Už pětatřicet let jezdím nepravidelně na Ekologické dny Olomouc. Je to výjimečná akce iniciovaná k oslavám Dne Země. V několika dnech se na jednom místě a v rámci jednoho každoročního rámcového tématu potkají špičky nejrůznějších vědeckých oborů, které mají ve svém působení péči o Zemi v tom nejširším slova smyslu. Na začátku jsem tam jezdil získávat informace. Hltal jsem nejen poznání z pohárů jednotlivých vědních disciplín, ale i osobní postoje zástupců těchto disciplín ke světu a k životu. Nasával jsem vyzařování a lidský rozměr těchto osobností. Více nebo méně jsem se vždy vnitřně dotýkal hranic svých mentálních schopností.

Neměl jsem a nemohl mít kapacitu všemu porozumět, natož vše vstřebat, integrovat a uzemnit toto vzdušné bouření idejí do svého těla, nervů, buněk a činů. Vědci neradi dávají odpovědi na to, co dělat. Nepatří to k popisu jejich práce. Ale my naslouchající s tímto cílem chrámy vědění objíždíme a snažíme se více nebo méně útržkovité střípky odvážet a skládat do mozaiky obrazů našeho chápání světa a orientace v něm. Pokud jsem byl inspirován, cítil jsem se nadnášen. Vkrádala-li se do mého nitra spíše nejistota a neporozumění, vnímal jsem náznaky bezmoci. Bylo zcela na mně, jak s touto bezmocí naložím. Jedna z variant byla ptát se. Vstoupit do časově omezeného prostoru diskuse s odvahou, že zrovna moje otázka má smysluplnou povahu, že padne na úrodné pole tázajících se a těch, kdo odpovídali.

Moc bezmoci

Letošní besedy EDO, jak se oné olomoucké poradě o věcech veřejných ve zkratce říká, si jako rámec diskuse daly příznačně napínavou a dynamickou povahu moci a bezmoci, relevantní bezpochyby i pro psychologii a tento časopis. Částečně v duchu Havlova slavného eseje Moc bezmocných, který se stal i předmětem jedné z večerních debat. Je Havlovo přemýšlení z totalitních dob nějak relevantní pro dobu dnešní? Mají něco společného dnešní prožitky bezmoci (války, klimatická krize, polarizace společnosti, obchodní boje apod.) s prožitky bezmoci konce sedmdesátých let minulého století? Co by pro dnešek mohl znamenat Havlovsky mistrně popsaný konformismus či kolaborace se systémem? Může to být už jen třeba neviděné a neslyšené přitakávání utrpení, které se v různé podobě děje za obzorem mého zraku a života? Za obzorem, který je vždy nutně omezený, mohli bychom říci nevědomý? Lze s tímto nevědomým prostorem vést dialog, který by mě pocitu bezmoci zbavoval? Jak cítit moc ve světě, kterému je stále těžší rozumět a jehož trajektorie je tak obtížně předvídatelná? Svět vědců a komunita přednášejících i posluchačů EDO mi to pokaždé intenzivně zrcadlí. Věda je vždy opatrná vůči jednoznačným výrokům, konečné podobě poznání. Je ze své podstaty podvratná, protože v touze posouvat hranice poznání neustále nahlodává to, co jsme za poznané už považovali. Dokonce i výzkumy a odhady opravdu rizikových trendů a megatrendů v sobě povahu nejistoty otevřeně přiznávají.

Ostatně dramaticky nám to nedávno odhalila zpráva o potenciálním vývoji AI (AI 2027), kterou v Deníku N uvedli titulkem „Do deseti let bude po všem. Pětice expertů nabízí přesvědčivý scénář o tom, jak AI ovládne svět a vyhubí lidstvo.“ Nešlo v ní o žádné nezávazné klábosení pár nadšenců a skeptiků vztahujících se k AI. Ti, kdo zprávu sepsali, věděli, co činí, a podložili ji spoustou dat. Jejich cílem rozhodně nebylo strašit. Přesto zpráva působí hrůzostrašně, a to hned dvojím způsobem. Co kdyby se to opravdu stalo a scénáře se naplnily? Nebo – a to je ještě horší – čemu tedy vlastně můžeme věřit? Vědci přece sami přiznávají limity své moci nad tím, co lze předvídat a jak tomu čelit. Ostatně i nejistota ohledně toho, jak se k této zprávě postavit, s letošními besedami EDO rezonovala.

