Blog

K demokracii přírody

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“.

(Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení zde: http://www.tomasskrdlant.info/Tomasskrdlant.info/Demokracie_prirody.html).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.

Jedním z nástrojů tohoto zkoumání může být procesově orientovaný přístup a princip hluboké demokracie, který do postjungiánského světa přinesl americký psycholog Arnold Mindell. Hluboká demokracie chápe demokracii ne jako vládu lidu, takzvané většiny ale jako radikální a principiální uznání mnohosti a diverzity v nás a kolem nás. Tato vnitřní diverzita pracuje s nehierarchickým pojetím psyché, jako polyteistického božstva, kde každá kvalita duše má své místo a svá práva na existenci. Klíčovým problémem našeho pohledu na svět a nás samotné je podle Mindella marginalizace určitých hodnot, jinak řečeno upřednostňování jedněch bohů na úkor těch druhých. Co upřednostňujeme a co potlačujeme je dáno našim osobním příběhem, nastavením, jedinečnou konstelací.  S něčím se identifikujeme více (primární identita) a s něčím ne. Naše identita primární je ale neustále bombardována signály, které vyzývají k celosti. Nenechávají „já“ definitivně vládnout. Ruší nás v nemocích i emocích, vztazích i konfliktech. Výzvou pro naši celistvost je tak způsob uvědomování, který je sto tyto sekundární signály zachytit a včlenit do celku naší osobnosti. Nejde tedy o nějaké jednorázové a konečné „zúčtování“ se Stínem, ale spíše o permanentní přesuny naší pozornosti mezi Sluncem a Stínem, respektive slunci a stíny, našimi více či méně uvědomovanými vnitřními postavami. Tato nehierarchická pozornost potřebuje cvik. Je to Castanedova druhá a třetí pozornost, která uctívá nepředvídatelná, drobná znamení, která mohou mít velmi osobní charakter, ale mohou souviset i se vztahy a událostmi v komunitě a ve světě.  Je to Prima materia alchymistů, která je všude a nikde.

Je jistou nadějí, že prozkoumávání našeho vnitřního vesmíru a jeho demokracie se budeme schopni dotýkat i té demokracie kolem nás. Zdá se ale, že výzvy vnějšího světa naznačují, že to nemusí být cesta zcela dobrovolná. Znečištěné a přehřáté klima může být jen jedním z příkladů a paralel toho jak jsme na tom. Skladiště emocí a odpadů, které neumíme integrovat či recyklovat, visí někde ve vzduchu a čekají jako nezodpovězené otázky.  Tak jako zemřelí v Jungově Červené knize.  Zdá se, opět slovy Junga, že „potřebujeme chlad smrti, abychom viděli jasně. Nemůžeme žít opravdově, aniž bychom se s ní setkali“. Smrt jako nejvyššího rádce často zmiňuje i Castaneda.  Možná si tohoto rádce vědomě a cíleně moc nevpouštíme do života a tak nám jde naproti v podobě transformace, kterou si jen stěží dokážeme představit. Na úrovni osobní o ni máme k dispozici jisté zprávy a představy zapsané v „knihách mrtvých“. Na úrovni kolektivní nám může být inspirací uvažování archetypového astrologa Richarda Tarnase:  „Věřím, že dojde k zásadnímu zážitku lítosti – a my víme, že je to nezbytný prvek ve zkušenosti smrti a znovuzrození – ke dlouhé lítosti, k ustavičnému pláči, hoři a truchlení. Bude to hoře mužství pro ženství; mužů pro ženy; dospělých pro to, co se stalo dětem; Západu pro to, co se děje v každé další části světa; křesťanství pro pohanské a domorodé národy, židy a muslimy; bílých pro lidi barevné; blahobytných pro chudé; lidských bytostí pro zvířata a pro všechny další formy života. Bude to naše vlastní hoře pro ten stín a pro tu nevědomost, pokud jde o náš vztah k ostatním, jež sužuje dokonce i ty nejlepší z nás, včetně našich uctívaných předků a učitelů. Bude to zásadní metanoia, sebepřekročení, radikální obětování se pro uskutečnění tohoto přechodu.“ 

Rok 2017 je pryč… téměř

Namísto možná přehledného, ale možná taky trochu nudného seznamu referencí jsem dostal chuť na trochu gulášoidní či kašovitou reflexi toho nejzajímavějšího, co jsem v roce 2017 ve své roli facilitátora, moderátora, konzultanta, lektora, terapeuta a psavce zažil.

Nářek po konci psychologie

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.

Vize participativní

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

participace

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

DSC01607

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.