Facilitovat moc

3. 7. 2025

Už pětatřicet let jezdím nepravidelně na Ekologické dny Olomouc. Je to výjimečná akce iniciovaná k oslavám Dne Země. V několika dnech se na jednom místě a v rámci jednoho každoročního rámcového tématu potkají špičky nejrůznějších vědeckých oborů, které mají ve svém působení péči o Zemi v tom nejširším slova smyslu. Na začátku jsem tam jezdil získávat informace. Hltal jsem nejen poznání z pohárů jednotlivých vědních disciplín, ale i osobní postoje zástupců těchto disciplín ke světu a k životu. Nasával jsem vyzařování a lidský rozměr těchto osobností. Více nebo méně jsem se vždy vnitřně dotýkal hranic svých mentálních schopností.

Neměl jsem a nemohl mít kapacitu všemu porozumět, natož vše vstřebat, integrovat a uzemnit toto vzdušné bouření idejí do svého těla, nervů, buněk a činů. Vědci neradi dávají odpovědi na to, co dělat. Nepatří to k popisu jejich práce. Ale my naslouchající s tímto cílem chrámy vědění objíždíme a snažíme se více nebo méně útržkovité střípky odvážet a skládat do mozaiky obrazů našeho chápání světa a orientace v něm. Pokud jsem byl inspirován, cítil jsem se nadnášen. Vkrádala-li se do mého nitra spíše nejistota a neporozumění, vnímal jsem náznaky bezmoci. Bylo zcela na mně, jak s touto bezmocí naložím. Jedna z variant byla ptát se. Vstoupit do časově omezeného prostoru diskuse s odvahou, že zrovna moje otázka má smysluplnou povahu, že padne na úrodné pole tázajících se a těch, kdo odpovídali.

Moc bezmoci

Letošní besedy EDO, jak se oné olomoucké poradě o věcech veřejných ve zkratce říká, si jako rámec diskuse daly příznačně napínavou a dynamickou povahu moci a bezmoci, relevantní bezpochyby i pro psychologii a tento časopis. Částečně v duchu Havlova slavného eseje Moc bezmocných, který se stal i předmětem jedné z večerních debat. Je Havlovo přemýšlení z totalitních dob nějak relevantní pro dobu dnešní? Mají něco společného dnešní prožitky bezmoci (války, klimatická krize, polarizace společnosti, obchodní boje apod.) s prožitky bezmoci konce sedmdesátých let minulého století? Co by pro dnešek mohl znamenat Havlovsky mistrně popsaný konformismus či kolaborace se systémem? Může to být už jen třeba neviděné a neslyšené přitakávání utrpení, které se v různé podobě děje za obzorem mého zraku a života? Za obzorem, který je vždy nutně omezený, mohli bychom říci nevědomý? Lze s tímto nevědomým prostorem vést dialog, který by mě pocitu bezmoci zbavoval? Jak cítit moc ve světě, kterému je stále těžší rozumět a jehož trajektorie je tak obtížně předvídatelná? Svět vědců a komunita přednášejících i posluchačů EDO mi to pokaždé intenzivně zrcadlí. Věda je vždy opatrná vůči jednoznačným výrokům, konečné podobě poznání. Je ze své podstaty podvratná, protože v touze posouvat hranice poznání neustále nahlodává to, co jsme za poznané už považovali. Dokonce i výzkumy a odhady opravdu rizikových trendů a megatrendů v sobě povahu nejistoty otevřeně přiznávají.

Ostatně dramaticky nám to nedávno odhalila zpráva o potenciálním vývoji AI (AI 2027), kterou v Deníku N uvedli titulkem „Do deseti let bude po všem. Pětice expertů nabízí přesvědčivý scénář o tom, jak AI ovládne svět a vyhubí lidstvo.“ Nešlo v ní o žádné nezávazné klábosení pár nadšenců a skeptiků vztahujících se k AI. Ti, kdo zprávu sepsali, věděli, co činí, a podložili ji spoustou dat. Jejich cílem rozhodně nebylo strašit. Přesto zpráva působí hrůzostrašně, a to hned dvojím způsobem. Co kdyby se to opravdu stalo a scénáře se naplnily? Nebo – a to je ještě horší – čemu tedy vlastně můžeme věřit? Vědci přece sami přiznávají limity své moci nad tím, co lze předvídat a jak tomu čelit. Ostatně i nejistota ohledně toho, jak se k této zprávě postavit, s letošními besedami EDO rezonovala.

Polis a nemoci dialogu

Jedním z podtémat oblasti moci a bezmoci byl na EDO přesah vědy do polis. Tedy do politiky. A z politiky zpět do světa vědy. Existuje jasná, pevná a jednoznačná hranice, kde se odděluje to, co je výsledkem výzkumů a poznání, a stává se to věcí veřejnou, a tudíž politickou? Je běžné, že se politici opírají o vědecká data a vědci jsou zváni, aby komentovali věci veřejné z vědeckého hlediska.

Jak toto napětí působí v náročných obdobích, se ukázalo za covidu. Pokud jde o smrt, natož smrt ne ojedinělou, je těžké nést konečnou zodpovědnost za správná či chybná rozhodnutí. Asi jsme všichni tak nějak čekali, že se politici s vědci domluví a vyberou přece to jednoznačně nejlepší řešení. Nestalo se tak a zodpovědnost za mrtvé se nese těžce, a proto se raději rozpustí v mlze nejasností a nepřesností. Ještě dnes se ozývají různé hlasy těch, kdo se cítili nevyslyšeni, neuznáni, těch, kdo jsou kvůli té době dehonestováni. Ještě stále se kolem pandemie objevuje hodně kolektivní i individuální bolesti. Reflexe neprobíhá nebo neproběhla dostatečně. Národ je stále nějak raněn. Tou největší ranou je kromě řady mrtvých patrně celková atmosféra nedůvěry a rozklížení společenské diskuse do nekonečného množství rovin, které se jen stěží prolínají a ovlivňují. Tato atmosféra víceméně přetekla do prožívání a posuzování další krize, války na Ukrajině.

Z jaké moci mluvím

Použiji-li při hodnocení tématu kvality veřejné diskuse pohled facilitátora, rád bych připomněl význam rolí a vliv vnímání rolí na to, jak se debata vyjasňuje, či komplikuje. Vyzdvihovanou a očekávanou kvalitou facilitátora je mimo jiné jeho nestrannost a nezávislost. Facilitátor jako průvodce diskusí nedává preferenci jednotlivým názorům ani skupinám, jeho ohnisko pozornosti míří ke hledání společného porozumění, konsenzu a řešení.

Porozumění se ale netýká jen tlumočení smyslu. Nejde jen o to překládat rozdílnou povahu řeči například mezi architektem a občanem. Porozumění se může týkat i toho, z jaké pozice či role jeden i druhý mluví a je-li s touto svou autentickou pozicí vědomě v kontaktu. Ta může být fluidní, přetékavá, závisející na aktuální roli, která je řečníkem prožívána jako výsledek toku skupinové diskuse. Mluvím teď jako ten architekt, který starostovi dodává přiměřeně zaplacenou zakázku a chce, aby ho stála co nejméně času? Nebo se v daném kontextu stavím do role odborníka, který obhajuje nějaký důležitý expertní názor? Nebo dokonce i jako architekt chvílemi mluvím z pozice občana, který na vytvořeném veřejném prostranství bude trávit svůj čas? Ne, není to jednoduché si tyto rozdílné pozice uvědomit. Není to způsob, kterým bychom obvykle uvažovali. Ale je možné – a za podpory metadovednosti facilitace i realistické – se k této pozornosti vztáhnout.

