Věnujeme-li trochu pozornosti tomu, kde a kdy žene společnost naše individuální já do pastí a míst bez možnosti výběru, nemusíme hledat dlouho. V terapeutickém kontextu to znamená, že se klient s terapeutem snaží vzdorovat síle, která je větší, než jsou oni dva. Tato síla – pravidla a povaha společenského systému, polis – svou mocnou setrvačností snadno odolává intervencím odehrávajícím se na sezení. Ať už jsme jako terapeuti více či méně společensky angažovaní, věřím tomu, že nad těmito úzkými hrdly polis, s nimiž se klienti intenzivně a často bezvýchodně potýkají a která silně ovlivňují jejich duševní pohodu, chtě nechtě přemýšlíme a často tak můžeme být v úzkých společně s klientem.

Sedíme třeba před ženou, která v dobré víře ve své manželství investovala peníze z dědictví do společného majetku a rozchodem se dostává do situace, v níž se se dvěma dětmi nestíhá uživit několika pracovními úvazky. Kromě toho terapií zvědomuje zranění způsobené jistým druhem sexuálního zneužívání vlastním mužem, které chápala jako ochotu vyjít mu vstříc a společenskou normu. Muž se poměrně snadno osamostatní, najde si jinou partnerku, vytvoří novou rodinu a nutí ženu k prodeji jejich společného domu a zdánlivému – z jeho strany logickému a spravedlivému, protože „půl na půl“ – finančnímu vyrovnání. Jak široké pole světa duše. Jak široký prostor pro terapeuta učit se rozumět světu v celospolečenském rozměru.

Se sebou i se světem současně

Známých terapeutů, kteří se v jistém slova smyslu v terapeutovně postavili tváří v tvář společnosti či světu, není mnoho. Jeden z nich, Wilhelm Reich, se během svého bohatého života věnoval například podpoře žen, sexuální výchově, stejně jako boji proti fašismu. Jeho experimenty s energií a snahy o svobodnější společnost ho dovedly do vězení a pravděpodobně i k předčasné smrti. Ani jeho komplikovaný génius na léčení společnosti nestačil. Zemřel většinovou společností ignorován a americkou justicí podezříván, spíše jako podivín a nepřítel té největší demokracie. Jiným příkladem může být nedávno zesnulý zakladatel procesově orientované práce Arnold Mindell. Ten na základě snu, ve kterém byla jeho klientkou celá Země, vyvinul koncept takzvané world work, světové práce. Ta spočívá ve specifickém facilitačním přístupu při řešení problémů skupinového nebo kolektivního charakteru. V tomto přístupu, který vykazuje jisté podobnosti s konstelační prací, reprezentuje skupina určitý systém (komunitu, organizaci, stát…) a věnuje se vybranému „horkému“ tématu (sexuální násilí, rasismus, chudoba…). Skupina se zabývá velmi konkrétními otázkami uvnitř sebe a současně vlastně reprezentuje svět jako jedno velké dynamické pole potřeb, zájmů, hlasů, zranění a viděné i neviděné moci. Problém, ze kterého na individuální úrovni není východisko, může získávat systémový rozměr, v němž jsou nějak „namočeni“ všichni. To může na individuální rovině uvolnit úzkost a inspirovat pro kolektivní úrovně akce. To, že naše já není tak úplně jednoznačně odděleno od světa naší kůží, ostatně stále více zdůrazňují i filozofující biologové, jako je Andreas Weber. Každý víme, jak vydechuje naše úzkostné či rozezpívané já. Naše tělo v podobě vydechnutého uhlíku poskytuje světu něco z nás. Každým nadechnutím a vydechnutím jsme sami sebou a světem současně.

