Blog

Úzká hrdla

Věnujeme-li trochu pozornosti tomu, kde a kdy žene společnost naše individuální já do pastí a míst bez možnosti výběru, nemusíme hledat dlouho. V terapeutickém kontextu to znamená, že se klient s terapeutem snaží vzdorovat síle, která je větší, než jsou oni dva. Tato síla – pravidla a povaha společenského systému, polis – svou mocnou setrvačností snadno odolává intervencím odehrávajícím se na sezení. Ať už jsme jako terapeuti více či méně společensky angažovaní, věřím tomu, že nad těmito úzkými hrdly polis, s nimiž se klienti intenzivně a často bezvýchodně potýkají a která silně ovlivňují jejich duševní pohodu, chtě nechtě přemýšlíme a často tak můžeme být v úzkých společně s klientem.

 

Sedíme třeba před ženou, která v dobré víře ve své manželství investovala peníze z dědictví do společného majetku a rozchodem se dostává do situace, v níž se se dvěma dětmi nestíhá uživit několika pracovními úvazky. Kromě toho terapií zvědomuje zranění způsobené jistým druhem sexuálního zneužívání vlastním mužem, které chápala jako ochotu vyjít mu vstříc a společenskou normu. Muž se poměrně snadno osamostatní, najde si jinou partnerku, vytvoří novou rodinu a nutí ženu k prodeji jejich společného domu a zdánlivému – z jeho strany logickému a spravedlivému, protože „půl na půl“ – finančnímu vyrovnání. Jak široké pole světa duše. Jak široký prostor pro terapeuta učit se rozumět světu v celospolečenském rozměru.

Tělo imaginace jako nejzazší živé

Článek byl napsán pro Revue Archea 2023, celou revue je možné zakoupit zde: https://www.malvern.cz/archea-2023–revue-pro-archetypovou-psychologii–astrologii-a-kosmologii/

Preludium

Zdá se totiž, a ostatním lidem to zůstává skryto, že ti, kdo se správně chápou filozofie, nezabývají se ničím jiným než umíráním a smrtí.“

Platón

Lidstvo patrně zažívá šesté masové vymírání druhů, klima Země a s ním vše pozemské se proměňuje, do pohybu se dává stále větší množství uprchlíků, už více než rok probíhá v nepříjemné blízkosti nekončící válka jako fraktál války potenciálně globální a poslední. Stále s nápaditostí a kreativitou operujeme s různými formami naděje a iniciativ usilujících o změnu a záchranu toho nejcennějšího, co máme, života této planety a naší civilizace. Co ale jako lidé skutečně máme ve svých rukou? O co se můžeme opřít a na co spolehnout v době, kdy všechny dosavadní klíčové hodnoty a nástroje naší civilizace selhávají a prožíváme polykrizi?

Zkoušen je především rozsah a povaha naší představivosti. Zkoušeny jsou schopnosti imaginace, která by nás potenciálně mohla vést k jinému, novému, nečekanému. Představivost je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Dle hermetických i tibetských nauk snad ani smrt. Tedy za podmínek, že o tento křehký svět imaginace pečujeme už za života. Vztah k imaginaci, mocnosti světa a vesmíru, kterou nemůžeme ovládnout a znásilnit, je něco, o co pečovat můžeme, a to dnes a denně. Můžeme dávat a tajemně dostávat zpět. A přestože je výsledek nejistý a jeho podoba nepředvídatelná, přátelství s neznámým, tajemným a propastným je nakonec možná tím jediným vztahem, který přetrvá věky. Už používání samotného slova imaginace, jakož i dovednosti, kterou označuje, je v naší civilizaci zatíženo řadou nánosů, jež není lehké odkrývat. Kreativní průmysl a naše prorůstová mentalita nezřídka imaginaci znásilňují ve stylu drancování přírodních zdrojů. V takovém světě se jen těžko mluví diferencovaně a s důrazem na jemné nuance významu. I v tomto článku se s vědomým zjednodušením budu držet slova imaginace, i když by v kontextu této revue bylo přiměřenější vtáhnout sem myšlenky Henryho Corbina, obsažené v jeho eseji Mundus imaginalis1.

