Blog

Úzká hrdla

Věnujeme-li trochu pozornosti tomu, kde a kdy žene společnost naše individuální já do pastí a míst bez možnosti výběru, nemusíme hledat dlouho. V terapeutickém kontextu to znamená, že se klient s terapeutem snaží vzdorovat síle, která je větší, než jsou oni dva. Tato síla – pravidla a povaha společenského systému, polis – svou mocnou setrvačností snadno odolává intervencím odehrávajícím se na sezení. Ať už jsme jako terapeuti více či méně společensky angažovaní, věřím tomu, že nad těmito úzkými hrdly polis, s nimiž se klienti intenzivně a často bezvýchodně potýkají a která silně ovlivňují jejich duševní pohodu, chtě nechtě přemýšlíme a často tak můžeme být v úzkých společně s klientem.

 

Sedíme třeba před ženou, která v dobré víře ve své manželství investovala peníze z dědictví do společného majetku a rozchodem se dostává do situace, v níž se se dvěma dětmi nestíhá uživit několika pracovními úvazky. Kromě toho terapií zvědomuje zranění způsobené jistým druhem sexuálního zneužívání vlastním mužem, které chápala jako ochotu vyjít mu vstříc a společenskou normu. Muž se poměrně snadno osamostatní, najde si jinou partnerku, vytvoří novou rodinu a nutí ženu k prodeji jejich společného domu a zdánlivému – z jeho strany logickému a spravedlivému, protože „půl na půl“ – finančnímu vyrovnání. Jak široké pole světa duše. Jak široký prostor pro terapeuta učit se rozumět světu v celospolečenském rozměru.

Duše pod tíhou slov

Jdu s dcerou do školy. V jedné ulici si všimnu, že mají vytažené popelnice, a nahlas sobě a vlastně i dceři připomenu, že zítra musím popelnici před dům vystrčit i já. „Tati, měl bys být víc ADHD,“ prohodí dcera. Lehce se zasměju a trochu se zamyslím. Její zpráva vůči mně je z kontextu zřejmá: neměl bych věci tolik plánovat, promýšlet dopředu, měl bych být spontánnější. Tomu rozumím a jemně jí přitakám.

Pak se spustí můj druhý, reflektivní proces. Jaký život žije naše společnost, když se jako součást běžného jazyka stále více objevují názvy diagnóz, terapeutických termínů a metod?

Duše demokracie

„Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství. A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi od vedle.“ Tak se vyjádřil James Hillman v knize Máme za sebou sto let psychoterapie, a svět je čím dál horší. Slova zakladatele archetypové psychologie napsaná před více než dvaceti lety mohou znít radikálně až úzkostně. Zvláště pokud se zrovna nás týká životní výzva nesnadného a dlouholetého soužití s nejbližším sousedem. Ano, Hillman má pověst radikála a buřiče, ale vezmeme-li ta slova vážně v kontextu dnešního dění a jeho vlivu na duševní zdraví, určitě nepřeháněl. Ta věta dráždí zejména proto, že odhaluje, jako celá Hillmanova kniha, ze které citát pochází, propastnou křehkost podoby světa, na kterém je naše stávající civilizace založena. Duševní zdraví se stává tématem výsostným, ale stále víceméně tématem zejména pro ambulance, terapeutické místnosti, experty a samozřejmě také ty, jimž je pomoc určena – chtělo by se napsat klienty, i když se mi do prstů ještě dere slovo pacienti, zaryté za nehty kolektivní setrvačnosti. Když se podíváme do Cílů udržitelného rozvoje, stanovených OSN, téma duševního zdraví se nám tam nějak ztrácí. Dalo by se říci, že v „soutěži“ s chudobou, hladem nebo mírem jde opravdu až o téma druhotné.  To nemá být nějaká laciná kritika OSN nebo lobbing za více peněz do zdravotnictví. Snažím se jen z určitého pohledu zvýraznit to, o čem píše Hillman zejména v Nové vizi psychologie, svém nejvýznamnější díle. Duše jako předmět, respektive subjekt našeho zdraví má v dnešním světě poněkud nejisté místo.

Aktivní naděje pro dnešní svět

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu.  Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

aktivni_s_miluskou

Rozhovor si můžete poslechnout zde

In Oikos Veritas

Měl jsem další možnost mluvit v magazínu Balanc rádia Wave. Tématem byl domov a to, jak nám COVID naznačil jeho hodnotu.

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Aktivní naděje

Jedno z míst, kde dlouhodobě působím, je Nadace Partnerství. Rok 2020  mi zde umožnil začít spolupracovat na zajímavém programu re-Generátor. V něm chceme podporovat aktivní a uvědomělé občanství, které ve světle současných krizí nabývá na významu. Krásně se nám nabídla možnost začátek projektu propojit s představením knihy, která je pro uvědomělý aktivismus přímo určená. Autoři Joanna Maycy a Chris Johnston s velkým pochopení, citlivostí a zažitou praxí propojují pocity současného pesimismu a beznaděje se schopností prožívat vděčnost, jinak promýšlet svou vlastní identitu, moc a seberealizaci a tím aktivně vstupovat do evoluce se svým jedinečným darem.  O tom všem jsem si povídal se zástupkyní nakladatelství Alferia Lenkou Kubelovou, Hanou Bernardovou, která knihu přeložila do češtiny a Miloslavou Hazuchovou, která praxi aktivní naděje přímo vyučuje.

aktivninadeje

Moje povídání s temito ženami si můžete poslechnout zde: Aktivní naděje

Samotnou knihu si můžete koupit zde: Objednávka knihy

 

