Asi není mnoho témat, která jsou pro muže tak obtížná. Psát o ženách a ženském. Vždy hrozí pochybení, nedorozumění. Ale není nedorozumění mezi těmito dvěma částmi světa vlastně v základu jeho částečně bolestivé povahy? Bolestivé i krásné. Nejsou ženy – matky, manželky, partnerky, milenky a dcery – to nejcennější, s čím se muž potkává, o co mu v životě jde a co tak často ztrácí a znovu hledá? Není už prvotní příběh o Adamovi a Evě plný trochu nepochopitelného napětí? Není vzorcem, který si neseme životem a stále ho nějak kopírujeme a opakujeme?

Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédl krátké video. Byly na něm polonahé ženy protestující proti fašizaci společnosti v kontextu dění v USA i v Evropě. Byly nepřehlédnutelné, hlasité a bojovné. Toto video mi shodou okolností zobrazili dva mí přátelé, a to zcela v jiném kontextu a s protichůdnými postoji. Jeden byl zesměšňující, druhý oslavující. Ženy bojovnice hodné největšího obdivu za statečnost, nebo ženy lacině na sebe strhávající pozornost? Už jenom se vyjádřit jsem cítil jako bolestnou výzvu plnou potenciálních konfliktů a zařazení se na jednu, či druhou stranu. V takovém světě dnes žijeme. Jako by nebylo střední cesty. Ostrý skalpel se zařezává do těla muže a nutí ho, aby zaujal jasný názor, jednoznačný postoj. Nejednoznačnost Evy, animy, musí z těla pryč. Ale opravdu musí? To by se ztratila možnost být v obejmutí všeho – toho i onoho. Možná je tedy lepší, aby se muž vyslovováním a psaním odhaloval, ačkoli ho skalpel zraňuje, a spolu s Evou v sobě riskoval, že na některém z pólů objat nebude.

Služebníci neukojitelného Erota

Jsme zahlceni obrazy, informacemi, zážitky. A byť se tomu bráníme, současně chceme víc a víc. Chceme toho nekonečně. Nejzářivější z nekonečna je pak sám Eros, bůh lásky. Nikdy ho není dost. Chceme se jím večer přikrývat a ráno sprchovat. Někteří hltají stránky bulváru, jiní reklamní poutače, červenou knihovnu, romantické seriály i méně romantické porno. Nikdy nic nestačí. Síla a šíře tohoto božstva má ze své podstaty neukojitelnou podobu. Většina lidí je velmi udatná ve svém každodenním boji proti sexualitě. Snaží se nedat na sobě znát nic ze svých fantazií a tužeb. Kupují si řádný oděv, řádně se tváří a navrch si nasadí řádný klobouk. Hovoří o slušných věcech, jako například kde byli na dovolené, jaké bylo počasí a kde se lze dobře najíst. Tajné tužby na plovárně nebo v baru prozradí nanejvýš nejintimnějším přátelům, pokud takové mají. Pakliže patří ke vzdělané vrstvě, hovoří o umění či náboženství nebo o psychoanalýze. (Dieter Duhm)

Eros toužíme mít stále na dosah, jako mobilní telefon. Potřebujeme ho mít po ruce, protože „co kdyby“. Co kdyby zrovna teď přišel?! Zjevil se ve své nekonečné síle a prudkosti. Musím být přece připraven kliknout a rychle se spojit. A kvalita toho, co je „po ruce“, se neuvěřitelně zvyšuje. Zvyšuje se rozlišení, variabilita, ostrost, barevnost, dostupnost. Stačí být „online“, v síti, a eros je tady. Technologie přináší až neskutečnou skutečnost. Skoro by se zdálo, že na starý tělesný eros můžeme zapomenout. Máme zde ten virtuální, všudypřítomný, čistý, bezpečný. Eros, který možná ani nikoho nepotřebuje, je soběstačný, oboupohlavní, hermafroditní. Je hygienicky i citově bezproblémový. Je z jiné reality. Je tedy nehmatatelný a nefyzický, i když i tomu se snaží technologie vzdorovat. Nemůžeme-li však eros nahmatat, můžeme ho mít vůbec na dosah? Není hmatatelnost to klíčové, co hluboce působí navzdory nedokonalosti?

Virtuální, nebo reálná imaginace?