Z tohoto uvědomění může pramenit autenticita a moc, která působí na ostatní přirozeně. Pokud jsem v souladu se svou rolí a vědomě z ní hovořím, mluvím jako „moc maje“. Nezneužívám svou převahu v hierarchii vztahů, protože to není potřeba. Pokud je zřejmé, že své věci rozumím, toto rozumění přináší ostatním poznání a úlevu, ne pocit bezmoci nebo nutnosti se podřizovat. Stejně těžké může být uvědomit si v systemických konstelacích povahu nějakého rodinného rozhodnutí. Bylo to kvůli penězům, ztracené lásce, nevyslovenému slibu, únavě, nemoci? Z jaké aktuální autenticity v rodinném systému vzešlo rozhodnutí, jehož dopady mají vliv na životy následujících generací? S jakou rolí se hybatel událostí v dané chvíli ztotožnil a jak transparentně ji reprezentoval pro ostatní s cílem společného pochopení?

Celistvé, ne dokonalé

Není to slovíčkaření, když Jung mluví o cíli individuace jako o celistvosti a klade ji do kontrastu s dokonalostí. Vztáhneme-li téma celistvosti k povaze dialogu a jeho úspěšnosti, může tato ambice celistvosti pomoci k tomu zahlédnout všechny prvky pole řešeného tématu a dát jim hlas. Zůstanu-li u role architekta a tématu městského prostoru, můžeme si naznačit pár hlasů, rolí a signálů, které v dialogu figurují. Mohu se například k novému projektu, podobě náměstí, vztahovat silně emotivně a stavět se do role obhájce potřeby estetické změny. Mohu mít na paměti řadu věcných argumentů pro to, čím změna přispěje ke kvalitě života v daném místě. Nebo se mohu ponořit do zcela praktických aspektů povrchu náměstí, posezení na lavičkách, potřebě stínu či schopnosti tudy projet požárním autem. A do čtveřice, intuitivně se mohu nechat unášet novým smyslem prostoru, dlouhodobou vizí a širším významem místa, který by byl návrhem zviditelněn.

Stavím-li se do těchto pozic, vědomě či nevědomě upřednostňuji tu rozum, tu cit, smyslovou zkušenost či intuici, jak chápal aspekty psýché C. G. Jung. A ať už tyto aspekty prožívám a rozhoduji se o jejich preferenci individuálně, nebo se dostávám do konfliktu a napětí v podobě kolektivní diskuse, ocitám se na hraně. S Jungem bychom mohli říci na hraně transcendentní funkce psýché. Ta podle Junga označuje psychologický koncept, který se vztahuje k procesu integrace různých aspektů osobnosti. Jung ji definoval jako funkci, která umožňuje lidem překonat polarizace v mysli. Tato funkce má pro rozhodování zásadní význam, protože umožňuje jednotlivcům dosáhnout většího porozumění jejich vnitřním konfliktům a motivacím. Když jsou schopni integrovat různé aspekty své osobnosti, mohou lépe vyvažovat své různé cíle, hodnoty a pocity, což vede k informovanějším a harmoničtějším rozhodnutím. V praxi to znamená, že osoba, která pracuje na své transcendentní funkci (možné lépe řečeno je touto funkcí vedena), může efektivněji zvažovat různé možnosti a dosáhnout větší psychologické celistvosti, což pozitivně ovlivňuje její schopnost učinit rozhodnutí, která jsou v souladu s jejím já a hodnotami.

Rozhovor se stínem doby

Kejvá se stín šedivej
A říká teď se dívej
Já jsem ti lízal paty
Chodil jsem, kam jsi šel ty

Už by se to změnit mělo
Ty budeš stín a já tělo
Kde já jsem ležel prve
Ty budeš stín z masa a kostí

Vladimír Kokolia

Hledíme-li dnes na svět v jeho každodenních turbulencích – a besedy EDO jsou toho dobrým příkladem –, nezřídka nás napadne otázka: „Jak tohle skončí, kam to povede?“ Bez nadsázky se ocitáme v bodě bifurkace. Tento termín vycházející hlavně z matematiky a teorie komplexních systémů vyjadřuje stav bodu zvratu. Stav mnohosti protichůdných zpětných vazeb, které neumožňují předpověď nové struktury, jejíž povaha může být kvalitativně zcela nečekaná a paradigmaticky odlišná od toho, co by odpovídalo postupnému vývoji.

V kontextu psychologie a společenského systému lze hovořit o nepředvídatelném chování nervového systému na osobní i kolektivní úrovni. Ztrácíme kontrolu a tím i moc. Můžeme v takové situaci vůbec za něco nést zodpovědnost? To, co fungovalo dříve, tedy jakási shoda vyplývající se sdílených myšlenkových konstruktů o představě hodnot, kterými se řídíme a možných scénářů budoucnosti, které si alespoň nějak společně představujeme, fungovat přestává. Jako by samotné myšlení selhávalo, neuronové sítě se zadrhávají. Slova jako rozvoj, růst, vývoj, plán, scénář získávají podivnou pachuť. Do zmíněného jiného světa se nehodí, přesto se jich potřebujeme držet – dotýkat se něčeho známého. Držíme se známých, již objevených mentálních konstruktů, výdobytků myšlení a osvícenské tradice, ale vše se nám drolí mezi prsty. Zdá se, že to, čeho se potřebujeme držet, musí být jiné povahy.

Vstupuji do dlouhé temnoty. Tento termín vůbec nepoužívám negativně. Používám ho v alchymistickém smyslu: některé věci se mohou dít jen ve tmě. Kolaps se chystá. Myslím, že právě teď se musíme ptát sami sebe i jeden druhého, jak být šikovnější v navigaci po naší temné cestě.

Francis Weller

Možná to zní opovážlivě až rouhačsky, ale není dnešní situace bifurkačním bodem, ve kterém nezbývá než vést kolektivní rozhovor s transcendentní funkcí kolektivní mysli, tedy s tím, co je nám kolektivně nejméně známé a těžko dostupné? Není tím neznámým duch doby, o kterém se mluví, ale stále jej chápeme spíše jako metaforu než skutečnost, která má povahu působení, vlivu, a tedy moci? Jako bychom neměli odvahu se v napjaté chvíli otočit, přestat utíkat před hrozivým stínem, podívat se mu do očí a prostě se ptát. Zároveň nestačí ptát se vědeckým způsobem a klást intelektuální otázky v očekávání logických odpovědí. Naše mentální schopnosti mohou zůstat neuspokojené. Hrozivému stínu nemusíme plně porozumět, ale můžeme plout v jeho vlnách, byť mohou mít podobu bouře.

