Blog

Viděno rybízově

IMG_20180703_200116

Jako malý kluk jsem se nacpával rybízem na babiččině zahradě. Měla ho v mých očích nekonečně mnoho a v mém tehdejším pojetí času tomu tak vždycky bylo a být mělo.

Na naší současné zahradě rybízu tolik nemáme.  Nějaký jsme zdědili po předchozích majitelích zahrady, nějaký jsme vysadili. Postupně mi došlo, že mít ovocné keře a stromy, které každý rok plodí, není nic ani odjakživa, ani na vždy. Každé jaro můj údiv postupoval ještě dál. Začal jsem si stromů a keřů opravdu vážit. Uvědomil jsem si, že každý z nich může přes zimu zahynout, přestat plodit. Jemně jsem kolem nich začal našlapovat a sledovat, jak se na jaře probouzí k životu.

Učil jsem se opatrně pořezávat větve a s tichým přáním, blížícím se modlitbě čekal, jak to dopadne. Má pozornost šla ještě dál. Kvetoucí zahradu jsem dříve vnímal hlavně jako jedno velké umělecké dílo.  Časem se ale mé oči sklonily ještě níž, blíž k jednotlivému keři, větvi, hroznům a plodům.

Ve svém dospělém věku jsem poprvé zažil tak samozřejmou věc, jako je sledování proměny květu v bobuli rybízu. V duchu jsem si říkal: „to je neuvěřitelné, to je zázrak!“.

Pak jsem si ta slova řekl nahlas a uvědomil si, co skutečně znamenají.

Je fascinující, jak každá rostlina minutu po minutě, milimetr po milimetru nachází svou podobu, kterou ve výsledku považujeme za tak samozřejmou a zdánlivě trvalou.

Přestože jsem přírodovědně vzdělán, poprvé v životě jsem hluboce zatoužil tomu víc rozumět. Pochopit, jak je to vůbec možné. A tak jsem vzpomínal na školní léta a hodiny přírodopisu a marně si vybavoval podobný zážitek.  Ano, jistě jsme se o tom někdy učili. Ale co ta touha, ten zážitek zázraku, který teprve chuť k porozumění otevírá?

Mám podezření, že v té záplavě popisování a odborných termínů, které se nás škola snažila naučit, na touhu nebylo a asi stále ještě není místo. Svět jsme si rozporcovali na tolik kousíčků a každičký z nich pojmenovali, až jsme se v tom ztratili. Čekáme hlavně na zralé plody, to před tím je bez užitku, nehodno větší pozornosti. Na zázraky a touhu není v takovém světě místa.

Chybí nám klíčový učební předmět. Nevím jak ho přesně nazvat. Neměl by mít ani koncovku „pis“, ani končit slovem „věda“. Měl by učit schopnosti vidět neviditelné, měl by učit porozumění zázraku.  Prakticky si to trochu představit umím. Před hodinou přírodovědy, fyziky nebo matematiky by to mohlo být třeba ranní pozorování tichého a ještě nepojmenovaného světa.

Nářek po konci psychologie

narek-mrtvych-9788026206194.280299474.1485222359

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.