Blog

Na stará kolena aktivistou

IMG_20190503_104446_HDR

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

mujstin_Agatka2

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

  • rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
  • věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
  • na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
  • zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
  • co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
  • a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

K demokracii přírody

mandala_nejmensi

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Dlouhodobou inspirací k uvažování o povaze demokracie, která by byla ukotvena více v přírodě a která by byla více v souladu s přírodou, je mi kniha Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody (ke stažení ZDE).

Jeho slova mi dala vizi: „…člověk musí aktivně a reflektovaně, vědomě, iniciovat ve své uměle vytvářené společnosti proces, který jednou, dostane-li opravdu příležitost, bude žít svým vlastním životem“.  Každá správná vize je v něčem přesahující, vyzývající, nenaplnitelná a tím inspirující. Uspořádání a životaschopnost přírody je výzvou pro životaschopnost lidského soužití. Ochrana životního prostředí, respektive její selhávání, je výzvou pro hlubší prozkoumání toho, kde se naše vnitřní a vnější příroda nepotkává.

Vize participativní

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

participace

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

DSC01607

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.