Vést takto velký, hluboký a temný dialog by znamenalo přizvat naši vnitřní facilitátorskou metadovednost a nestrannost, a přitom být současně v kontaktu se svými znalostmi, emocemi, hlubším smyslem i potřebou konat. Přizvat odvážného facilitátorského ducha, který dá hlas všemu přítomnému v jeho autentické podobě, která ví, odkud hovoří a za co se staví. Mít odvahu slyšet třeba i v nepřijatelných konspiračních a technofašistických úvahách nějaký postoj patřící do tohoto světa, hlas, který nějak patří k duchu, který dnes hlasitě volá. Třeba na první pohled nesmyslně, neeticky až morálně zvráceně, ale volá. Možná volá o pomoc. Možná je konfrontován s neuchopitelností doby a ze strachu je ten hlas zabarven formou agrese. Možná působí jako agrese sama, možná se jí už nějak stává. Z této odvážné a jasné pozice, jako „moc maje“, můžeme svádět boj, který se spíše podobá boji Jákoba s tajemnou bytostí, mocností, než aktuálním bojůvkám znesvářených stran. A jak víme z Jákobova příběhu, tento boj probíhá v určitém změněném stavu vědomí a nevycházíme z něj bez šrámů. Jsou to ale šrámy, které bychom zažili kolektivně a které by nám otevřely cestu k tomu, abychom spolu uměli jít dál.

A možná bychom závdavkem získali nějaké nové jméno, pojmenování pro to, čemu říkáme člověk. Člověk, který umí nést moc i bezmoc v jedné náruči. Ambice to mou být velké, ale je možné je uzemnit. Duch sice vane, kam chce, ale současně může mít velmi lokální podobu. Podobu našeho vnitřního světa, rodiny, komunity naší školy, obce, státu, a nakonec i světa, ve kterém je dnes tak těžké smysluplně přebývat.

Psáno pro Psychologie DNES, 06/2025

Cesta okouzlením

4. 6. 2025

Asi není mnoho témat, která jsou pro muže tak obtížná. Psát o ženách a ženském. Vždy hrozí pochybení, nedorozumění. Ale není nedorozumění mezi těmito dvěma částmi světa vlastně v základu jeho částečně bolestivé povahy? Bolestivé i krásné. Nejsou ženy – matky, manželky, partnerky, milenky a dcery – to nejcennější, s čím se muž potkává, o co mu v životě jde a co tak často ztrácí a znovu hledá? Není už prvotní příběh o Adamovi a Evě plný trochu nepochopitelného napětí? Není vzorcem, který si neseme životem a stále ho nějak kopírujeme a opakujeme?

Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédl krátké video. Byly na něm polonahé ženy protestující proti fašizaci společnosti v kontextu dění v USA i v Evropě. Byly nepřehlédnutelné, hlasité a bojovné. Toto video mi shodou okolností zobrazili dva mí přátelé, a to zcela v jiném kontextu a s protichůdnými postoji. Jeden byl zesměšňující, druhý oslavující. Ženy bojovnice hodné největšího obdivu za statečnost, nebo ženy lacině na sebe strhávající pozornost? Už jenom se vyjádřit jsem cítil jako bolestnou výzvu plnou potenciálních konfliktů a zařazení se na jednu, či druhou stranu. V takovém světě dnes žijeme. Jako by nebylo střední cesty. Ostrý skalpel se zařezává do těla muže a nutí ho, aby zaujal jasný názor, jednoznačný postoj. Nejednoznačnost Evy, animy, musí z těla pryč. Ale opravdu musí? To by se ztratila možnost být v obejmutí všeho – toho i onoho. Možná je tedy lepší, aby se muž vyslovováním a psaním odhaloval, ačkoli ho skalpel zraňuje, a spolu s Evou v sobě riskoval, že na některém z pólů objat nebude.

Procitnutí do Země

3. 5. 2025

Mám rád příběhy, mýty a pohádky. Tento text je trochu příběhem, možná pro někoho bude spíše pohádkou, ale doufám, že ne naivní a dětinskou. Její název je inspirován Davidem Abramem. Ten sice není psychologem ani psychoterapeutem, ale rozhodně je člověkem, kterému jsou příběhy blízké, a zejména pak ty, jež vychází ze Země a patří jí. Mám-li ho odborně vztáhnout k humanitním vědám, nazval bych ho fenomenologem smyslové zkušenosti. Většina z nás, kteří se pohybujeme v terapeutických či pomáhajících profesích, má příběhy ráda a používá je ve své praxi. V tomto článku chci vyzdvihnout roli našeho společného příběhu na větší než individuální rovině, jak odpovídá ambici této rubriky.

Rodinná prázdnota

31. 3. 2025

Rodina světa

Tak se na ni podívejme. Nejprve na dědečka. Už dlouho se snaží zapomenout na to, co prožil za války, a má dojem, že si našel svou cestu a vedl život velmi dobře. Sice začal pozdě, ale byl úspěšný v podnikání, trochu ostrý, někdy na hraně zákona. Jak to bylo jindy, raději zapomněl. Sebevědomí mu nechybí, ale poslední léta se nestačí divit. Svět, který dokázal ovládnout, se mu rozpadá před očima. A to on nedopustí. Znovu a znovu ráno vstane a vší svou zbývající silou začne vzpomínat a velet. Opakuje stále dokola, jak bylo vše funkční a v pořádku a jak je potřeba se k tomu vrátit. V rodině už ho nikdo moc neposlouchá. Jeho jízlivým vtipům se tu a tam někdo zasměje. Spíš potichu. Jsou urážlivé, nechutné, ale svézt se na vlně něčího ponížení je vždy tak neuvěřitelně svůdné. Na chvíli to uleví, než se se stejnou rychlostí dostaví pocit trapnosti a bezmoci adekvátně reagovat.

Jakého jména je náš král?

8. 3. 2025

Fotografie sochy Stefana Milkova

Brněnská skupina Progres 2, která by se, nebýt totality, klidně mohla ve své době rovnat s předními světovými art rockovými kapelami, zpívá v jedné ze svých písní o králi vládnoucím zvláštní planetě. Jde o píseň Planeta Hieronyma Bosche II a tím pánem a králem je heroin, v cenzurované podobě písně král nepojmenovaný. Ve své době byly podobné texty samozřejmě nepřijatelné a mluvit veřejně o tom, kdo vládne naší zemi, bylo na pováženou. Strana, která vládla, byla přece uvedena v základním dokumentu státního zřízení. Byla jím Komunistická strana Československa. Jednoznačné a jasné, jak tečka za touto větou. Dnes máme možnost žít svobodně. Otázku po tom, kdo tady vládne, si klást můžeme. Oficiální odpověď vlastně známe. V prvních řádcích naší ústavy dnes mluvíme o demokracii, svobodě a vládě lidu. Ano, ústava asi není to, čím bychom se v hledání duševního zdraví běžně hodlali inspirovat a o co bychom se chtěli opřít. Ale „kdo nám vládne“, důležité být může a je. Dokonce zásadně. Zvláště pak, pokud by to například mohl být zmíněný heroin. Mluvíme-li o polis a širším společenství a našem duševním zdraví, je otázka po tom, kdo komu vládne a kdo komu slouží, jednou z klíčových. Jsou skupiny občanů, které hledáním odpovědi tráví takřka plně svůj dospělý život a do pomyslného boje po odhalení šokující pravdy vtahují ostatní. Otázku po vládnoucím proměnili v otázku po viníkovi, viníkovi všeho. A v jistém slova smyslu mají pravdu.

