Zdraví společných příběhů

6. 3. 2023

Není to tak dávno, se řada z nás nořila se do známých i méně známých příběhů se šťastným koncem. Pohádky nás přitahují stále stejným obsahem v nekonečně pestrých variantách. Výchozí situace nebývá dobrá. Nemoc, smrt, chybějící následník trůnu, nejistota budoucnosti a do toho obvykle někdo, kdo plán má. Plán na ovládnutí oslabené říše. Dynamika příběhu je poté katalyzována objevem hrdiny či hrdinky, kteří se více méně beznadějně ženou za více nebo méně reálnou představou, jak království zachránit. Může jít o partnerku či partnera, kteří mají více snovou než skutečnou podobu. Může jít o kouzlo, poklad nebo o získání spojenců a dovedností k přemožení zla. Ne vždy a všechny pohádky končí dobře, ale většinou ano. To, zdá se, nedělá dobře jen dětem. Pro základní životní motivaci potřebujeme mít dojem, že „to“ dobře dopadne nebo že „to“ aspoň směřuje k dobrému. Náš život, podobně jako hrdinové pohádek nežijeme izolovaně. Štěstí poddaných je nějak vždy propleteno s úspěchem krále. Že „to“ dobře dopadne pak tedy obvykle nezáleží jen samotném hrdinovi.

Švejk v krizi

24. 4. 2021

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Aktivní naděje

14. 11. 2020

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020  mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem.  O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

Hranice hranic

14. 11. 2020

Poslední z dialogů nového příběhu v divokém roce 2020 bylo povídání s Pavlem Stercem. Pavel prokázal, že není jen umělec a pedagog, ale velmi renesanční člověk, pro kterého je překračování hranic každodení výzvou. Pavel mimo jiné jako pedagog odnaučuje své studenty příliš ulpívat na nálepkách toho, co považujeme za umění, výzkum, vědu nebo politiku. Tvoří tak laboratoř nového příběhu nejen se svými studenty. Vychází z budov a výstav do veřejného prostoru v tom nejširším slova smyslu.

Mladýma očima

27. 10. 2020

Na stará kolena aktivistou

16. 8. 2019

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Škola, svatba, hřiště, stavba, jak se to rýmuje?

7. 1. 2019

Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

• rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
• věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
• na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
• zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
• co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
• a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

K demokracii přírody

19. 2. 2018

„…ať už naše volba bude jakákoliv, je vysoce pravděpodobné, že chaos, který si sami zvolíme, bude jiný než ten, který si posléze zvolí nás. Neboť z chaosu nevzniká pouze nový homogenní řád, ale i antichaos, který může mít formu zcela nepravděpodobného jiného života“. (Mirek Vodrážka)

Vize participativní

16. 11. 2017

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Čtvrtstoletí participace v ČR

16. 11. 2017

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

16. 11. 2017

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.