Mám rád příběhy, mýty a pohádky. Tento text je trochu příběhem, možná pro někoho bude spíše pohádkou, ale doufám, že ne naivní a dětinskou. Její název je inspirován Davidem Abramem. Ten sice není psychologem ani psychoterapeutem, ale rozhodně je člověkem, kterému jsou příběhy blízké, a zejména pak ty, jež vychází ze Země a patří jí. Mám-li ho odborně vztáhnout k humanitním vědám, nazval bych ho fenomenologem smyslové zkušenosti. Většina z nás, kteří se pohybujeme v terapeutických či pomáhajících profesích, má příběhy ráda a používá je ve své praxi. V tomto článku chci vyzdvihnout roli našeho společného příběhu na větší než individuální rovině, jak odpovídá ambici této rubriky.

Mám obzvláště rád příběhy krystalicky přehledné. Tedy srozumitelné tím, že určité postavy a zápletky lze vidět jako prvky krystalické mřížky, jež je fascinující svou komplexností a celistvostí. To nemusí znamenat, že jsou příběhově pravoúhlé či hranaté a přímočaře jasné a čisté. Spíš tu mřížku vidím jako kouli, ve které jsou jednotlivé prvky propojeny řadou vazeb, relativizujících kauzálnost děje. Střípky se složí až na konci příběhu. Teprve potom vidíme celek a jeho smysl.

V jakém příběhu žije terapie

Když nás utváří, Bůh promlouvá ke každému z nás,

pak tiše s námi kráčí ven z noci.

Toto jsou slova, jež nejasně slyšíme:

Ty, vyslaný za své vzpomínky,

dojdi až na okraj své touhy.

Ztělesni mne.

Rozhoř se jako plamen

a vrhej velké stíny, v nichž budu moci přebývat.

Dovol, ať se ti stane vše: krása i hrůza.

Jen kráčej dál. Žádný pocit není poslední.

Nedovol, abys mne ztratil.

Nedaleko leží země, jíž říkají život.

Poznáš ji podle její závažnosti.

Podej mi ruku.

Reiner Maria Rilke

Terapii západního střihu lze považovat za reakci na to, jakými psychickými neduhy žili a žijí jednotlivci, páry a rodiny, jimž se nedostávalo či nedostává spásné pomoci ze strany náboženství, spirituality či víry. Věda začala postupně uzdravovat nejen naši fyzickou schránku, ale částečně i trápení duševní. Vynalezla a vynalézá k tomu stovky různých metod, které jsou víceméně úspěšné. Stejně předtím fungovala náboženství, která postupně nahrazovala jedno druhým v naději, že to další, autentičtější, aktuálnější a živější přinese očekávanou spásu či alespoň dočasný pocit komplexního zdraví.

Dá se říci, že právě vymezením se vůči nefunkčnímu, naivnímu či lživému se moderní doba snažila odpoutat i od náboženství jako „opia lidstva“ (příběhem komunistickým) nebo jako „kolektivní neurózy“ (příběhem psychoanalýzy). A to i se vší rozporuplností a napětím, kterým se oba příběhy hlásily ke své vědeckosti. To napětí lze možná schovat do dalšího zjednodušení, v němž terapeuti do jisté míry začali nahrazovat služby duchovních a psychoterapeutické školy se leckde inspirují vlivy duchovních nauk. A aby toto napětí nezmizelo, není výjimkou, že mnozí duchovní se dnes rozhodli přibrat ke svým dovednostem právě psychoterapeutické vzdělání.