Stárneme se navzájem?

6. 2. 2025

Ne, v názvu článku není chyba ani tisková vada. To by pečlivá redakce tohoto časopisu nepřehlédla a nedovolila. Jen se snažím v ambici této rubriky držet toho, jak celkovou prosperitu a zdraví těla–duše podporujeme či devalvujeme společnými silami. V případě tématu čísla se tedy ptáme, jak se společně, skupinově podílíme na tom, zda stárneme, či nikoli. Respektive jakou podobu naše dospívání ke konci má nebo může mít a jakou aktivní roli v tom hraje síla kolektivu. A o důchodové reformě to nebude. I když i to, jakým způsobem je poslanci projednávána, zneužívána a neustále odkládána, je kolektivním vyjádřením postoje ke stárnutí a jeho potřebám předvídatelnosti a jistoty. Přestože zestárneme všichni a všichni to víme, určité síly tady a teď jsou nějak mocnější. Možná že ne náhodou je nás tolik krátkozrakých a obrýlených. Vidět ostře do dálky, vnímat to, co je „za“, zabývat se horizonty a zajímat se o ně nepatří k naší aktuální kultuře.

Větší než velké otázky

7. 1. 2025

Místa odkud přitékají slova

Když jsem skoro před deseti lety dostal výzvu od své známé k tomu, abych napsal texty k fotografiím onkologicky nemocných dětí a jejich rodičů od fotografky Aleny Skřipské, moje reakce byla rozpačitá. Když jsem pak ty fotky poprvé viděl, oněměl jsem. A to i ve své odpovědi. Měl jsem dojem, že k tomu nelze nic připsat, že ty fotografie jsou plné a úplné. Plné žalu, plné otázek bez možnosti doplnit odpovědi. Úplné ve svém celku. Úplné v tom, jak strohé nemocniční pokoje, chodby a jejich nedobrovolní obyvatelé vypráví hodně neviditelný příběh o našem světě a životě. Na první výzvu jsem nakonec napsal kratičký úvod k plánované výstavě. Druhá výzva se zhmotnila do návrhu názvu výstavy Větší než velká výzva. Do třetice mě vyzvala noc. Vzbudil jsem se za hluboké tmy a jedno za druhým ke mně přicházela slova k jednotlivým fotografiím, která se skládala v kratičké texty, jejichž formát dodnes neumím pojmenovat. Pojmenováním si přivlastňujeme, v tomto případě jsem se necítil vlastníkem.

Klimatická krize jako příležitost

19. 12. 2024

Pouť větší než já

1. 12. 2024

Jednou z vášní mého mládí byl dějepis a zeměpis. Konkrétně učebnice a jejich obrazový doprovod. Dodnes si pamatuji, jak vypadal dějepis pro období antiky, který jsem si dokonce při vyřazování starých knih odnesl s nadšením domů. Jako bych potřeboval ty obrazy a informace v nich ukotvené zachytit na nějaké hluboké úrovni paměti. Nějak pevně vědět, že to se skutečně dělo: tak to bylo, toto předcházelo tomu, kde jsme dnes! Také si pamatuji první stránky atlasu, kde bylo ve formě obrazové spirály s časovou osou precizně zpracováno, jaké fáze byly předtím, než se zde objevil Homo sapiens, tedy my jako lidé v současnosti. Podobnou mocí na mě působily obrázky planet a galaxií. Byly to učebnice! Pro dítě mého tehdejšího věku, pro chlapce ne úplně sebejisté povahy a poměrně výrazného respektování školních autorit komunistického režimu to byla nezpochybnitelná koncentrace vědění a poznání. Vzpomínám si i na vášnivé debaty s kamarády, při nichž jsem se nejdříve posilněn věcnou a vědeckou váhou učebnic zastával evoluce, abych o pár let později jako formálně pokřtěný katolík bojovně hájil pozice křesťanství z důvodů momentálního ponoření se do víry. To se v určitých podobách opakovalo a měnilo, na základě četby, poznávání nových přátel a společenství.

Úzká hrdla

1. 11. 2024

Věnujeme-li trochu pozornosti tomu, kde a kdy žene společnost naše individuální já do pastí a míst bez možnosti výběru, nemusíme hledat dlouho. V terapeutickém kontextu to znamená, že se klient s terapeutem snaží vzdorovat síle, která je větší, než jsou oni dva. Tato síla – pravidla a povaha společenského systému, polis – svou mocnou setrvačností snadno odolává intervencím odehrávajícím se na sezení. Ať už jsme jako terapeuti více či méně společensky angažovaní, věřím tomu, že nad těmito úzkými hrdly polis, s nimiž se klienti intenzivně a často bezvýchodně potýkají a která silně ovlivňují jejich duševní pohodu, chtě nechtě přemýšlíme a často tak můžeme být v úzkých společně s klientem.

Žít zeleň světa

6. 10. 2024

Na začátku devadesátých let na mě z regálů knihkupectví vykoukla kniha s tváří Václava Bělohradského a názvem Myslet zeleň světa. Z dnešního pohledu je obálka spíše grafická nuda, a když přemýšlím, co mě tehdy mohlo přivést k tomu, že jsem si knihu koupil, byl to jistě ten lehce tajemný název a pochopitelně autorovo jméno. Západně svěží, protože tehdy z úplně jiné části světa, než kterou jsme obývali a kterou jsme mysleli my, za železnou oponou. Václav Bělohradský se vrátil, aby nás znovu učil myslet. Stal se pro mě průvodcem idejí a je jím dodnes. Je to příklad člověka, s jehož názory jsem čas od času bytostně souzněl způsobem připomínajícím až uctívání a čas od času mu nerozuměl nebo mu vnitřně oponoval. Vzpomínám si i na hodnocení jeho osoby ze strany některých expertů i politiků – říkali, že je nekonzistentní, přelétavý, a pokud mě paměť neklame, mohlo tam zaznít i něco v duchu přísloví „kam vítr, tam plášť“.

Tlupa kulatého grálu

1. 8. 2024

Když jsem byl již odrostlejším dítětem, sídliště, které se kolem budovalo, skrývalo uprostřed svého jinak nehotového prostoru vzácný poklad. Zcela obyčejné asfaltové hřiště. V zimě ho přikryl sníh nebo led, abychom zde hráli nekončící hokejové zápasy. Na jaře jsme tu nedočkavě krumpáči i lopatami mizející sníh odklízeli, aby puk nahradil fotbalový míč, případně aby branky vystřídala síť a rakety na tenis. Mezi námi se to hemžilo přezdívkami, tričky s přišitými čísly našich idolů, neustále se měnícími tabulkami turnajů a žebříčků. Hřiště bylo plné vášní, hádek, smutku i pláče, nespokojenosti i extáze vítězů. Čas jako by se rozplýval, rozmlžoval v nezřetelných pauzách, které byly i nebyly jasnými a konsenzuálními přestávkami zápasů. Jedna hra organicky přetékala v jinou. Předchozí sok se za chvíli stal nejdůležitějším parťákem. Kamarádství občas podléhalo náročným zkouškám věrnosti v rozhodcovských rolích, které byly brány s naprostou vážností. Dalo by se tomu říkat komunita, kdyby to slovo tenkrát někdo znal a kdyby vůbec existovalo v tehdejším kontextu.