Polis a nemoci dialogu

Jedním z podtémat oblasti moci a bezmoci byl na EDO přesah vědy do polis. Tedy do politiky. A z politiky zpět do světa vědy. Existuje jasná, pevná a jednoznačná hranice, kde se odděluje to, co je výsledkem výzkumů a poznání, a stává se to věcí veřejnou, a tudíž politickou? Je běžné, že se politici opírají o vědecká data a vědci jsou zváni, aby komentovali věci veřejné z vědeckého hlediska.

Jak toto napětí působí v náročných obdobích, se ukázalo za covidu. Pokud jde o smrt, natož smrt ne ojedinělou, je těžké nést konečnou zodpovědnost za správná či chybná rozhodnutí. Asi jsme všichni tak nějak čekali, že se politici s vědci domluví a vyberou přece to jednoznačně nejlepší řešení. Nestalo se tak a zodpovědnost za mrtvé se nese těžce, a proto se raději rozpustí v mlze nejasností a nepřesností. Ještě dnes se ozývají různé hlasy těch, kdo se cítili nevyslyšeni, neuznáni, těch, kdo jsou kvůli té době dehonestováni. Ještě stále se kolem pandemie objevuje hodně kolektivní i individuální bolesti. Reflexe neprobíhá nebo neproběhla dostatečně. Národ je stále nějak raněn. Tou největší ranou je kromě řady mrtvých patrně celková atmosféra nedůvěry a rozklížení společenské diskuse do nekonečného množství rovin, které se jen stěží prolínají a ovlivňují. Tato atmosféra víceméně přetekla do prožívání a posuzování další krize, války na Ukrajině.

Z jaké moci mluvím

Použiji-li při hodnocení tématu kvality veřejné diskuse pohled facilitátora, rád bych připomněl význam rolí a vliv vnímání rolí na to, jak se debata vyjasňuje, či komplikuje. Vyzdvihovanou a očekávanou kvalitou facilitátora je mimo jiné jeho nestrannost a nezávislost. Facilitátor jako průvodce diskusí nedává preferenci jednotlivým názorům ani skupinám, jeho ohnisko pozornosti míří ke hledání společného porozumění, konsenzu a řešení.

Porozumění se ale netýká jen tlumočení smyslu. Nejde jen o to překládat rozdílnou povahu řeči například mezi architektem a občanem. Porozumění se může týkat i toho, z jaké pozice či role jeden i druhý mluví a je-li s touto svou autentickou pozicí vědomě v kontaktu. Ta může být fluidní, přetékavá, závisející na aktuální roli, která je řečníkem prožívána jako výsledek toku skupinové diskuse. Mluvím teď jako ten architekt, který starostovi dodává přiměřeně zaplacenou zakázku a chce, aby ho stála co nejméně času? Nebo se v daném kontextu stavím do role odborníka, který obhajuje nějaký důležitý expertní názor? Nebo dokonce i jako architekt chvílemi mluvím z pozice občana, který na vytvořeném veřejném prostranství bude trávit svůj čas? Ne, není to jednoduché si tyto rozdílné pozice uvědomit. Není to způsob, kterým bychom obvykle uvažovali. Ale je možné – a za podpory metadovednosti facilitace i realistické – se k této pozornosti vztáhnout.