Jinou „technologií“ pro jednadvacáté století, která je nablízku, blíže než naše mobilní telefony, a má tradici, jež přesahuje věk virtuální reality, je „technologie“ aktivní imaginace. Tento přístup nabízený švýcarským psychologem C. G. Jungem v prostředí psychoterapeutickém není zdaleka tak známý jako svět virtuální. Je metodou, technikou, postupem, ale současně tak trochu uměním, které nemáme plně v rukou. Nenabízí spojení se stvořitelem či milovanou bytostí hned po stisknutí tlačítka start, ale nemá o nic menší ambice. Paradoxem zůstává, že Jungova psychologie je v různých podobách využívána i zneužívána v řadě oblastí, ale jako „věda“ či „metoda poznání“ nikdy nebyla plně uznána a akceptována. Svým přístupem se vždy pohybovala na hraně vědy. Je příliš nevědecky osobní, subjektivní. Přesto – a možná právě proto –, když se do ní dokážeme ponořit, přináší jistou objektivitu. Je to ale objektivita nezpochybnitelnosti vnitřního zážitku. V něm se potkáváme s druhým a druhými a tím se dotýkáme toho, co je nám společné. Čteme-li živé verše, které k nám promlouvají, ocitáme se v jistém slova smyslu v objektivním světě. Bez potřeby důkazů. Důkazem je prožitek. Víme, že něco žijeme, i když povaha toho „žijeme“ může být u každého čtenáře trochu jiná a současně trochu podobná až stejná. Proto působí.

Ne náhodou byl jedním ze světů, jež Jung prozkoumával, svět lásky. Tento svět, „objekt“ výzkumu, si nevybral dobrovolně. On (svět) si vybral jeho. Respektive si ho vybrala ona (žena). Jungovo pojetí animy jako ženské části mužské duše a anima jako mužské části duše ženské je poměrně známé. K hlubšímu prožití této myšlenky je ale opět nutná trocha té „technologie“ aktivní imaginace. Odvaha „užít“ si dar tajemství a současně mu věnovat citlivou a vícedimenzionální pozornost. Říká se, že zamilovanost je projekce. Vidíme ve druhém člověku to lepší ze sebe, a to nám přináší radost a pocit opojení. Ano, to jsme konečně my, takto vypadáme, takto se cítíme, ne tak jako předtím, šedivě, nudně, nezřetelně. Konečně nás někdo vidí, zahlédl skutečnost. Setkání s druhou bytostí vždy takovou příležitostí může být. To ale není vše.

Paradox projekce je dán tím, že druhá osoba nikdy nemůže být jenom projekcí, jenom jakýmsi iniciačním prvkem procitnutí do lásky. Druhá osoba není pouze objektem, ale také subjektem. Redukovat druhého na pouhou projekci je stejně nebezpečné jako uvěřit tomu, že jen díky němu nás čeká spása a život v nekonečné lásce. Je to vlastně kóan, paradox, dveře pro dosnívání právě tvořeného, nového a jedinečného příběhu, který v této konkrétní podobě těchto dvou konkrétních lidí ještě nikdo nikdy nezažil. Milenci se koupou v jedné lázni, v níž přestává být zřejmé, kdo je kdo. Vzniká něco nového. Vztah není dán, ale žije svým vlastním životem, v dialogu těl a slov. Je to zplození dítěte neznámého rodu a podoby.

Jung na to přišel po bolestných zkušenostech a snažil se to popsat, přiblížit. Někdy možná příliš složitě, nesrozumitelně, alchymicky. Jazyk alchymie, stejně jako jazyk lásky ale nemůže být primitivní a jednoznačný, nejsou to dopravní značky, které přesně určují cestu, kterou máme v plánu. Stejně jako nemůže být naplánovaný a jednoznačný výsledek aktu lásky. Laboratorium nezřídka celé vybuchne a adept s ním. Ale vždy se zvedne z popela a k pokusům se vrací. Stojí mu to za to, za to zlato. Může získat elixír života. Každý z nás to může prožít také. Bezpečně, chráněn prezervativem monitoru – anebo skutečně!