Duše pod tíhou slov

28. 6. 2024

Jdu s dcerou do školy. V jedné ulici si všimnu, že mají vytažené popelnice, a nahlas sobě a vlastně i dceři připomenu, že zítra musím popelnici před dům vystrčit i já. „Tati, měl bys být víc ADHD,“ prohodí dcera. Lehce se zasměju a trochu se zamyslím. Její zpráva vůči mně je z kontextu zřejmá: neměl bych věci tolik plánovat, promýšlet dopředu, měl bych být spontánnější. Tomu rozumím a jemně jí přitakám.

Pak se spustí můj druhý, reflektivní proces. Jaký život žije naše společnost, když se jako součást běžného jazyka stále více objevují názvy diagnóz, terapeutických termínů a metod?

S P O L U B Y T Í – Podpůrná skupina pro náročné časy

5. 6. 2024

Zažíváte nejistotu, úzkosti nebo opakované smutky? Máte pocit, že souvisejí s politickou, sociální a ekologickou situací ve světě? Možná přemýšlíte, jak s tím vším být a nenechat se tím pohltit. Chtělo by se vám sdílet své zkušenosti a nacházet nové cesty spolu s dalšími lidmi? Být v kontaktu se sebou a zároveň s druhými může být výzva, ale také něco velmi cenného. Prostor k tomu nabídne podpůrná skupina Martinů Nawratha a Nováka. Během osmi večerů se s vámi budeme věnovat zkušenostem a tématům, která budete chtít sdílet a dále s nimi pracovat. Budeme se věnovat naší individuální i kolektivní odolnosti a schopnosti regenerovat.

P Ř I H L Á Š K Y: martin.nawrath@gmail.com

Přidejte prosím pár slov o své motivaci. Následně
každého*každou z vás pozveme ke krátkému oline
rozhovoru (cca 30 minut).

12.9., 26.9., 10.10., 24.10., 7.11., 21.11., 5.12., 19.12.,

18.00 – 20.00
Zázemí, Václavská 12a, Brno

C E N A: 6 600 Kč (Je možné rozdělit do splátek a/nebo jednat o slevě)

Duše demokracie

1. 6. 2024

„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné.  To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnější díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo.

Tělo imaginace jako nejzazší živé

20. 2. 2024

Proud pouti, proud mysli.

6. 2. 2024

Ve svém věku již čas od času nechávám své kroky našlapovat pomaleji. Možná tělo mých nohou ví lépe než já, jakými rychlostmi v této životní etapě kráčet. Hlava dál ráda osahává terén pouti v mapě, zvažuje varianty, hledá zajímavosti, pozoruhodnosti, neobvyklosti, které by ráda neminula. Ale pak už konečně přijde ten první krok. Někdy těžký svou zemitostí, jindy odvážnější svým ohněm, někdy opatrnější vlhkostí nejistoty z jemného souboje nesourodých pocitů, jindy zase nesen vzdušností směrů momentálního větru. Ne nejsem velký poutník a pisatel, spíš milovník drobných cest a slovních gest. Milovník textů malých objemů a objevů. Ne nejsem velký přírodovědec, znalec velkého množství specifických detailů, spíš se poutěmi a přírodou rozpouštím ve velikých okamžicích, obrazech a náladách.

Hranice environmentálního aktivismu

14. 11. 2023

V Sedmé generaci z října 2023 jsem odpovídal na anketu týkající se environmentálního aktivismu:

Tváří v tvář těm záplavám a požárům utrpení, které nám, ale zatím zejména občanům chudého jihu nejen klimatická krize už přináší a stále více přinášet bude, se mi skoro obtížně vyplňuje přihrádka „škodlivý aktivismus“. Pokud tedy nevychází pouze z nějakých sebestředných, mocichtivých nebo primárně a primitivně agresivních impulsů. Co za činy a ohmatávání a zkoušení funkčního lídrovství ve světě nefunkčních úmluv, dohod, strategií, rozpočtů, států, prezidentů, generálních tajemníků a institucí lze definovat jako „škodlivé“? Přes výše řečené se mi ale zdá, že ta hranice nemůže vést jinudy než nitrem každého z nás. Jedině tam se rodí konkrétní impulsy ke konkrétním činům. Jedině tam se rozhoduje mezi Hitlerem a Gándhím, Husákem a Palachem. V nitru našeho rodičovství se rodí podoba strachu o naše děti a adekvátní způsob ochrany, který zvolíme. Učíme se lídrovství v prostoru mezi extrémy, ve kterých pokládáme své životy za jiné nebo musíme unést nevyléčitelné nemoci našich potomků.

Slyšte přírodu svého těla

12. 11. 2023

Rozhovor se mnou o enviro-žalu, tělu a přírodě pro měsíčník Moje psychologie 10/2023

Setkaní

15. 6. 2023

Je to již rok, co se díky nakladatelství Druhé město podařilo na svět přivést mou první básnickou sbírku. Nezbytnou krásou mezi slovy jsou ilustrace Jana Pražana.

Sbírku lze pořídit mimo jiné zde: https://www.kosmas.cz/knihy/508677/setkani/

Titulní báseň:

Setkaní
Nitě našich životů
setkáním
nebudou už nikdy stejné.

A ještě jedna k tomu:

Nekonečné kdyby

Kdyby to, co slyším v tichu noci,
prosáklo až do země
a vyrostlo,
vykvetlo,
uzrálo.
Svými kořeny bych se proplétal
s Tebou
i s Tebou,
s koncem
i začátkem světa.

Zdraví společných příběhů

6. 3. 2023

Není to tak dávno, se řada z nás nořila se do známých i méně známých příběhů se šťastným koncem. Pohádky nás přitahují stále stejným obsahem v nekonečně pestrých variantách. Výchozí situace nebývá dobrá. Nemoc, smrt, chybějící následník trůnu, nejistota budoucnosti a do toho obvykle někdo, kdo plán má. Plán na ovládnutí oslabené říše. Dynamika příběhu je poté katalyzována objevem hrdiny či hrdinky, kteří se více méně beznadějně ženou za více nebo méně reálnou představou, jak království zachránit. Může jít o partnerku či partnera, kteří mají více snovou než skutečnou podobu. Může jít o kouzlo, poklad nebo o získání spojenců a dovedností k přemožení zla. Ne vždy a všechny pohádky končí dobře, ale většinou ano. To, zdá se, nedělá dobře jen dětem. Pro základní životní motivaci potřebujeme mít dojem, že „to“ dobře dopadne nebo že „to“ aspoň směřuje k dobrému. Náš život, podobně jako hrdinové pohádek nežijeme izolovaně. Štěstí poddaných je nějak vždy propleteno s úspěchem krále. Že „to“ dobře dopadne pak tedy obvykle nezáleží jen samotném hrdinovi.

