Blog

Žít zeleň světa

Na začátku devadesátých let na mě z regálů knihkupectví vykoukla kniha s tváří Václava Bělohradského a názvem Myslet zeleň světa. Z dnešního pohledu je obálka spíše grafická nuda, a když přemýšlím, co mě tehdy mohlo přivést k tomu, že jsem si knihu koupil, byl to jistě ten lehce tajemný název a pochopitelně autorovo jméno. Západně svěží, protože tehdy z úplně jiné části světa, než kterou jsme obývali a kterou jsme mysleli my, za železnou oponou. Václav Bělohradský se vrátil, aby nás znovu učil myslet. Stal se pro mě průvodcem idejí a je jím dodnes. Je to příklad člověka, s jehož názory jsem čas od času bytostně souzněl způsobem připomínajícím až uctívání a čas od času mu nerozuměl nebo mu vnitřně oponoval. Vzpomínám si i na hodnocení jeho osoby ze strany některých expertů i politiků – říkali, že je nekonzistentní, přelétavý, a pokud mě paměť neklame, mohlo tam zaznít i něco v duchu přísloví „kam vítr, tam plášť“.

Tělo imaginace jako nejzazší živé

Článek byl napsán pro Revue Archea 2023, celou revue je možné zakoupit zde: https://www.malvern.cz/archea-2023–revue-pro-archetypovou-psychologii–astrologii-a-kosmologii/

Preludium

Zdá se totiž, a ostatním lidem to zůstává skryto, že ti, kdo se správně chápou filozofie, nezabývají se ničím jiným než umíráním a smrtí.“

Platón

Lidstvo patrně zažívá šesté masové vymírání druhů, klima Země a s ním vše pozemské se proměňuje, do pohybu se dává stále větší množství uprchlíků, už více než rok probíhá v nepříjemné blízkosti nekončící válka jako fraktál války potenciálně globální a poslední. Stále s nápaditostí a kreativitou operujeme s různými formami naděje a iniciativ usilujících o změnu a záchranu toho nejcennějšího, co máme, života této planety a naší civilizace. Co ale jako lidé skutečně máme ve svých rukou? O co se můžeme opřít a na co spolehnout v době, kdy všechny dosavadní klíčové hodnoty a nástroje naší civilizace selhávají a prožíváme polykrizi?

Zkoušen je především rozsah a povaha naší představivosti. Zkoušeny jsou schopnosti imaginace, která by nás potenciálně mohla vést k jinému, novému, nečekanému. Představivost je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Dle hermetických i tibetských nauk snad ani smrt. Tedy za podmínek, že o tento křehký svět imaginace pečujeme už za života. Vztah k imaginaci, mocnosti světa a vesmíru, kterou nemůžeme ovládnout a znásilnit, je něco, o co pečovat můžeme, a to dnes a denně. Můžeme dávat a tajemně dostávat zpět. A přestože je výsledek nejistý a jeho podoba nepředvídatelná, přátelství s neznámým, tajemným a propastným je nakonec možná tím jediným vztahem, který přetrvá věky. Už používání samotného slova imaginace, jakož i dovednosti, kterou označuje, je v naší civilizaci zatíženo řadou nánosů, jež není lehké odkrývat. Kreativní průmysl a naše prorůstová mentalita nezřídka imaginaci znásilňují ve stylu drancování přírodních zdrojů. V takovém světě se jen těžko mluví diferencovaně a s důrazem na jemné nuance významu. I v tomto článku se s vědomým zjednodušením budu držet slova imaginace, i když by v kontextu této revue bylo přiměřenější vtáhnout sem myšlenky Henryho Corbina, obsažené v jeho eseji Mundus imaginalis1.

Proud pouti, proud mysli.

Ve svém věku již čas od času nechávám své kroky našlapovat pomaleji. Možná tělo mých nohou ví lépe než já, jakými rychlostmi v této životní etapě kráčet. Hlava dál ráda osahává terén pouti v mapě, zvažuje varianty, hledá zajímavosti, pozoruhodnosti, neobvyklosti, které by ráda neminula. Ale pak už konečně přijde ten první krok. Někdy těžký svou zemitostí, jindy odvážnější svým ohněm, někdy opatrnější vlhkostí nejistoty z jemného souboje nesourodých pocitů, jindy zase nesen vzdušností směrů momentálního větru. Ne nejsem velký poutník a pisatel, spíš milovník drobných cest a slovních gest. Milovník textů malých objemů a objevů. Ne nejsem velký přírodovědec, znalec velkého množství specifických detailů, spíš se poutěmi a přírodou rozpouštím ve velikých okamžicích, obrazech a náladách.

Bezedná dávka žalu… a naděje

Ještě jsme ani nestačili akceptovat přítomnost žalu environmentálního a přišel žal smrti, samoty a vyprázdnění života tak velkým malým virem. Ještě jsme úplně nestáhli roušky ze svých úst a už nám do nich tečou slzy za mrtvé z Ukrajiny. Není toho moc? Není toho dost? Není toho příliš?