Hranice environmentálního aktivismu

V Sedmé generaci z října 2023 jsem odpovídal na anketu týkající se environmentálního aktivismu:

Tváří v tvář těm záplavám a požárům utrpení, které nám, ale zatím zejména občanům chudého jihu nejen klimatická krize už přináší a stále více přinášet bude, se mi skoro obtížně vyplňuje přihrádka „škodlivý aktivismus“. Pokud tedy nevychází pouze z nějakých sebestředných, mocichtivých nebo primárně a primitivně agresivních impulsů. Co za činy a ohmatávání a zkoušení funkčního lídrovství ve světě nefunkčních úmluv, dohod, strategií, rozpočtů, států, prezidentů, generálních tajemníků a institucí lze definovat jako „škodlivé“? Přes výše řečené se mi ale zdá, že ta hranice nemůže vést jinudy než nitrem každého z nás. Jedině tam se rodí konkrétní impulsy ke konkrétním činům. Jedině tam se rozhoduje mezi Hitlerem a Gándhím, Husákem a Palachem. V nitru našeho rodičovství se rodí podoba strachu o naše děti a adekvátní způsob ochrany, který zvolíme. Učíme se lídrovství v prostoru mezi extrémy, ve kterých pokládáme své životy za jiné nebo musíme unést nevyléčitelné nemoci našich potomků.

Celou anketu si můžete přečíst zde: anketa: Sedmá generace

Slyšte přírodu svého těla

Rozhovor se mnou o enviro-žalu, tělu a přírodě pro měsíčník Moje psychologie 10/2023

Bezedná dávka žalu… a naděje

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Aktivní naděje pro dnešní svět

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu.  Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

aktivni_s_miluskou

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Aktivní naděje

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020  mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem.  O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

aktivninadeje

Moje povídání s temito ženami si můžete poslechnout zde: Aktivní naděje

Samotnou knihu si můžete koupit zde: Objednávka knihy

 

Hranice hranic

Poslední z dialogů nového příběhu v divokém roce 2020 bylo povídání s Pavlem Stercem. Pavel prokázal, že není jen umělec a pedagog, ale velmi renesanční člověk, pro kterého je překračování hranic každodení výzvou. Pavel mimo jiné jako pedagog odnaučuje své studenty příliš ulpívat na nálepkách toho, co považujeme za umění, výzkum, vědu nebo politiku. Tvoří tak laboratoř nového příběhu nejen se svými studenty. Vychází z budov a výstav do veřejného prostoru v tom nejširším slova smyslu.

Dialog si můžete prohlédnout zde: Hranice hranic

 

Mladýma očima

Lucce se někdy říká česká Greta. Lucka je velmi přemýšlivá dívka, která si klade důležité otázky a nedělá si tím život rozhodně jednodušší. Lucku bylo prostě fajn pozvat na další z Dialogů nového příběhu, protože Lucka ho bude tvořit. Rozhovor s Lucií Smolkovou si můžete poslechnout zde: Mladýma očima

Vnitřní klimatická nouze

V květnu jsme v brněnské Káznici pokračovali sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. S Bohoušem Binkou jsme nehovořili přímo o smrti, ale byla tak nějak nadosah, ve stínu. Ve stínu klimatické krize, která nás ohrožuje na mnoha úrovních života. Rozhovor si můžete poslechnout zde Vnitřní klimatická nouze.

Vzdor okouzlením

Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

Stav planety, globální změny klimatu a zánik přírodního světa přinášejí řadě lidí pocity smutku, úzkosti a bezmoci. V tomto dokumentu se společně s ostatními zamýšlím nad tím, jakým vzkazem je tento žal pro naši dobu. Z mého pohledu je to zpráva Těla Země a její nemoci. Lék je samozřejmě komplexní, zatím neznámý a radikální. Nedej se – Environmentální žal