PF 2023

8. 1. 2023

Zdraví imaginace

23. 11. 2022

Není dnes zrovna málo důvodů zažívat úzkost. Úzkosti zavalují mou pracovnu a okny i dveřmi tečou ven i dovnitř. Úzkosti vyskakují z řady titulků denních zpráv. S úzkostmi zacházíme dnes a denně. Jsou tak stejné, a přece tak pestrobarevné. Setkat se s tou vlastní dá práci. Jednou z pomocnic, ověřenou terapeuty, klienty, umělci a umělci života je imaginace. Aktivní imaginace. Znovuobjevená, či spíše rozpomenutá Carlem Gustavem Jungem v letech, kdy se sám s vlastními úzkostmi setkával. Rozpomenutá proto, že je tu s námi vlastně stále. Není to ani tak technika, metoda, jako spíš povaha duše samotné. Duše žije obrazy, přijímá je stejně intenzivně jako vytváří. A chceme-li tuto dovednost přizvat do života, jde zejména o tréning pozornosti k tomu, co se děje a důvěru jít někdy dál. Za emoci, za prvotní obraz. Za emoci, která vyrušuje, za obraz nedávající na první dobrou smysl.

Přírodě naproti

22. 8. 2022

Jdi se projít do lesa, to ti udělá dobře!“ Tuhle útěšnou větu asi slyšela většina z nás ve chvílích, kdy je něčeho moc a nedaří se tu tíhu dne či života odložit. Příroda, čerstvý vzduch, zeleň, chůze, změna prostředí. To všechno nějak patří do receptu, který neselhává a opravdu většinou zabere. Příroda se v poslední době dostává do hledáčku terapeutů a jejich klientů stále častěji. Přírodní terapie, terapie divočinou, terapie mezi stromy, zahradní terapie, ale také třeba canisterapie, hipoterapie, léčení studenou či přímo ledovou vodou, léčení dechem, tedy tím hlubokým, holotropním, poutě a putování. Příroda ode vždy byla a stále je a možná čím dál tím více bude zdrojem, podpůrným prostředím, tak trochu pečující matičkou i zdravotní sestřičkou. Jak ji tedy možná o něco vědoměji jako lékaře přizvat do svého života? Když vynecháme širokou škálu zdravé, přírodní výživy a nebudeme si klást ambice na komplexnost, co mohou prvky ozdravujícího pobytu v přírodě, které můžeme cíleně rozvíjet, a to každý po svém, každodenně a kdekoliv, dokonce na té „vnější“ přírodě svým způsobem nezávisle?

Vláha vnitřního ohně

2. 7. 2022

V obdobích krizí je přirozené soustředit sebepéči na to nejdůležitější. Jde o strategii přirozenou a ze své podstaty obrannou a reaktivní. Přizpůsobujeme svůj život vnějším vlivům. Trvá-li to dlouho, může tato strategie přerůst v něco, čeho si ani nemusíme hned všimnout. Naše návyky se blíží rutině a opakování. Ze způsobů chování se stávají zvyky a jak víme, zvyky utváří charakter. Trvá-li tedy období, kdy se spíše přizpůsobujeme dlouho, můžeme neviditelně den po dni ztrácet vnitřní motivaci k tomu vcházet do života sami ze sebe. Přichází neurčitá nespokojenost, mělkost, frustrace, které se nezřídka proměňují ve vyhoření a deprese. Jako bychom najednou nebyly samy sebou. A primární příčinou nemusí být vždy krize, jako byla ta covidová. Klíčové na tomto obratu od sebe je zejména to, jaká je rovnováha mezi „chci“ a „měl bych“. Ta se často narušuje pozvolna a nenápadně a vůbec nemusí mít povahu vědomého násilí páchaného na sobě samotném. Necítíme-li se sami sebou, kde se vlastně sami sobě ztrácíme, koho že to ztrácíme a jak a kdo vlastně ví, že jsme se ztratili a kdo je tím, kdo se ztratil?

Bezedná dávka žalu… a naděje

19. 5. 2022

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Vzkazy ztracených buněk

8. 4. 2022

Březen byl mimo jiné měsícem vzkazů a pochodů žen, které potkala endometrióza. Tato prazvláštní nemoc vzbuzuje nevolnost už svým názvem. Fakticky pak nepatřičně zatoulanými buňkami ženského těla, kde místo zrodu nového života zaněcují oheň bolesti. A pozor, kdo to ještě neví, nejde o žádnou marginálii. Cestu nejistého uzdravení podstupuje každá desátá žena. Nechci zde ale nahrazovat úctyhodnou práci pacientské organizace ENDOTALKS, která právě v březnu chystá kampaň sloužící větší informovanosti o nemoci. Ostatně o akcích se můžete dozvědět nebo se i aktivně zapojit prostřednictvím webu endotalks.cz.

Já bych zde rád trochu předjímal, jaké že to transparenty budou dřímat v rukou zraněné a zranitelné ženy. Jaké vzkazy bychom si měly během března zapamatovat? A není tak úplně důležité, zda jste žena v reprodukčním věku, tedy ta nejohroženější ze skupin nebo dívky mladší, potenciální matka takto ohrožené dcery nebo stávající i budoucí partneři. Ty vzkazy totiž mohou mít podobu a rovinu, která má zasáhnout hlubší úroveň fungování a chování společnosti. A vzkazy na transparentech musí být zjednodušující, protože jednoduché a srozumitelné. Potřebují odvahu a intenzitu a současně trochu vědomí, že každé heslo může zobecňovat, někoho opomenout, nevidět a dokonce zranit. Hesla a kampaně jsou jaksi ze své povahy částečně jednostranné. Dialog začínají, staví se na jednu stranu, která doposud nebyla slyšena. Ostatně součástí kampaně bude řada kulatých stolů, kde se povede transparentní dialog, v němž už transparenty samotné nejsou potřeba.