Dlouho byla Ukrajina na okraji naší pozornosti. Na kraji Evropy, na kraji našeho zájmu, protože na kraji toho, kam sahalo naše bezpečí a teplo ruského plynu. Kraj se přelil do středu našeho světa, naší pozornosti. Už není krajem, už se jeho hlasu nejde vyhnout. A už se znovu ozývají ti, kterým je ten hlas cizí a protivný, protože nesrozumitelný a rušivý. Ten hlas po nás něco chce. Chce pozornost a akci. A k tomu všemu ještě soucit a hluboké zamyšlení.  Není náhodou že ty hlasy se proplétají s hlasy, které se chtějí vrátit před Green Deal, zelenou výzvu, která je přece teď, v kontextu války jaksi nesmyslná. Nejsme přece schopni řešit všechny výzvy současně. Musíme si vybrat. Ty hlasy se ozývají v každém z nás. Jsou to nepřehlédnutelné hlasy touhy po jistotě, bezpečí, po nějaké míře předvídatelnosti podoby budoucího světa a podoby našeho života v něm. Protože přijdeme-li o vše v jednom okamžiku, o co se opřeme?

Švejk v krizi

Český národ sám sebe občas nazývá ateistickým s jakýmsi podivným pocitem vychytralosti. Na nás si nevyzraje ani bůh. Vždy se umíme zorientovat, převrátit vše vzhůru nohama. Náš velikán Jára Cimrman by o své ne/skutečnosti mohl vyprávět. Hlubším zrakem v tom ovšem můžeme vidět jakési Hermovské kvality neuchopitelnosti. Nechceme možná nic moc přesně pojmenovat, protože to k naší spiritualitě nepatří. A je v tom jistá hluboká moudrost. Problém nastává tehdy, když jde do tuhého. Kapalná, merkuriální víra, nám protéká mezi prsty a my selháváme ve chvíli velkých střetů. V moderní historii jsme selhali v roce 1948, abychom se o 20 let později pokusili o nápravu. Jak to dopadlo víme. Ani oběť Jana Palacha nestačila na probuzení vedoucí k akci. S nástupem Klause, Babiše, Zemana se noříme do marasmu nemálo připomínajícího období normalizace. Možná nejde o života, ale… V kontextu doznívající (?) pandemie a klimatické krize se zdá, že dobré časy už byly. Ne nadarmo se v pozadí našeho povídání s astrologem Petrem Lisý objevuje postava Cheiróna, nevyléčitelně zraněného léčitele. Možná, že nás doba opravdu vyzývá k tomu otevřít rány a jít s kůží na trh, do veřejného prostoru a aktualizovat to trochu zázračné dědictví Václava Havla. Ano, toho Havla, který do Prahy v devadesátých letech dokázal přilákat nejednu osobnost duchovního i kulturního života a do svých posledních chvil byl v jakémsi intimním duchovním souznění s Jeho Svatostí Dalajlamou.

Můj rozhovor s Petrem Lisým nad horoskopem Československa a Česka si můžete prohlédnout zde 

Žít změnu

Další z Dialogů Nového příběhu jsem vedl s filozofem Vladem Lobotkou.  Vlado doposud přeložil knihy Richarda Tarnase Vášeň západní mysli, Klima – nový příběh Charlese Eisensteina a Kvantové otázky Kena Wilbera. Sám napsal knihu Cesta k zjednotenému kozmu. Tyto knihy si můžete objednat zde . V dialogu se věnujeme jak tématům souvisejícím s knihami, tak i jeho studiu v California Institute of Integral Studies v San Franciscu. Vlado přemýšlí komplexně, historicky a v souvislostech.

Dialog si můžete poslechnout zde Žít změnu

Dovolit si doma.

Blíží se doba dovolených. Vzhledem k důsledkům pandemie je to velké téma. Větší, než obvykle. Je to vždy velké téma, protože se velká část společnosti přesunuje někam jinam. Abychom na to náhodou nezapomněli, média nás každoročně informují o množství přemisťovaných těl i jejich cílové destinaci. Jako bychom snad nevěděli, v jakém množství a kam nakonec jednou zamíříme  všichni, aniž by si toho média byť jen všimla.

O dovolených prcháme pryč odsud. Z české kotliny, někam, kde je to jiné, pokud možno zásadně jiné! Jiné než je to tady, kde to známe. Až příliš známe. Pořád stejná témata, stejné tváře, stejné reakce, stejné úkony, kterým se úkorně přizpůsobujeme.  Zkrátka chceme si dovolit víc, víc než je obvyklé, dostat se za hranice toho, co známe. Pohledem, zážitkem, všemi smysly. A jsme ochotni za to ledacos zaplatit. Našetříme, podstoupíme tortůru balení a přemisťování v naději, že se nám tato investice vrátí. Tedy nejen vrátí, protože to by byl pouze nulový růst. Přivezeme si něco navíc, něco, co zvedne náš roční osobní či rodinný hrubý domácí produkt. Každou dovolenou rosteme, přibíráme na váze v násobcích kilo, mega nebo dokonce gigabitů dat. Protože proč, protože co doma s těmi daty, která jsme už doprohlíželi a převrátili vzhůru nohama ve snaze z nich ještě něco přece jen vytřískat.

Nářek po konci psychologie

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C. G. Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce: Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C. G. Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovali.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu.