Tlupa kulatého grálu

Když jsem byl již odrostlejším dítětem, sídliště, které se kolem budovalo, skrývalo uprostřed svého jinak nehotového prostoru vzácný poklad. Zcela obyčejné asfaltové hřiště. V zimě ho přikryl sníh nebo led, abychom zde hráli nekončící hokejové zápasy. Na jaře jsme tu nedočkavě krumpáči i lopatami mizející sníh odklízeli, aby puk nahradil fotbalový míč, případně aby branky vystřídala síť a rakety na tenis. Mezi námi se to hemžilo přezdívkami, tričky s přišitými čísly našich idolů, neustále se měnícími tabulkami turnajů a žebříčků. Hřiště bylo plné vášní, hádek, smutku i pláče, nespokojenosti i extáze vítězů. Čas jako by se rozplýval, rozmlžoval v nezřetelných pauzách, které byly i nebyly jasnými a konsenzuálními přestávkami zápasů. Jedna hra organicky přetékala v jinou. Předchozí sok se za chvíli stal nejdůležitějším parťákem. Kamarádství občas podléhalo náročným zkouškám věrnosti v rozhodcovských rolích, které byly brány s naprostou vážností. Dalo by se tomu říkat komunita, kdyby to slovo tenkrát někdo znal a kdyby vůbec existovalo v tehdejším kontextu.

Pravda, tato komunita se čas od času a dílčími způsoby přelévala do komunity formálnější. Do té, v níž jsme v šatnách s posvátnou bázní oblékali skutečné dresy reprezentující naše město. Najednou už šlo trochu více o vítězství, a tak kamarádství ze hřiště občas dostávalo trhliny ve chvílích, kdy někdo vyjádřil jadrně a výrazně svoji nelibost s předvedenou akcí či obdrženou přihrávkou. Pak dokonce vznikala zraněná přátelství. Až s odstupem času si vybavuji okamžik, kdy jsem jako dospělý znovu pocítil svobodu hry. Zapomněl jsem na soutěž, zvedl pořádně hlavu, skutečně se rozhlédl na celé to pole možností a až poté zvolil přihrávku.

Střih. Jiné hřiště, jiné zápasy. Sparty, Slavie, Plzně, čerstvě zlatého národního hokejového mužstva, dosaď si to své. . Znaky, vlajky, šály, dresy, hymny, pokřiky, rytmy určující tempo kotle. Kotle plného emocí, vášní, radostí, vzteků, jadrných výrazů, sepětí, bojového odhodlání schopného přerůst v zápas, který se už netýká toho původního středu, míče s jeho hybateli. Kotel, tlupa, komunita, dalo by se říci, ale nikdo z tlupy by to určitě neudělal. Komunita až posvátného, pokrevního charakteru. Možná v něčem připomínající křižácká vojska či pouliční tlupy Peaky Blinders.

Klášter, ping-pong a opravdovost

Střih. Želiv a jeho klášter, Želiv a jeho okolí a stezka s kapličkou a křížky a pod nimi zvuky fotbalového hřiště. A moje bláznivá vize. Vize dvou týmů, které nelze rozeznat podle dresů. Jsou jimi totiž mnišské hábity z nedalekého kláštera. Hráči mniši se mezi modlitbami a prací na zahradě rozptylují nebo se spíše soustředí na to kolektivně bláznivé pronásledování míče. Na tu kulatost, jejíž trajektorie je ne zcela uchopitelná, plánovatelná a řiditelná. Míč putuje mezi mnichy zvláštní lehkostí bosých nohou, které se s ním takřka mazlí. Jako by to byl vzácný a možná poslední dotyk božského, ve kterém vůbec nezáleží na tom, zda míč poputuje ke spoluhráči, k soupeřově brance, či skončí v síti. Spíš vidíme dvaadvacet tanečníků, kteří obšťastňují pohybem sami sebe a netuší, že jejich hru fascinovaně pozorují diváci. Jako tančící dervišové zaplnili vířivou bělobou to zelené pozadí.