Můžeme se nechat přitahovat, unášet, můžeme vstupovat do reálných vztahů se všemi riziky, protože žádné setkání není náhodné a žádné není v ničem jisté, předvídatelné. Není to abstraktní jedinec, se kterým se potkáváme, ale konkrétní člověk z masa a krve, pokrytý citlivou kůží, reagující na slova i dotek. Unést tu výzvu dvojakosti, to je, oč tu běží. Být věrný sobě a vyjevit to a být věrný světu kolem a reflektovat to. Láska není ani jenom v nás, ani jenom venku. To je to mysterium děsivé opuštěnosti i mrazivé extáze, které se střídají, proplétají, a dokonce mohou být prožívány v jednom okamžiku současně. Had lásky se plazí a jeho oči přesně sledují terén, kterého se dotýká. Tak přesně, že ani had sám chvílemi neví, zda jeho oči ještě patří jemu, nebo už jsou součástí toho měkkého kolem. Oči viděného a vidoucího se protnou v nerozlišení.

Miliony drobných obrazů

Co se to mezi naším tělem, vlastníma očima a obrazem toho druhého vlastně děje? Vpíjíme se pohledem do krásných očí stejně jako do nezvyklých vrásek. Necháváme se unášet barvou, plností a tvarem vlasů a vousů, stejně jako nás fascinují různé zvláštní jizvy, skvrnky, bradavičky, nevšedně postavené uši či nos. Pro někoho jsou pak kouzlem svého druhu pestré podoby a rozměry rtů. A mnohdy ani nevíme přesně, co nás na druhé osobně vlastně přitahuje. Přitahovat nás dokonce může určitý nesoulad. Jsou tváře, které nás mohou dráždit, a přesto nebo právě proto fascinovat a lákat náš zrak. Naše oči jako by si ve svém nutkavém pozorování říkaly: „Je to opravdu tak? I toto je možné, vidím správně?“

Hluboká potřeba vidět tváře našich milovaných může přinést i pocity nedostatku a ztráty. Když se s daným člověkem dlouho nevidíme, naše vnitřní paměť pátrá a hledá a snaží se chytit nějakého bodu, který obraz znovu oživí a vyvolá. Jako by nám vzpomínka nabízela druh zážitku, který má patřit pevně do našeho života. Nesmí zmizet! Zmizela by část našeho bytí. Ono pátraní vlastně znamená jakousi procházku celou naší vnitřní tělesnou pamětí. Každá buňka našeho těla jako by měla možnost, schopnost, nebo dokonce předurčení uchovat jeden obraz, obraz konkrétní tváře. A místo, v němž se vzpomínka usadila, se zdá velmi důležité. Mít pak přístup ke své paměti, k nekonečnému prostoru vnitřního těla, přináší určitou plnost života. Všechny ty miliony drobných obrazů za léta nastřádaných v našem těle zůstávají. Jako bychom vstřebávali veškerou rozmanitost lidského světa. Prostřednictvím těch obrazů nasáváme i příběhy za nimi. Skrze opojení tvářemi polykáme osudy do tváří vepsané. Nejsou to slova a vyprávění. Na to by náš život nestačil. Obrazy jsou rychlejší, silnější, vševědoucí, jsou plností.

Zíráním naplňujeme touhu spojit se

A jak je rovněž poměrně známo, projekce nepůsobí jen v aktu lásky, ale i v aktu nenávisti. I zde se cosi vlastního, v tomto případě na první dobrou nežádoucího, zrcadlí v děsivé podobě odpudivého druhého. Tento akt nelásky je pak natolik silný, že si jej nejen neužíváme, ale prcháme před ním. S aktem pochopení lásky tak nejsou spojeny jen vztahy s těmi nejbližšími, ale i vztahy nejširšího společenství, ve kterém žijeme. Dlouho a hypnotizovaně dokážeme sledovat zvěrstva venku, v těch druhých, na televizních obrazovkách, na počítačových monitorech. Tam si dokonce dovolujeme překračovat desatero a zabíjet. V živé skutečnosti znamená vstup do vztahu akt imaginace, který může vést k hlubšímu pochopení zdrojů našeho prožívání a jednání. Naše zuřivost se imaginativně může v jiném kontextu zjevit jako jediný a přesný způsob boje s drakem nejrůznějšího původu (boj s osobní nebo kolektivní nespravedlností, ochrana slabšího, obrana zásadních hodnot). Je-li vkročení do lásky možností, která může přinést nečekaně nové spojení s jiným, může být vstup do konfliktu možností, jak v konečném důsledku sdílet sílu toho, že jsme stejní. Všichni stejní. Že by to byl náznak skutečné, hluboce prožívané demokracie, která vrací šťávu do vyprahlých chodeb našeho parlamentu namísto pachu levného špiritusu? Demokracie, která v jednom aktu umí uctít výjimečnost jedinečnosti i rovnost stejného v mnohosti?

