Blog

Aktivní naděje pro dnešní svět

aktivni_s_miluskou_MARTIN

S Miluškou Hazuchovou jsme se snažili v diskuzi pro Městskou knihovnu v Praze zachytit klíčové vzkazy klíčové knihy pro dnešní dobu.  Kniha Aktivní naděje ekofilosofky Joanny Macyové a psychiatra Chrise Johnstonea je vizionářská i velmi praktická. Podtitul knihy mluví za vše „Jak čelit zmatku dnešní doby a nezbláznit se?“ Reflektuje výzvy současného světa a nabízí cestu, která obnovuje spojení se Zemí i sebou samými, s našim vnitřním prožitkem síly, která nepochází pouze z nás samotných a tím je „nevyčerpatelná“.

aktivni_s_miluskou

Rozhovor si můžete poslechnout zde

Výzva větší než jsem

IMG_20201224_211428

Když jsem zhruba před šesti lety dostal nabídku, výzvu, abych napsal něco k fotografiím onkologicky nemocných dětí připravovaných pro výstavu, poměrně rázně jsem ji odmítl s tím, že k tomu není co dodat. Ty fotografie jsou tak silné, že mi přišlo zbytečné je nějak komentovat.  Díky důslednosti Aleny Skřipské a naší propojovatelky Marty Štastné jsem se s touto výzvou ale přece jen pokusil popasovat. Jedné noci jsem se probudil, zíral na ty fotografie a najednou se „to“ stalo. Ty texty mohou vypadat jako inspirované Biblí či jinými náboženskými texty, ale pro mne vycházely přímo ze srdce a z těch obrazů. Jak jinak se člověk může srovnat s takovou bolestí, než sám sestoupit do Podsvětí. Někam, kde není bolest, nespravedlnost, někam, kde cítíme povahu věčnosti i když ji neumíme uchopit.

IMG_20201217_200935

Když jsem pak výstavu viděl, cítil jsem, že je to ono. Ty obrazy a texty k sobě patří. A pak se zrodila myšlenka přenést je do knihy. Všichni mě od toho odrazovali a dlouho, předlouho to vypadalo, že to asi opravdu nemá smysl převádět do knižní podoby. Poslední pokus jsem učinil tak, že jsem je poslal Martinu Reinerovi a to díky tomu, že jsem ho mohl trochu osobně poznat, nějakému anonymnímu člověku už bych to nebyl schopen nabídnout. Říkal jsem si, že pokud mi i on řekne, že to nemá cenu, vzdám se. Měsíc se nic nedělo. Bylo to kolem vánoc 2019 a já tu věc v klidu a smíření se pohřbil. Hned v prvních dnech ledna 2020 mi ale Martin napsal. Už už skoro mazal tu knihu z plochy své obrazovky počítače, ale asi nějak instinktivně a zodpovědně nechtěl hodit do koše něco, o čem neví co to je. A tak přišla velkorysá nabídka knihu udělat.

Celé to ale trvalo rok, nesmírně dlouhý rok, díky viru a dalším okolnostem. Díky několika nadšencům, kteří se rozhodli věc podpořit i finančně tak kniha opravdu vytištěna byla. Je krásná a bolavá současně. Do fyzicky malého díla, ještě menšího, než je naše tělo, se totiž musela vtěsnat všechna bolest světa, všechno to neuchopitelné napětí, které vzniká tím, že se rozhodneme přijít na Zem, že se bez záruky pustíme do toho rizikového podniku, kterým je život sám.

Knihu si můžete koupit zde: Větší než velká výzva

Smrt jako rádce

smrt_jako_radce

V dubnu jsme v brněnské Káznici zahájili sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. Kateřina Černá Grofová je odvvážná a otevřená žena, která se tématu věnuje už řadu let a tak byl rozhovor velmi výživný. Poslechnout si ho můžete zde: Smrt jako rádce

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

IMG_20200308_141203

Stav planety, globální změny klimatu a zánik přírodního světa přinášejí řadě lidí pocity smutku, úzkosti a bezmoci. V tomto dokumentu se společně s ostatními zamýšlím nad tím, jakým vzkazem je tento žal pro naši dobu. Z mého pohledu je to zpráva Těla Země a její nemoci. Lék je samozřejmě komplexní, zatím neznámý a radikální. Nedej se – Environmentální žal

Přikrýt černou díru

IMG_20181221_154930

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“.  Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“.  Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší.  Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“