Blog

Klimatická krize jako příležitost

Jsem vděčný za přizvání k Hovorům o duši. Jeroným Janíček je člověk, který se snaží jít na dřeň a obdivuju jeho přípravu. Takový hovor může být chvílemi zpomalený, hledající, ale myslím, že to je právě to, co potřebujeme. Nespěchat, být přítomni v otázkách a odpovědích, být přítomni s tím druhým a s tím velkým tématem. Celý rozhovor si můžete poslechnout zde:  https://www.youtube.com/watch?v=kRR3GPqaBPE&t=226s

Pouť větší než já

Jednou z vášní mého mládí byl dějepis a zeměpis. Konkrétně učebnice a jejich obrazový doprovod. Dodnes si pamatuji, jak vypadal dějepis pro období antiky, který jsem si dokonce při vyřazování starých knih odnesl s nadšením domů. Jako bych potřeboval ty obrazy a informace v nich ukotvené zachytit na nějaké hluboké úrovni paměti. Nějak pevně vědět, že to se skutečně dělo: tak to bylo, toto předcházelo tomu, kde jsme dnes! Také si pamatuji první stránky atlasu, kde bylo ve formě obrazové spirály s časovou osou precizně zpracováno, jaké fáze byly předtím, než se zde objevil Homo sapiens, tedy my jako lidé v současnosti. Podobnou mocí na mě působily obrázky planet a galaxií. Byly to učebnice! Pro dítě mého tehdejšího věku, pro chlapce ne úplně sebejisté povahy a poměrně výrazného respektování školních autorit komunistického režimu to byla nezpochybnitelná koncentrace vědění a poznání. Vzpomínám si i na vášnivé debaty s kamarády, při nichž jsem se nejdříve posilněn věcnou a vědeckou váhou učebnic zastával evoluce, abych o pár let později jako formálně pokřtěný katolík bojovně hájil pozice křesťanství z důvodů momentálního ponoření se do víry. To se v určitých podobách opakovalo a měnilo, na základě četby, poznávání nových přátel a společenství.

Duše pod tíhou slov

Jdu s dcerou do školy. V jedné ulici si všimnu, že mají vytažené popelnice, a nahlas sobě a vlastně i dceři připomenu, že zítra musím popelnici před dům vystrčit i já. „Tati, měl bys být víc ADHD,“ prohodí dcera. Lehce se zasměju a trochu se zamyslím. Její zpráva vůči mně je z kontextu zřejmá: neměl bych věci tolik plánovat, promýšlet dopředu, měl bych být spontánnější. Tomu rozumím a jemně jí přitakám.

Pak se spustí můj druhý, reflektivní proces. Jaký život žije naše společnost, když se jako součást běžného jazyka stále více objevují názvy diagnóz, terapeutických termínů a metod?

Duše demokracie

„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné.  To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnější díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo.

Zdraví ve světě bez duše?

Každé slovo, natož čin, má svůj stín nebo alespoň svého nevlastního bratra či sestru. Když se v roce 1992 světová odborná a politická veřejnost shodla na sousloví udržitelného rozvoje jako konceptu pro  korekci stále viditelnější devastace naší planety, ne všichni z tohoto sousloví byly nadšeni. Náš, již tragicky zesnulý politik a vědec Josef Vavroušek, upozorňoval na rozporuplnost tohoto sousloví od samého počátku. Šance, aby se česká stopa výrazněji vepsala do globálního uvažování brzy usnula, ale Vavrouškův koncept udržitelného života postupně pronikl do našich vět v podobě termínu udržitelnosti. I toto zdánlivě sympatické a rozhodně neškodné slovo ale časem podlehlo inflaci z nadužívání.  Tam, kde je udržitelné vše, nezůstává udržitelné nic. Vsouváme ho stále tam, kde podvědomě tušíme, že je třeba přibrzdit a slogany plné ujištění se pak stávají trapnými.

Krásnější svět

 

V červnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. S Hankou jsme témata krize a nouze doplnili o vizi. O vizi krásnějšího světa, který není postaven na naivní iluzi, že vše je vlastně v pořádku a není třeba nic dělat. To jiné či „nové dělání“ má ale možná hodně jiný rozměr než to, na co jsme obvykle zvyklí v setrvačnosti mechamismu „popis problému – hledání příčin – jejich odstranění“. Víc než o odstraňování je nový příbeh o tvoření nového. Poslechněte si ty střípky nového zde Krásnější svět