Jiná kultura

Mluvíme-li o úzkých hrdlech polis, dotýkáme se pochopitelně hraničních míst samotné kultury v tom nejširším slova smyslu. A ocitáme-li se tam s klientem, je i na nás, jaká dvířka v sobě umíme pootevřít, případně jaké pojmy jsou tabu. Znejistíme, když klient začne hovořit o nedůvěře v západ, kapitalismus, demokracii a v povahu dnešní politické moci? Jsou-li naše úzkosti spojeny z bezmocí, není povaha moci v dnešní společnosti jednou z postav, kterou bychom měli přizvat do terapeutické místnosti a trochu ji prozkoumat? Není nárůst autoritářských vůdců, a to i v čele států stále více či méně demokratických, odpovědí na to, že demokratické vlády v podstatě ztrácí moc a schopnost činů s reálnými dopady? Není podobným symptomem heroické úsilí OSN nebo Evropské unie, která se složitou legislativou snaží bojovat s někým, jehož ekonomická moc křehké síly států vždy nějak převálcuje? Nejsou pak bezbřehá hospodská tlachání vlastně logickou, byť nefunkční skupinovou terapií s pachutí alkoholového odéru? Nepáchá tak trochu podobně nefunkční terapii parlament, kde k alkoholu ani drsnějším drogám nebývá daleko? Tyto rozhodovací místnosti působí dojmem jedné velké úžiny nepřehledných a nesouvislých písmen, slov a paragrafů, ze které jako by nebylo úniku do světa. A běžný občan může tuto úžinu bezmocně nazírat skrze televizní obrazovku jako stále směšnější panoptikum. Nebo? Nebo spolu s terapeutem, terapeutickou či svépomocnou skupinou doslovně či metaforicky otevřít okno, případně i dveře pracovny. Tedy pokud máme odvahu hledat jinou podobu naší kultury. Že to není jednoduché, víme všichni. Slavoj Žižek to shrnul mrazivým bonmotem o tom, že si dokážeme snáze představit konec světa než konec kapitalismu. Není tu řeč o ničem jiném než o novém paradigmatu, jiné kultuře. A imaginovat ho může být součástí terapeutického procesu individuálního i skupinového. Potřeby změny mohou být formulovány v terapeutické místnosti a kolektivně mohou svými hlasy ve světě nahlodávat to nefunkční, nebo spíš tvořit nové. Analýz různých forem krize a destruktivních scénářů máme přehršli. Chybí imaginace jiného, například „krásnějšího světa“ amerického filozofa Charlese Eisensteina. Imaginace utkaná do nového příběhu nebo vize „velkého obratu“ hlubinné ekoložky Joanny Macy. Krásnou metaforu nabízí rovněž systémový vědec Jeremy Lent se svým symbiocénem. Prakticky se takový terapeutický rozhovor může dotýkat třeba klientovy moci v pracovním kolektivu. Jaká je organizační kultura na pracovišti? Jsou respektovány a relevantně ohodnoceny jednotlivé role? Je práce delegována spravedlivě? Odpovídá odměna za práci zodpovědnostem? Je formální popis práce v souladu se skutečně vykonávanou činností? Je běžné mít přesčasy? Volá šéf kdykoli, kdy potřebuje, včetně víkendu? Řeší se konflikty na pracovišti včas a v bezpečném prostředí?

Neviditelná porota

Mluvíme-li o naší kultuře, vlastně máme na mysli tisíce drobností slitých do zdánlivě celistvého obrazu, který je jakousi samozřejmostí našeho bytí. Tedy oním paradigmatem, které utváří podobu našich životů. Představuji si, že aniž bychom o tom věděli, pro každou tuto samozřejmost máme jméno, tvar a postavu, která permanentně zasedá v porotě hodnotící naše životy. Je to jakási mocnost, která ve chvíli našich úkroků stranou sahá po co nejvyšším trestu. Nemáš nové auto? Deset ran holí! Nebyl jsi v létě u moře? Týden o hladu! Nemáš svůj podcast? Měsíc ve vězení! Nejsi na sociálních sítích! Smrt! Přeháním? Ne moc. Tato porota po dlouhý čas definovala pravidla, o nichž se už nediskutuje. Máme je v krvi. Jsme sami sobě vykořisťovateli i námezdní silou. Jsme součástí poroty i samotnými odsouzenci. Opět velký prostor pro terapeutickou práci. Která z těchto tematických postav je pro daného klienta skutečně živá a stojí za to se na ni podívat? Jak takové postavy mluví, jaká mají gesta, energii, kde berou svou moc? S jakými konkrétními osobami z reálného světa mohou být spojeny? Jaký způsob dialogu s těmito postavami může vést klienty k pocitu větší rovnoprávnosti a vlastní síly?

