Tělo imaginace jako nejzazší živé

20. 2. 2024

Proud pouti, proud mysli.

6. 2. 2024

Ve svém věku již čas od času nechávám své kroky našlapovat pomaleji. Možná tělo mých nohou ví lépe než já, jakými rychlostmi v této životní etapě kráčet. Hlava dál ráda osahává terén pouti v mapě, zvažuje varianty, hledá zajímavosti, pozoruhodnosti, neobvyklosti, které by ráda neminula. Ale pak už konečně přijde ten první krok. Někdy těžký svou zemitostí, jindy odvážnější svým ohněm, někdy opatrnější vlhkostí nejistoty z jemného souboje nesourodých pocitů, jindy zase nesen vzdušností směrů momentálního větru. Ne nejsem velký poutník a pisatel, spíš milovník drobných cest a slovních gest. Milovník textů malých objemů a objevů. Ne nejsem velký přírodovědec, znalec velkého množství specifických detailů, spíš se poutěmi a přírodou rozpouštím ve velikých okamžicích, obrazech a náladách.

Bezedná dávka žalu… a naděje

19. 5. 2022

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Švejk v krizi

24. 4. 2021

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Žít změnu

3. 10. 2020

Dovolit si doma.

6. 5. 2020

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Nářek po konci psychologie

14. 12. 2017

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.