Ne moc konfliktu

15. 3. 2022

Možná, že jste někdy slyšeli či četli o otázce, kterou považoval za klíčovou Albert Einstein. Připomenu ji, protože je možná překvapivě klíčová i pro naše zdraví a dnešní dobu. „Žijeme v přátelském nebo nepřátelském vesmíru?“ Pokud máme zodpovězeno, a nejen nějak povrchně na první dobrou, ale způsobem, který se nám vepíše do ranního vstávání a podoby otevřených očí, máme dobře nakročeno. Tedy pokud odpověď míří k té přátelštější verzi vesmíru.  A pozor, rovnou raději předejdu pochybnostem o míře Sluníčka v mé duši i následných řádcích. Ne neslibuji vám život bez nemocí. Ostatně o tom lze-li být stále zdravý a jestli je to vůbec zdravý postoj ke zdraví, bychom si někdy příště také mohli zapřemýšlet. Zdravý život vám neslibuji dokonce ani v tom případě, že máte odvahu vesmír za hodného tátu považovat. Takový táta totiž neznamená, že mu vždy rozumíme, že působí pořád mile a jeho rozhodnutí vnímáme jako spravedlnost samu. Dokonce ten táta může jevit známky šílenství, překypovat černým humorem a působit až přiopile.  A to může bolet.dyž v roce 2009, šedesát let po autorově smrti, vyšla veřejně Červená kniha Carla Gustava Junga, jeho „ilustrovaný snový deník“, dalo by se říci, že nám o způsobu, jak se dívat na povahu vesmíru řekla také něco zásadního. Mluví mimo jiné o tom, že skutečně zažít přátelskost vesmíru může znamenat jisté ohrožení našeho zdraví mentálního. Nebo alespoň zatřást našim běžným pohledem na svět a život. O to myslím oběma pánům, Albertovi a Carlovi, šlo především. Máme-li totiž vesmír považovat za přátelský, určitě to vyvolá nejeden vnitřní konflikt. A nejen ten vnitřní. Dějí-li se ve světě sakra zlé věci, důvěra v tátu, co to myslí vždycky dobře, musí dostávat opovážlivé trhliny a procházet zkouškami důvěry. Skoro by se chtělo říci, že žití samo je život v konfliktu, protikladnosti a paradoxu.

Zdraví ve světě bez duše?

18. 1. 2022

Každé slovo, natož čin, má svůj stín nebo alespoň svého nevlastního bratra či sestru. Když se v roce 1992 světová odborná a politická veřejnost shodla na sousloví udržitelného rozvoje jako konceptu pro  korekci stále viditelnější devastace naší planety, ne všichni z tohoto sousloví byly nadšeni. Náš, již tragicky zesnulý politik a vědec Josef Vavroušek, upozorňoval na rozporuplnost tohoto sousloví od samého počátku. Šance, aby se česká stopa výrazněji vepsala do globálního uvažování brzy usnula, ale Vavrouškův koncept udržitelného života postupně pronikl do našich vět v podobě termínu udržitelnosti. I toto zdánlivě sympatické a rozhodně neškodné slovo ale časem podlehlo inflaci z nadužívání.  Tam, kde je udržitelné vše, nezůstává udržitelné nic. Vsouváme ho stále tam, kde podvědomě tušíme, že je třeba přibrzdit a slogany plné ujištění se pak stávají trapnými.

Švejk v krizi

24. 4. 2021

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Aktivní naděje pro dnešní svět

1. 4. 2021

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu.  Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

Konflikt, bolest, konspirace

27. 2. 2021

Naše doba je plná konfliktů a bolestí. Zažíváme je na různých úrovních (osobních, vztahových i kolektivních) a s různou intenzitou (akutní nebo chronické konflikty a nemoci). Za jednu ze základních premis psychosomatiky je možné považovat princip, kdy se každý nevyřešený konflikt ztělesňuje v bolesti nebo nemoci. Jedna z těch až trapně nejběžnějších, je třeba obyčejná bolest hlavy. V jazyku živlů je hlava, tedy myšlení, spojeno se vzduchem. Hlava nás často bolí ze situací, kdy je příliš informací, faktů, dat, kdy je napjatá až bojovná atmosféra, dusno, které by se dalo krájet. Co v takové situaci touží udělat tělo? Odejít. Potřebujeme čerstvý vzduch, tedy jinou atmosféru. To, co také pomáhá je obyčejná voda, tekutina, která trochu rozproudí krev a tím „naředí“ ztuhlá myšlenková schémata. Nebo pomůže pilulka růžového, ale jak víme jen dočasného štěstí. Co tedy lze dělat, aniž bychom sáhli po pilulce a následovaly radu těla? Vyjít na čerstvý vzduch může znamenat obyčejnou pauzu, otevřené okno. V tu chvíli nepotřebujeme další informace, naopak. Chce to odstup, jiný pohled, jakousi „třetí“ stranu konfliktu, ve kterém jsme už příliš zanořeni. První poučení psychosomatiky může tedy znít úplně banálně. Více informací už v určitou chvíli nepomáhá, konflikt neposunuje, ale zintenzivňuje a eskaluje.

In Oikos Veritas

12. 2. 2021

Měl jsem další možnost mluvit v magazínu Balanc rádia Wave. Tématem byl domov a to, jak nám COVID naznačil jeho hodnotu.

Výzva větší než jsem

5. 2. 2021

Když jsem zhruba před šesti lety dostal nabídku, výzvu, abych napsal něco k fotografiím onkologicky nemocných dětí připravovaných pro výstavu, poměrně rázně jsem ji odmítl s tím, že k tomu není co dodat. Ty fotografie jsou tak silné, že mi přišlo zbytečné je nějak komentovat.  Díky důslednosti Aleny Skřipské a naší propojovatelky Marty Štastné jsem se s touto výzvou ale přece jen pokusil popasovat. Jedné noci jsem se probudil, zíral na ty fotografie a najednou se „to“ stalo. Ty texty mohou vypadat jako inspirované Biblí či jinými náboženskými texty, ale pro mne vycházely přímo ze srdce a z těch obrazů. Jak jinak se člověk může srovnat s takovou bolestí, než sám sestoupit do Podsvětí. Někam, kde není bolest, nespravedlnost, někam, kde cítíme povahu věčnosti i když ji neumíme uchopit.

Řeč těla v psychoterapii

3. 2. 2021

V prvním únorovém Balancu Rádia Wave jsem si s Petrem Petrem Bouškou povídal o úloze těla v dnešní psychoterapii a o tom, proč je tělo tak důležitým tlumočníkem klíčových životních výzev dnešní civilizace.

Aktivní naděje

14. 11. 2020

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020  mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem.  O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

Hranice hranic

14. 11. 2020

Poslední z dialogů nového příběhu v divokém roce 2020 bylo povídání s Pavlem Stercem. Pavel prokázal, že není jen umělec a pedagog, ale velmi renesanční člověk, pro kterého je překračování hranic každodení výzvou. Pavel mimo jiné jako pedagog odnaučuje své studenty příliš ulpívat na nálepkách toho, co považujeme za umění, výzkum, vědu nebo politiku. Tvoří tak laboratoř nového příběhu nejen se svými studenty. Vychází z budov a výstav do veřejného prostoru v tom nejširším slova smyslu.

Mladýma očima

27. 10. 2020

Krize, regenerace, spiritualita

19. 10. 2020

Díky nově vzniklému centru duševního zdraví Platan, které se zabydlelo v brněnské Káznici, se podařilo dát dohromady zajímavé hosty, kteří pečují různým způsobem o naši duši.  Společně se představili a následně diskutovali ekopedagožka a terapeutka Miloslava Hazuchová, psycholog a terapeut Roman Hytych a farářka Sandra Silná. Kroužili jsme kolem toho, jak vystihnout a popsat charakter dnešní doby, jaké tato doba přináší výzvy a jak tyto výzvy ustát s klidem v duši nebo alespoň  se schopností obnovovat její regenerativní schopnosti. Duši jsme spíš zrcadlili než definovali, věčnosti jsme se jen lehce dotkli a zaznělo i pár velmi konkrétních rad jak dnes neztratit hlavu a srdce.