Klimatická změna božstva

Čeští egyptologové vyzkoumali, jak velký dopad na náboženství a víru měla změna klimatu. Klima postupně proměnilo živý svět kolem, což se zpětně odrazilo v náboženské imaginaci Egypťanů. Během dlouhého období se postupně rozpojily významy obrazů, jejich popisu a vnitřní zkušenosti. Objevily se noví bohové, změnil se kontext víry. Dnešní klimatická úzkost není jen bolestí ze ztrát toho či onoho živočišného či rostlinného druhu. Je prohlubujícím se pláčem nad odcházející epochou, nad proměnou podoby celé Země a našeho života na ní. Božstva, která nám dávala sílu, tuto moc ztrácejí. Čistý rybník ke koupání začíná být neocenitelným bohatstvím. Vzrostlý strom získává na ceně. Nepřehřátý dům může rozhodovat o naší schopnosti pracovat. Omezujeme dovolené v tropech, kde hrozí požáry. Ideově a manažersky silná města se snaží přírodu pustit zpět do svých center. Adaptační opatření na klimatickou změnu rozbourávají kdysi tak pevné, nedotknutelné a nedobytné hradby měst, jejich silnic, parkovišť, obchodních i výrobních areálů. Vánoce, stále jakýsi vrchol zbytků našeho ritualizovaného života, se beze sněhu stávají tu blátivými, tu suchými a bezbarvými vzpomínkami na cosi vzácného a silného.

Gravitací dovnitř

Svět úzkosti má bezpochyby své zcela subjektivní hloubky. Možná že je povaha světa jako takového zkouškou prožitku skutečné samoty a skutečného já, které odolá jen ve své ryzí podobě. Tíha všeho nás může zatlačovat svou gravitací dolů, do středu Země. Do míst horkých jako oheň i chladných jako led. Do míst, kde se naše identita ztrácí v neznámém skupenství a znovu se objevuje v pozměněných podobách. Do míst, kde slova jako práce, pozice, prestiž, majetek, vztah, dům, výsledky nebo sláva shoří dřív, než stihneme vyjádřit jejich první hlásku. Do míst, kde nezbývá než to všechno unést a kde současně vidíme, že neseme nic.

Přemoci sílu řidiče

Snesu se ještě na chvíli do každodennosti, do včerejší cesty autobusem. Nastupuju, řidič mi agresivně naznačuje, že platbu kartou musím nahlásit předem. Ani se neodvážím reagovat, přestože kartu držím viditelně v ruce jemu na očích. Dalšího člověka seřve, protože ve stresu odtrhává lístek dřív, než vyjede z pokladny. Následující paní nezná název stanice, kam potřebuje, a vyslechne si také své. Když řidič nastartuje, pro jistotu nám všem vynadá, že vyjíždíme pozdě, přestože hlavní důvod k tomu je ten, že opožděn byl vlak, který nás k autobusu přivezl. Cestou vynadá několika řidičům aut, kteří příliš dlouho čekají nebo špatně odbočují. Řidič jede hrozně rychle, cítím tíhu v žaludku a raději pozorně sleduju cestu. Chráním se hudbou ve sluchátkách, ale úzkost tím léčit nedokážu. Chci něco udělat, jen se bojím, že jakákoli moje intervence by mohla řidiče rozrušit a ještě víc snížit komfort cesty pro všechny. On má moc, velkou moc, dokonce moc nad našimi životy! Až když dopisuju tento článek, s odstupem mě to napadá. Vyhledám si zodpovědného dopravce a napíšu mu o tom zprávu. Pokud se neozvou, budu jim volat. Chci změnit alespoň kulturu cestování v jedné lince a zbavit možná pár lidí zbytečné úzkosti.

Úzkost

Úzkost je uvolnit kulkou prostor uvnitř hlavy.

Úzkost je sípání slov, co nikdy nevyslovíš.

Úzkost je výstřel plicních sklípků z hrudi.

Úzkost je dvojník v břiše, cos ho neporodil.

Úzkost je rozkoš spojení, co nikdy nepovolí.

Úzkost je vlastních kroků zemí propadání.

Úzkost je dne nepovstalého chvění.

Úzkost je štěrbina pro světlo denní.

Úzkost je těsný prostor pro poryvy ducha.

Úzkost je krev, co musí z přeplněných žil.

Úzkost je tělo větší, než jsi ty.

Úzkost je Porta coeli.

Zdroje:

Boadella, D. Wilhelm Reich: průkopník nového myšlení. Malvern, 2013

Eisenstein, Ch. Krásnější svět je možný, naše srdce to ví. Maitrea, 2018

Macy, J. Aktivní naděje. Alferia, 2020

Mindell, A. The Year 1: Global Process Work. Arkana, 1989

Nawrath, M. Setkaní. Druhé město, 2022

Psáno pro PCHOLOGIE DNES 10/2024