Ale zpátky k příběhu. V jakém širším kontextu se terapeutické prostředí vyvinulo? Snad nebudete nic namítat, když ho v určitém zjednodušení shrnu do příběhu demokratického kapitalismu, který přinesl Západ. Terapeut pomáhá klientovi k tomu, aby se z izolace či vyhnanství své ne-moci dokázal vrátit zpět do hry s vědomostmi a dovednostmi, které jsou pro tento příběh adekvátní. Nutno podotknout, že se v tomto rámci svobodného tržního světa stále rodí nové a zároveň fungují i staré metody „léčení duše“ – vědecké, méně vědecké i nevědecké. V příběhu našeho demokratického kapitalismu, ve kterém se koncept terapie velmi životaschopně rozvinul, se ale čím dál častěji objevují trhliny, které povážlivě začínají narušovat celistvost a funkčnost plátna základního děje.

Nežije a nepřipouští se nám to vůbec snadno, ale jsme-li upřímní a informovaní, vidíme dnes stále jasněji, že svět nebyl a není ani demokratický a (v jistém slova smyslu) ani kapitalistický, tedy založený na trhu jakožto rovné a svobodné výměně služeb a zboží. Jediné, co nás spojuje opravdu globálně, je trh a internet a ani to neplatí všude, naplno a už vůbec ne rovnoprávně a spravedlivě. Navíc se začíná tolik preferovaný a samozřejmý příběh drolit i v samotných kolébkách demokracie. Vlna lídrů zvolených stále ještě demokraticky, ale působících autokraticky až diktátorsky pomalu překresluje mapu světa. V povaze této demokratické volby hraje stále větší roli dopad sociálních sítí a jejich způsob informování a vedení „demokratické diskuse“. V rámci kapitalistického příběhu je třeba připomenout roli vlastníků těchto sítí, kteří se stali (historicky viděno) „ze dne na den“ vůbec nejbohatšími lidmi světa. A víme, že v každém bohatství se v pohádkách skrývala také moc a s ní potenciálně velké riziko.

Vady na kráse dnešního příběhu

Abychom zůstali věrní rámci tohoto časopisu, zkusme si poctivě shrnout, kde se nám dnešní příběh rozdrolil a jaké to má souvislosti s příběhem terapie. Západ se choval a chová v určitých ohledech nadřazeně, mocensky a agresivně. A rovnou si to převeďme do naší terapeutovny. Možná se tam potkáváme s oběťmi i původci této nadřazenosti. Těmi, kdo mají a měli přístup ke zdrojům a moci, i těmi, kdo ho neměli a nemají. Západ i jeho jednotlivci často, i když třeba nepřímo, žijí z toho, co získali na úkor těch druhých. Západ rozpoutal nepředstavitelné násilí, a i když toto násilí aktuálně nemá podobu války světové, lokální nespravedlnosti je – samozřejmě nejen kvůli Západu – všude plno. I do terapeutoven chodí zneužité děti a znásilněné ženy, frustrovaní podřízení, zbankrotovaní startupisté i emigranti. A v poslední době stále více i ti, kteří jaksi pomalu, nenápadně, ale hmatatelněji přišli o čistou vodu, vzduch, zdravé lesy a půdu a někdo jim jako lék nabízí cestu na Mars nebo aspoň nekonečný prostor úlevy v paralelní a opravdu jen zdánlivě demokratické polis internetu.

Demokracie přírody

Vystoupíme-li tedy z tohoto příběhu, nemusíme se ocitnout zrovna na komfortní půdě. Ani jako terapeuti. Z jakého příběhu vycházet, o jaký se dnes opřít, do jakého vracet klienty tak, aby jejich příběh individuální odpovídal kolektivnímu nebo s ním alespoň nebyl v hlubokém rozporu?

Když jsem se poprvé seznamoval s psychologií C. G. Junga, byl jsem profesně plně zaměstnán ekologií. Začal jsem si uvědomovat, jak hlubokou je ekologie výzvou, a že ne všechno se bude dát řešit jednoduchým a přímočarým způsobem tak, jak se to podařilo s freony a ozonovou dírou v devadesátých letech minulého století. I tato přímočarost ovšem od mapování problému po konečnou změnu trvala zhruba čtyři desítky let! V té době jsem se také setkal s nenápadnou knihou režiséra Tomáše Škrdlanta Demokracie přírody. Připomínám ji kvůli faktu, že tehdy v roce 1996 odvážně popisovala výzvy, se kterými se dnes náš systém potýká.