Střih. Náměstíčko v Oslu. Pár stolů na ping-pong. Lidé různého věku, pohlaví, národnosti, barvy kůže, s různým stylem hry i mírou závislosti na alkoholu či jiné droze. Ti, kdo zrovna nehrají, dělají rozhodčí, zapisují výsledky nebo jen klábosí u plechovky piva. Když zrovna není turnaj, přijdou, zastaví se, dotknou se letmo na pozdrav pěstí o pěst nebo se vřele obejmou, zavedou hovor. Když se uvolní stůl a mají po ruce míček a raketu, pustí se do zápasu. Pokud jim úřad stoly nechá odnést, snaží se ho kontaktovat, s úředníky si promluvit, a když dohoda vázne, trochu bláznivě a nesmyslně si zahrají na místní referendum a podle výsledku stoly zase vrátí na původní místo, které pro jeho atmosféru vhodnou k tomuto typu hry a způsobu setkávání preferují. Srb zjišťuje, že jeho aktuální soupeř je Kosovan. Tentýž muž zcela vědomě, ale s humorem a nadsázkou flirtuje s Filipínkou, která ho při tom učí, jak dobře klopit raketu a dát míčku razanci. Čas od času je předmětem hovoru vzdělání a práce, což jsou základní podmínky, které musejí cizinci splnit, aby mohli zůstat v Norsku, v Oslu a na tomto náměstíčku s pingpongovými stoly. Díváme se na zaujaté tváře hráčů a také na hlavy diváků a rozhodčích otáčející se v rytmu a sledující každou změnu směru letu míčku, i když jde vlastně o stále stejný pohyb stále stejných kamarádů, soupeřů, ale i potenciálních parťáků do čtyřhry. A najednou se ocitneme v restauraci. Tatáž Filipínka slaví narozeniny. S kým jiným než se svými soupeři. Proslov jak vystřižený z nedělního kázaní v kostele, ale podaný s takovou vřelostí a opravdovostí, míchanou s jemným humorem kouzelně rozvolněné angličtiny, že byste tu ženu objali i vy, . A pak dva místní milenci. Nejdříve vzpomínající na svůj první zápas, kdy spolu začali chodit. Poté slibující si věrnost přede všemi spoluhráči i protihráči a o rok později oslavující příchod hráče nové generace. A pak jedna z hlavních postav. Barman a organizátor turnajů, vyjednavač s úřady a také muž se svými závislostmi a traumaty, které na hřišti mizely v okamžicích, kdy rozdával ceny vítězům. A pak jeho nečekaná smrt. Sdílená, kde jinde než mezi pingpongovými stoly, a následovaná čím jiným než turnajem. To všechno ve filmu Pingpongová rodina norského režiséra Åsmunda Hasliho vysílaného v rámci letošního festivalu Jeden svět.

Hrát si, radovat se a plakat společně

Chtěl bych žít v tlupě, kde může být přítel parťákem, soupeřem i rozhodčím. V tlupě, kde barva mého dresu vzbuzuje úžas a krásu, ne děs a odpor. Chtěl bych žít v tlupě, která si ráda zpívá svou hymnu, nebojí se nahlas vykřikovat silná a vznešená slova, protože je myslí vážně, nebojí se propadnout kolektivnímu rytmu, aniž by naznačoval atmosféru ohrožení. Chtěl bych žít v tlupě, kde hrát znamená topit se ve hře, v jejím tajemství a nepředvídatelnosti. Chtěl bych žít v tlupě, kde můžu na své narozeniny pozvat co nejvíce lidí, životních , pojmenovat jejich i svou lásku a dary i závazky. Chtěl bych žít v tlupě, kde o svatbě ví skutečně každý, protože to je prostě událost roku, desetiletí. Kde narozené dítě vítá každý, opravdu každý z okolí, protože ctí význam a cenu nové bytosti pro dané společenství. V tlupě, kde svého zemřelého všichni svorně pošlou po řece Léthé a ten čas propláčou, prozpívají a protancují do hluboké noci. Chtěl bych žít v tlupě, která uctívá svatý grál, i když ho nazvou třeba míčem, míčkem, mičudou.

A mám k tomu čerstvou zkušenost. Waldorfské školy v páté třídě pořádají Olympijské hry. Několik škol se sjede a soutěží ve starých olympijských disciplínách. Soutěží i nesoutěží. Nejde o nejúspěšnější školu, protože týmy jsou přerozděleny pod novou identitou jednoho z řeckých městských států. Jsou zde vítězové jednotlivých kategorií i týmů, ale odměněni jsou nějak všichni. Nejde jen o sport, ale součástí je i divadlo, společný zpěv, společné jídlo, společný zážitek umocněný společným oděním se do starořeckých chitonů. Vedoucími týmů jsou rodiče, kteří ale pochopitelně nemohou podporovat jen žáky ze své školy. Podobně na tom jsou rodičové rozhodčí, usilující o nestrannost.

Vlastně k prožitku posvátné kulatosti nemáme tak daleko, dalo by se říci, že to skoro umíme. Někde, někdy, trochu. Možná že jenom  zapomínáme že grál je grálem, i když je zrovna mičudou, pláckem, táborákem. A taky zapomínáme, že ve chvílích, kdy mizí posvátný grál příležitostně darovaný zvenku a na chvíli propůjčený všem třeba na Staroměstkém náměstí, mizí často i naše schopnost hledat a dotýkat se ho.