Mladýma očima

Lucce se někdy říká česká Greta. Lucka je velmi přemýšlivá dívka, která si klade důležité otázky a nedělá si tím život rozhodně jednodušší. Lucku bylo prostě fajn pozvat na další z Dialogů nového příběhu, protože Lucka ho bude tvořit. Rozhovor s Lucií Smolkovou si můžete poslechnout zde: Mladýma očima

Krize, regenerace, spiritualita

Díky nově vzniklému centru duševního zdraví Platan, které se zabydlelo v brněnské Káznici, se podařilo dát dohromady zajímavé hosty, kteří pečují různým způsobem o naši duši.  Společně se představili a následně diskutovali ekopedagožka a terapeutka Miloslava Hazuchová, psycholog a terapeut Roman Hytych a farářka Sandra Silná. Kroužili jsme kolem toho, jak vystihnout a popsat charakter dnešní doby, jaké tato doba přináší výzvy a jak tyto výzvy ustát s klidem v duši nebo alespoň  se schopností obnovovat její regenerativní schopnosti. Duši jsme spíš zrcadlili než definovali, věčnosti jsme se jen lehce dotkli a zaznělo i pár velmi konkrétních rad jak dnes neztratit hlavu a srdce.

Diskuzi si můžete prohlédnout zde: Krize, regenerace, spiritualita

Žít změnu

Další z Dialogů Nového příběhu jsem vedl s filozofem Vladem Lobotkou.  Vlado doposud přeložil knihy Richarda Tarnase Vášeň západní mysli, Klima – nový příběh Charlese Eisensteina a Kvantové otázky Kena Wilbera. Sám napsal knihu Cesta k zjednotenému kozmu. Tyto knihy si můžete objednat zde . V dialogu se věnujeme jak tématům souvisejícím s knihami, tak i jeho studiu v California Institute of Integral Studies v San Franciscu. Vlado přemýšlí komplexně, historicky a v souvislostech.

Dialog si můžete poslechnout zde Žít změnu

Dovolit si doma.

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Vzdor okouzlením

Imaginace jako vnitřní akt lásky

 „Jediná válka, která probíhá, je válka proti imaginaci.“ Diane Di Prima

 Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Chceme všeho nekonečně, chceme nekonečně nekonečna, a pokud si máme vybrat, nejvíc chceme Erótu, nekonečně Erótu. Nikdy ho není dost. Chceme se jím zahltit, utopit se v něm. Hltáme stránky bulváru, hltáme pornostránky a hledáme stále nové a nové. Nikdy nic z toho všeho nestačí, nestačí věčně. Když Erós trvale a věčně nepřichází v běžném partnerství, hledáme ho v lechtivých časopisech, v médiích, v práci, hospodě, posilovně, bazénu, koncertní síni i literární kavárně. Hledáme ho všude a hlavně rychle.

Hry na okraji a středu pozornosti

Bylo mi znovu ctí dostat se k přípravě a realizaci, respektive moderaci konference Architektura dětem, tentokrát věnované tématu hry dětí v městském prostředí.

Předem jsem věděl, o čem zhruba bude řeč a připadalo mi to celkem jasné, uchopitelné a přehledné. Dětem prostě chybí bezpečí, příroda a pohyb a cílem konference je hledat cesty jak to změnit. Čím více jsem ale naslouchal jednotlivým příspěvkům a diskuzím, tím více do mě vstupoval mlhavý obraz, kterého jsem se po celou dobu nemohl zbavit. Ten obraz by se dal stručně popsat ve dvou otázkách. Jak jsme dokázali vytvořit města, ve kterých se dětem nežije příjemně a jak vlastně dokážeme udržovat systém, který fungování měst v této podobě dlouhodobě podporuje? Trochu přeháním? Možná, ale ne moc!

Co jsem dělal v roce 2017

Začalo to přímo skvostně. Strategické plánování pro Česká ženská lobby. Já, moje kolegyně a zhruba 20 dalších žen. Pro mne v jistém smyslu hrdinek pohybujících se mezi mantinely ryzího aktivismu i pregnantního výzkumu. Obojí naše ženy (i naši muži) potřebují. Stejně jako si uvědomit, že náš jazyk není neutrální, ale ani neměnný!

Podobně fascinující a potřební jsou pro mne také třeba zahradní terapeuté nebo pěstounské rodiny. Bylo mi ctít být u toho, když se Lipka zahradní terapeuty snaží dávat dohromady a sdílet ten meziprostor, který každý známe z různých kontextů. Klasická „čistá“ povolání přestávají odpovídat době, a tak se dostáváme do meziprostorů, se kterými si neví rady stát, sponzoři, ale moc dobře jim rozumějí naši klienti a prostě dávají smysl. No a co se týče pěstounských rodin, tam se název organizace, pro niž jsem pracoval shoduje s hlavní zprávou, kterou jsem si odvezl: Děti patří domů.

Čtvrtstoletí participace v ČR

Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Tři ocásci a ulice Gorkého

Známá a současně kontroverzní brněnská kavárna Tři ocásci chtěla pomoci řešit zapeklitou situaci. S jistou nadsázkou by se dalo říct střet kultur. Kavárna si velmi brzo získala velké množství příznivců, alternativců nejrůznějšího směru, kteří obvykle mají blízký vztah k přírodě a sociální spravedlnosti. Samo o sobě vypovídá už to, že je to kavárna veganská a družstevní.

Jejich aktivismus se z kavárny přeléval i do okolního veřejného prostoru. Na ulici Gorkého postupně budovali záhonky, postavili nástěnku a přinesli do ulice život ve formě zahrádky, hudebních produkcí a dalších aktivit. Ne všem se to ale líbilo. Někomu vadily málo upravené záhonky, jiným hluk hudebních produkcí, někomu veřejně deklarovaná vstřícnost vůči uprchlíkům.