Zíráme-li, civíme, vpíjíme-li se pohledem do druhých, ve skutečnosti polykáme všechno lidství, celý stvořený vesmír ve vší jeho rozmanitosti, nekonečnosti a bohatosti. Ve všem, co stvoření opakuje, i v tom, co vytváří nového. Zíráním odhalujeme údiv a naplňujeme touhu spojit se. Spojit se s tím větším, než jsme my. S tím vším, co nejsme my, co jenom tušíme, ale nemůžeme nikdy zcela poznat. Vesmír se našima očima dívá sám na sebe. Bez našich očí by sám o sobě nevěděl dost, nevěděl by vše, co už dokázal stvořit a kam může pokračovat dál.

Jak zachránit lásku

Technologie nám poskytla obrovskou možnost odpoutání se. A ve chvíli, kdy jsme se odpoutali od špinavé a blátivé země dokonale a uviděli zemi jinak, cosi se změnilo. Začali jsme se k ní vracet. Naše planeta se zjevila ve své erotické kráse. Vzbudila v nás partnerské a pečovatelské emoce. Toto hnutí smyslů, vnímané například jako hnutí environmentální, změnilo naši pozornost. Vrátilo nás ke smyslům, jež jsou neodbytným předpokladem erotu, tedy lásky. Zrcadlí se v naší dnešní vášni pro nové a nové kuchařky, kurzy degustací, tanců, tantry. V návratu k zahradničení. V naší obnovené touze špinavými prsty opět sadit semínka, užaslýma očima pozorovat zvětšující se plod rajčete a lačným čichem rozeznávat nekonečné variety koření života.

Klíčové pro skutečnou lásku a skutečnou imaginaci je její zdroj. Skutečná imaginace není bezbřehé fantazírování, rutinní brainstorming zdánlivé kreativity, plácání toho, co nás zrovna napadne. Ne náhodou Jung vycházel ze snů. Sny nevykládal jako klíč k definitivnímu a konečnému otevření zámku tajemství života, jak se o to „vykladači“ nezřídka snaží a kradou tak snu jeho živoucí povahu. Sen chápal jako živou skutečnost, která se v noci děje bez našeho režírování. Pokud sen ráno někomu vyprávíme, lehce ospale, s očima ještě přivřenýma, neotráveni zatím kofeinem denního světla, ještě ve světě snu zůstáváme. Sen nám pořád proudí v krvi, není „jen“ obrazem. Vyprávíme-li jej, používáme jeho hlas, jeho gesta, náladu, vůni. Spojujeme se se skutečnými smysly a instinkty. Spojujeme se s tajemnou bytostí, kterou jsme i nejsme. Bytostí, která je vždy nějak větší, než jsme my sami. Bytostí, s níž je sex skutečným sexem, protože dokáže plodit vždy něco nového. Ocitáme se tak ve světě, který je prožíván zevnitř a je příjemcem i spolutvůrcem. To je erotické, to je zatraceně sexy. A naše Země se raduje, protože jsme s ní a v ní.

Záchrana lásky je záchranou naší Země. Svými emocemi jitří vášně, probouzí v nás pud sebezáchovy. V jistém slova smyslu radikalizuje situaci, ve které se nacházíme. Odpověď na současné nepokojné teď nepřichází z rozumu. Vyvoláváno a oslovováno je srdce. Naše srdce se především musí rozhodnout, jestli se chce dál jen vymezovat a udržovat nadvládu oddělenosti, která probouzí manipulaci jednoho druhým, nebo jestli je schopné a ochotné najít cestu ke spojení. Spojení v posvátné svatbě čtyř. Ve svatbě logu, erotu, imaginativní intuice a skutečného a hmatatelného světa živlů. Je to svatba našich nejlepších teorií a dovedností mozku s láskou, radostí a plynutím, s intuitivní důvěrou v neznámé a s obratností našich rukou. Taková podoba svatby směřuje k lásce. K lásce místo války pohlaví, tříd, armád klima-alarmistů s klima-popírači. Jen taková každodenní svatba je „technologií“, jež skutečně působí. Je to velký vzdor a zároveň cesta okouzlení. Je to obejmutí všeho a vším. Pomůže nám postavit novou infrastrukturu, kabely erotu, rychlého, nejrychlejšího připojení bez nutnosti bolestně narušovat tělo naší Země.