Tato kniha, tak jako každý dobrý příběh, nedává jednoznačné návody, techniky ani metody řešení. Je malá, útlá, šedá. Jde o takový zastrčený či pozapomenutý klenot v nánosu barevnějších, objemnějších a na první pohled srozumitelnějších titulů. Je případné podotknout, že v obsahu i povaze rukopisu má nepřehlédnutelnou roli již zesnulý Zdeněk Neubauer. Tento biolog a rovněž znalec historie, náboženství, ale také třeba hermetismu, inspiroval Škrdlanta ke kongeniálnímu dílu, které je přece jen na rozdíl od toho Neubauerova stručnější, přehlednější a srozumitelnější. To, co Škrdlant přináší, není návod na řešení problémů světa, ale jak naznačuje už první kapitola: změna pohledu a změna pohledem.

V čem je tedy síla knihy? Stručně řečeno v tom, že povahu systému popisuje v podobě klíčových metafor, které jsou dobře představitelné, protože vycházejí z obrazů přírodního světa. Píše se zde o povaze ohně, tekoucí vody či padajícího kamení a kniha tyto živé obrazy a děje vnáší do nových kontextů, jimiž jsou například povaha moci, řízení, rozhodování, a tedy i demokracie a volného trhu jako základů systému dnešního. Myšlenky knihy poté Škrdlant s Neubauerem rozvíjejí v poněkud náročnějším textu, který se věnuje živlové povaze světa (Skrytá pravda Země). Ale proč o těchto knihách mluvit v kontextu psychoterapie?

Ekocentrická terapie

To, co nabízí Škrdlant s Neubauerem, není jen nějaké úzce specifické a odborné ekologické pojednání. Míří daleko hlouběji, totiž k povaze myšlení, vnímání, cítění a intuice, tedy do výsostných vod psychologie. Záměrně zde používám tyto čtyři kvality psýché podle C. G. Junga, protože jeho psychologie v jistém smyslu živlová je. Vychází z hermetismu a Jungovo chápání živlovosti nemá tolik společného s tím, jak fyzicky jednostranně chápe živly naše vědeckotechnická společnost. Živlový jazyk má charakter a podobu jazyka přírodního. Vnořením se do živlové povahy jazyka jsme vlastně přírodou v tom „nejživlovějším“ smyslu. Míchá se tu jakási evidence materie, její hmatatelná a tělesná „skutečnost“ s hlubším prožíváním společného, neoddělitelného světa hmoty a slova a také závaznosti toho, jak k sobě patří. Jen pouhým opakováním slova „voda“ se skutečně vodním nestávám. K tomu se musí vzedmout skutečná voda mého těla, včetně její imaginativní části, tedy té vody, kterou vidím vnitřním zrakem, zažívám ve snech, jsem do ní nořen v řekách, oceánech i prudkých lijácích.

Ale zkusme se zase propojit se světem psychoterapie. Jedním z terapeutických směrů je cesta Billa Plotkina. Uvádím jej proto, že sám Plotkin o svém modelu mluví jako o něčem, co především vytváří prostor k diskusi. Svou pečlivou pozorností k obrazům, termínům a archetypům vycházejícím z přírodního světa je jeho model natolik univerzální, že je velmi snadné se k němu vztáhnout. Tak jako opravdu každý na této planetě má vztah ke Slunci nebo Měsíci, světlu a tmě, můžeme se podobně dobře vztáhnout k obrazům hnízda, zahrady nebo pramene, abych uvedl jen tři z těch, které Plotkin využívá ve svém modelu osmi stadií lidského vývoje.

