíbenější. Takřka vždy při hraní role střídá, princeznou začíná a obvykle tuto roli několikrát zopakuje.

Princem pokračuje a i tuto postavu si ráda prožije zas a znova. Často končí zlým králem nebo čarodějem. Během několika minut se tak střídavě a současně hluboce noří do atmosféry něhy, lásky, strachu, lsti, bezmoci a dalších emocí. Mezi těmito pocity přepíná s rychlostí lusknutí prstu. V jejich slovech slyším, v jejím obličeji vidím, jejími dlaněmi nahmatávám, v jejich gestech zažívám neobyčejnou skutečnost příběhu. Když ji jako princ vysvobodím, je to nejsladší obětí, jaké si otec, tedy pardon princ, může vůbec představit.

Viděno rybízově

25. 8. 2018

Moje vůbec první Ranní úvaha pro Vltavu z roku 2017 o tom, že zázraky našeho světa jsou výzvou pro náš skutečný zrak.

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme. Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo. Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

K demokracii přírody

19. 2. 2018

O paralelách a vztazích mezi světy politiky a přírody.

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“. Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.

Co jsem dělal v roce 2017

14. 12. 2017

To nejzajímavější, co jsem v roce 2017 ve své roli facilitátora, moderátora, konzultanta, lektora a terapeuta zažil.

Začalo to přímo skvostně. Strategické plánování pro Česká ženská lobby. Já, moje kolegyně a zhruba 20 dalších žen. Pro mne v jistém smyslu hrdinek pohybujících se mezi mantinely ryzího aktivismu i pregnantního výzkumu. Obojí naše ženy (i naši muži) potřebují. Stejně jako si uvědomit, že náš jazyk není neutrální, ale ani neměnný!

Podobně fascinující a potřební jsou pro mne také třeba zahradní terapeuté nebo pěstounské rodiny. Bylo mi ctít být u toho, když se Lipka zahradní terapeuty snaží dávat dohromady a sdílet ten meziprostor, který každý známe z různých kontextů. Klasická „čistá“ povolání přestávají odpovídat době, a tak se dostáváme do meziprostorů, se kterými si neví rady stát, sponzoři, ale moc dobře jim rozumějí naši klienti a prostě dávají smysl. No a co se týče pěstounských rodin, tam se název organizace, pro niž jsem pracoval shoduje s hlavní zprávou, kterou jsem si odvezl: Děti patří domů.

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali. Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.

Vize participativní

16. 11. 2017

Jak může participace přispívat při hledání vize města?

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

16. 11. 2017

Krátké shrnutí toho, jak se v ČR od devadesátých let do současnosti vyvíjelo pojetí a praxe participace.

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

16. 11. 2017

O jedné neposedné kavárně, která chtěla změnit ulici, na které se usídlila.

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.

Nejnovější příspěvky

Zdraví společných příběhů
6. 3. 2023
Není to tak dávno, se řada z nás nořila se do známých i méně známých příběhů se šťastným koncem. Pohádky nás přitahují stále stejným obsahem ...
PF 2023
8. 1. 2023
Zdraví imaginace
23. 11. 2022
Jednou z možností, jak se vyrovnávat s úzkostmi světa je naše imaginace. Je zdrojem mocným, který máme navíc vždy při sobě. Je to ale mocnost tajemná, kterou nelze jen tak ochočit. Vyžaduje to odhodlání, trpělivost, hravost, zájem, pozornost a důvěru k překvapením. Ostatně právě překvapení je něco, co přináší oživení, poznání, novou zkušenost, která nám pomáhá jít dál. ...

Na svém blogu píši o věcech, které povznáší duši jednotlivce, páru nebo společenství. Píši zde i o trápeních, kterými duše prochází, abychom si ji více uvědomili. Píši o tom, jak je možné, abychom tvořili svět, který nám dává smysl, ve kterém se cítíme jako doma.

Miluji poezii a její jazyk chápu jako schopnost dostat se zkratkou k nitru obrazů a dějů. Proto zde občas můžete narazit na mé verše.

Miluji rána. Tichý a ještě nedotčený svět je mou velkou inspirací ve svých obrazech a zvucích. Řada mých fotografií a textů je ránem inspirovaná.

Ranní úvahy na ČRo Vltava

Pro Český rozhlas Vltava píši Ranní úvahy, které si můžete poslechnout zde: Audioarchiv ČRo Vltava.