Žít změnu

3. 10. 2020

Co nás učí sny

21. 6. 2020

Krásnější svět

14. 6. 2020

Vnitřní klimatická nouze

14. 6. 2020

Dovolit si doma.

6. 5. 2020

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Smrt jako rádce

30. 4. 2020

Vzdor okouzlením

20. 4. 2020

Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

10. 3. 2020

Napít se trochu

7. 11. 2019

Dali jste si včera pivo k večeři? Nebo dvě? Možná i bez večeře, s kamarády? Nejste v tom sami! Jedeme v tom všichni. Aktivní pijani i pasivní příjemci alkoholových extází. Ti, kdo vyplňují statistiky léčeben, černých kronik a rušení nočního klidu, stejně jako ti, kdo zaplňují tabulky rozvodových řízení, násilných aktů od svých partnerů či rostoucího prodeje antidepresiv. Všichni to víme, všichni v tom denně žijeme.  Jsme prý chudí, ale hospody jsou plné a obchody zaskládané plnými lahvemi. Plná láhev či krabice je na dosah komukoliv, i těm nejchudším. Snad nejděsivější na tom je to bezvětří. Ty císařovy neviditelné šaty. Ano, občas nás ohromí statistici, jací že jsme to pašáci. A to nejen v Evropě, ale na světě a to dlouhodobě. A jsme na to patřičně  hrdí. A možná se i stydíme, někteří z nás se asi hodně stydí, některé to bolí, moc bolí. Občas odkudsi vzejde nějaké tiskové prohlášení, záměr na daňová opatření, občas se zjeví film, či úspěšný a čtený blog, který císařovy šaty odhalí a nazve pravým jménem. A pak se zčeřená hladinka alkoholu zase srovná a jedeme dál.

Na stará kolena aktivistou

16. 8. 2019

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Medailonek

9. 4. 2019

Moje dcera si vyprosila, chtělo by se říci skoro vymodlila, medailonek. Je na něm fotka mé ženy, tedy v tomto kontextu přesněji řečeno její maminky. Používá ho proto, aby tvář maminky měla na dosah tehdy, když nejsou spolu. Funguje to sice jen částečně, ale už to, že zdánlivě obyčejná fotografie má takovou potenciální sílu stojí za pozornost. Skrze obraz se dostáváme do blízkosti milované osoby tak nějak skutečně. A určitě to neplatí jen pro děti. Vzpomeňme si na fotky našich prvních lásek, schovávané v peněženkách a na jiných tajných místech. Na chvíle, kdy jsme si je potajmu sami pro sebe vytahovali a zírali a hltali je, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, že jsou skutečně takoví a že k nám opravdu patří. Nebo je ukazovali druhým v neovladatelné touze zažít přitakání, sdílet stejnou fascinaci.

Hry na okraji a středu pozornosti

24. 2. 2019

Bylo mi znovu ctí dostat se k přípravě a realizaci, respektive moderaci konference Architektura dětem, tentokrát věnované tématu hry dětí v městském prostředí.

Předem jsem věděl, o čem zhruba bude řeč a připadalo mi to celkem jasné, uchopitelné a přehledné. Dětem prostě chybí bezpečí, příroda a pohyb a cílem konference je hledat cesty jak to změnit. Čím více jsem ale naslouchal jednotlivým příspěvkům a diskuzím, tím více do mě vstupoval mlhavý obraz, kterého jsem se po celou dobu nemohl zbavit. Ten obraz by se dal stručně popsat ve dvou otázkách. Jak jsme dokázali vytvořit města, ve kterých se dětem nežije příjemně a jak vlastně dokážeme udržovat systém, který fungování měst v této podobě dlouhodobě podporuje? Trochu přeháním? Možná, ale ne moc!

Práce, děti, muž a žena – třetí část – hledání společné cesty.

16. 1. 2019

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje tomu, jak správně namíchat role ženy, matky, manželky a muže, otce a manžela.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

7. 1. 2019

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

• rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
• věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
• na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
• zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
• co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
• a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Práce, děti, muž a žena – druhá část – Objevování role otce.

3. 1. 2019

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou.

Tento díl se více věnuje roli otce.

Přikrýt černou díru

28. 12. 2018

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“.  Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“.  Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší.  Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“

Práce, děti, muž a žena – první část – Objevování role matky.

12. 12. 2018

Jaká je jedna z největších zkoušek partnerství a manželství? Určitě mezi ně patří první dítě a hledání zdravého balancování rodinného a pracovního života. Díky centru Montessori školy Andílek, respektive projektu Ruku v ruce, jsem měl možnost povídat si o těchto tématech se svou kolegyní Kamilou Bolfovou. Příjemný poslech.

Viděno pohádkově

10. 10. 2018

Velmi často si se svou takřka čtyřletou dcerou hrajeme pohádky. Je to známá věc, děti milují opakování příběhů. Teoreticky to znám už dlouho, něco jiného je to znovu spoluprožívat. Fascinují mě na tom dvě věci. Již zmíněná potřeba neustálého opakování a velmi pestrá režie mé dcery Agátky. Nechce totiž být jen princeznou, i když je to její role nejoblíbenější. Takřka vždy při hraní role střídá, princeznou začíná a obvykle tuto roli několikrát zopakuje.

Princem pokračuje a i tuto postavu si ráda prožije zas a znova. Často končí zlým králem nebo čarodějem. Během několika minut se tak střídavě a současně hluboce noří do atmosféry něhy, lásky, strachu, lsti, bezmoci a dalších emocí. Mezi těmito pocity přepíná s rychlostí lusknutí prstu. V jejich slovech slyším, v jejím obličeji vidím, jejími dlaněmi nahmatávám, v jejich gestech zažívám neobyčejnou skutečnost příběhu. Když ji jako princ vysvobodím, je to nejsladší obětí, jaké si otec, tedy pardon princ, může vůbec představit.

Viděno rybízově

25. 8. 2018

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

K demokracii přírody

19. 2. 2018

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Co jsem dělal v roce 2017

14. 12. 2017

Začalo to přímo skvostně. Strategické plánování pro Česká ženská lobby. Já, moje kolegyně a zhruba 20 dalších žen. Pro mne v jistém smyslu hrdinek pohybujících se mezi mantinely ryzího aktivismu i pregnantního výzkumu. Obojí naše ženy (i naši muži) potřebují. Stejně jako si uvědomit, že náš jazyk není neutrální, ale ani neměnný!

Podobně fascinující a potřební jsou pro mne také třeba zahradní terapeuté nebo pěstounské rodiny. Bylo mi ctít být u toho, když se Lipka zahradní terapeuty snaží dávat dohromady a sdílet ten meziprostor, který každý známe z různých kontextů. Klasická „čistá“ povolání přestávají odpovídat době, a tak se dostáváme do meziprostorů, se kterými si neví rady stát, sponzoři, ale moc dobře jim rozumějí naši klienti a prostě dávají smysl. No a co se týče pěstounských rodin, tam se název organizace, pro niž jsem pracoval shoduje s hlavní zprávou, kterou jsem si odvezl: Děti patří domů.

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.

Vize participativní

16. 11. 2017

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

16. 11. 2017

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

16. 11. 2017

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.