Z tohoto uvědomění může pramenit autenticita a moc, která působí na ostatní přirozeně. Pokud jsem v souladu se svou rolí a vědomě z ní hovořím, mluvím jako „moc maje“. Nezneužívám svou převahu v hierarchii vztahů, protože to není potřeba. Pokud je zřejmé, že své věci rozumím, toto rozumění přináší ostatním poznání a úlevu, ne pocit bezmoci nebo nutnosti se podřizovat. Stejně těžké může být uvědomit si v systemických konstelacích povahu nějakého rodinného rozhodnutí. Bylo to kvůli penězům, ztracené lásce, nevyslovenému slibu, únavě, nemoci? Z jaké aktuální autenticity v rodinném systému vzešlo rozhodnutí, jehož dopady mají vliv na životy následujících generací? S jakou rolí se hybatel událostí v dané chvíli ztotožnil a jak transparentně ji reprezentoval pro ostatní s cílem společného pochopení?

Celistvé, ne dokonalé

Není to slovíčkaření, když Jung mluví o cíli individuace jako o celistvosti a klade ji do kontrastu s dokonalostí. Vztáhneme-li téma celistvosti k povaze dialogu a jeho úspěšnosti, může tato ambice celistvosti pomoci k tomu zahlédnout všechny prvky pole řešeného tématu a dát jim hlas. Zůstanu-li u role architekta a tématu městského prostoru, můžeme si naznačit pár hlasů, rolí a signálů, které v dialogu figurují. Mohu se například k novému projektu, podobě náměstí, vztahovat silně emotivně a stavět se do role obhájce potřeby estetické změny. Mohu mít na paměti řadu věcných argumentů pro to, čím změna přispěje ke kvalitě života v daném místě. Nebo se mohu ponořit do zcela praktických aspektů povrchu náměstí, posezení na lavičkách, potřebě stínu či schopnosti tudy projet požárním autem. A do čtveřice, intuitivně se mohu nechat unášet novým smyslem prostoru, dlouhodobou vizí a širším významem místa, který by byl návrhem zviditelněn.

Stavím-li se do těchto pozic, vědomě či nevědomě upřednostňuji tu rozum, tu cit, smyslovou zkušenost či intuici, jak chápal aspekty psýché C. G. Jung. A ať už tyto aspekty prožívám a rozhoduji se o jejich preferenci individuálně, nebo se dostávám do konfliktu a napětí v podobě kolektivní diskuse, ocitám se na hraně. S Jungem bychom mohli říci na hraně transcendentní funkce psýché. Ta podle Junga označuje psychologický koncept, který se vztahuje k procesu integrace různých aspektů osobnosti. Jung ji definoval jako funkci, která umožňuje lidem překonat polarizace v mysli. Tato funkce má pro rozhodování zásadní význam, protože umožňuje jednotlivcům dosáhnout většího porozumění jejich vnitřním konfliktům a motivacím. Když jsou schopni integrovat různé aspekty své osobnosti, mohou lépe vyvažovat své různé cíle, hodnoty a pocity, což vede k informovanějším a harmoničtějším rozhodnutím. V praxi to znamená, že osoba, která pracuje na své transcendentní funkci (možné lépe řečeno je touto funkcí vedena), může efektivněji zvažovat různé možnosti a dosáhnout větší psychologické celistvosti, což pozitivně ovlivňuje její schopnost učinit rozhodnutí, která jsou v souladu s jejím já a hodnotami.

Rozhovor se stínem doby

Kejvá se stín šedivej
A říká teď se dívej
Já jsem ti lízal paty
Chodil jsem, kam jsi šel ty

Už by se to změnit mělo
Ty budeš stín a já tělo
Kde já jsem ležel prve
Ty budeš stín z masa a kostí

Vladimír Kokolia

Hledíme-li dnes na svět v jeho každodenních turbulencích – a besedy EDO jsou toho dobrým příkladem –, nezřídka nás napadne otázka: „Jak tohle skončí, kam to povede?“ Bez nadsázky se ocitáme v bodě bifurkace. Tento termín vycházející hlavně z matematiky a teorie komplexních systémů vyjadřuje stav bodu zvratu. Stav mnohosti protichůdných zpětných vazeb, které neumožňují předpověď nové struktury, jejíž povaha může být kvalitativně zcela nečekaná a paradigmaticky odlišná od toho, co by odpovídalo postupnému vývoji.

