Blog

Smrt jako rádce

smrt_jako_radce

V dubnu jsme v brněnské Káznici zahájili sérii rozhovorů, které jsme nazvali DIALOGY NOVÉHO PŘÍBĚHU. Chceme je věnovat sbírání a propojování střípku toho, čemu Charles Eisenstein a řada dalších myslitelů říkají příběh znovuspojení, spolubytí ap., jako příběhu, který má nahradit dosavadní příběh oddělenosti. Jde o spojení se sebou, se svým tělem, pocity, emocemi, ale také o spojení s druhými, blízkými, přírodou, neživými bytostmi… Jinými slovy by se to dalo nazvat probouzení se do Duše světa/Anima Mundi. Je trochu příznačné, že jsme neplánovaně začali tématem smrti a umírání. V době virové pandemie to ale nakonec bylo téma více než aktuální. Kateřina Černá Grofová je odvvážná a otevřená žena, která se tématu věnuje už řadu let a tak byl rozhovor velmi výživný. Poslechnout si ho můžete zde: Smrt jako rádce

Environmentální žal jako zpráva Těla Země

IMG_20200308_141203

Stav planety, globální změny klimatu a zánik přírodního světa přinášejí řadě lidí pocity smutku, úzkosti a bezmoci. V tomto dokumentu se společně s ostatními zamýšlím nad tím, jakým vzkazem je tento žal pro naši dobu. Z mého pohledu je to zpráva Těla Země a její nemoci. Lék je samozřejmě komplexní, zatím neznámý a radikální. Nedej se – Environmentální žal

Přikrýt černou díru

IMG_20181221_154930

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“.  Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“.  Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší.  Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“