V kontextu psychologie a společenského systému lze hovořit o nepředvídatelném chování nervového systému na osobní i kolektivní úrovni. Ztrácíme kontrolu a tím i moc. Můžeme v takové situaci vůbec za něco nést zodpovědnost? To, co fungovalo dříve, tedy jakási shoda vyplývající se sdílených myšlenkových konstruktů o představě hodnot, kterými se řídíme a možných scénářů budoucnosti, které si alespoň nějak společně představujeme, fungovat přestává. Jako by samotné myšlení selhávalo, neuronové sítě se zadrhávají. Slova jako rozvoj, růst, vývoj, plán, scénář získávají podivnou pachuť. Do zmíněného jiného světa se nehodí, přesto se jich potřebujeme držet – dotýkat se něčeho známého. Držíme se známých, již objevených mentálních konstruktů, výdobytků myšlení a osvícenské tradice, ale vše se nám drolí mezi prsty. Zdá se, že to, čeho se potřebujeme držet, musí být jiné povahy.

Vstupuji do dlouhé temnoty. Tento termín vůbec nepoužívám negativně. Používám ho v alchymistickém smyslu: některé věci se mohou dít jen ve tmě. Kolaps se chystá. Myslím, že právě teď se musíme ptát sami sebe i jeden druhého, jak být šikovnější v navigaci po naší temné cestě.

Francis Weller

Možná to zní opovážlivě až rouhačsky, ale není dnešní situace bifurkačním bodem, ve kterém nezbývá než vést kolektivní rozhovor s transcendentní funkcí kolektivní mysli, tedy s tím, co je nám kolektivně nejméně známé a těžko dostupné? Není tím neznámým duch doby, o kterém se mluví, ale stále jej chápeme spíše jako metaforu než skutečnost, která má povahu působení, vlivu, a tedy moci? Jako bychom neměli odvahu se v napjaté chvíli otočit, přestat utíkat před hrozivým stínem, podívat se mu do očí a prostě se ptát. Zároveň nestačí ptát se vědeckým způsobem a klást intelektuální otázky v očekávání logických odpovědí. Naše mentální schopnosti mohou zůstat neuspokojené. Hrozivému stínu nemusíme plně porozumět, ale můžeme plout v jeho vlnách, byť mohou mít podobu bouře.

Vést takto velký, hluboký a temný dialog by znamenalo přizvat naši vnitřní facilitátorskou metadovednost a nestrannost, a přitom být současně v kontaktu se svými znalostmi, emocemi, hlubším smyslem i potřebou konat. Přizvat odvážného facilitátorského ducha, který dá hlas všemu přítomnému v jeho autentické podobě, která ví, odkud hovoří a za co se staví. Mít odvahu slyšet třeba i v nepřijatelných konspiračních a technofašistických úvahách nějaký postoj patřící do tohoto světa, hlas, který nějak patří k duchu, který dnes hlasitě volá. Třeba na první pohled nesmyslně, neeticky až morálně zvráceně, ale volá. Možná volá o pomoc. Možná je konfrontován s neuchopitelností doby a ze strachu je ten hlas zabarven formou agrese. Možná působí jako agrese sama, možná se jí už nějak stává. Z této odvážné a jasné pozice, jako „moc maje“, můžeme svádět boj, který se spíše podobá boji Jákoba s tajemnou bytostí, mocností, než aktuálním bojůvkám znesvářených stran. A jak víme z Jákobova příběhu, tento boj probíhá v určitém změněném stavu vědomí a nevycházíme z něj bez šrámů. Jsou to ale šrámy, které bychom zažili kolektivně a které by nám otevřely cestu k tomu, abychom spolu uměli jít dál.

A možná bychom závdavkem získali nějaké nové jméno, pojmenování pro to, čemu říkáme člověk. Člověk, který umí nést moc i bezmoc v jedné náruči. Ambice to mou být velké, ale je možné je uzemnit. Duch sice vane, kam chce, ale současně může mít velmi lokální podobu. Podobu našeho vnitřního světa, rodiny, komunity naší školy, obce, státu, a nakonec i světa, ve kterém je dnes tak těžké smysluplně přebývat.

Psáno pro Psychologie DNES, 06/2025