A dostáváme se k jádru toho, v čem může být obrat k ekologické terapii důležitý pro náš společný příběh, naše probouzení. Západní člověk se ve svém chápání světa od přírody oddělil. Je to trochu ohraná písnička, ale stále jí zcela nerozumíme. Zaměříme-li se na terapii, pak řadou definic, terminologií, slov a modelů se náš svět oddělil od přírodních obrazů, ale zejména – jak o tom hluboce píše David Abram – se slovy a hlavně písmem vzepřel provázanosti, lépe řečeno totožnosti přírodního a lidského světa. Svět písma je schopný žít bez přírody, ale my jako lidé nikoli.

Pro jistotu hned rozptýlím představu, že prezentuji modely a přístupy, ve kterých se stáváme divochy či zvířaty a nějak opouštíme lidství, jazyk, písmo a řeč, jak by se mohlo na první dojem jevit z názvu poslední Abramovy knihy Stávat se zvířetem. Nic takového ani Plotkin, ani další ekoterapeutické či hlubinněekologické směry nehlásají. Fáze oddělení člověka od ostatní přírody má bezpochyby pro jeho příběh zásadní význam. Je v krystalické mřížce příběhu jednou z těch klíčových událostí, která ještě neskončila, a proto zatím úplně nedává smysl. Ten smysl mu dáváme my, právě teď a tady. Tady někde se člověk poznává, tady mluvíme o vzniku vědomí a okamžiku, kdy evoluce nabídla vesmíru vidět a reflektovat se. Zdá se ale, že příběh se dnes posunul. Zůstaneme-li u světa psychoterapie, vracíme se k emocím, tělu, fungování mozku, roli hormonů, vegetativnímu systému, stručně řečeno chtě nechtě objevujeme svět těla. Skoro by se dalo říci, že tělo zabydluje svět terapie, a to z jednoho prostého důvodu. Bez něj není pro svízele duše v dnešní době cesty. Jak říká Jung, my nemáme duši, duše má nás. Plotkinovo pojetí duše pak velmi rázně odmítá oddělování duše od těla.

Velký obrat

Hledáme-li dnes relevantní příběh pro Západ a západní terapii, zdá se, že ekostřednost není nějaká třešnička na dortu, zajímavá doplňková technika či terapeutická novinka. Ve vzduchu je cítit obrat a probouzení. A znovu raději podotýkám: nejde jednoduše o to, že s klienty začneme občas chodit do lesa. Ekostřednost otřásá samotným úhelným kamenem stávajícího paradigmatu, které Plotkin nazývá egocentrickým. Odpověď na změnu paradigmatu nikdy nepřichází od ovoce, tedy třešně, plodu na konci větve, ale od pecky, kaštanu, žaludu. Kamene úhelného. I tento termín má ekocentrický základ. Každý smyslově chápe, každý to prostě vidí a vlastním tělem cítí, jak zásadně tento kámen určuje podobu, kvalitu a pevnost stavby kamenem započaté. Ne náhodou ho Nový zákon používá jako symbol základu a stability království božího. Podobně ho chápe také ten zdánlivý nepřítel „víry pravé“, kterým je alchymie. V ní je kámen mudrců legendární substancí, která má schopnost přetvářet obyčejné kovy ve zlato a poskytovat elixír života, což symbolizuje duchovní transformaci a osvícení. Ne nadarmo se Jung na první pohled nesmyslně nořil do alchymických obrazů a knih. Hledal v nich jazyk, obrazy a symboly, které by byly více než jen lidským světem a mohly se opřít o něco stabilnějšího než pouhá lidská slova. Ta můžeme chápat a také chápeme každý po svém. Lze pak vůbec formulovat společný příběh pouze lidským jazykem?

Zaplnit příběh

Jistě vám v tomto textu a příběhu hodně chybí. Třeba odvážné kazuistiky ukotvující probíhající změnu paradigmatu v osudech konkrétních lidí této doby. Podrobnější náznaky, jak se tohoto velkého obratu zúčastnit. Nebudu sobě ani vám nalhávat, že takové příběhy za sebou mám. Určitě však mezi námi i v literatuře jsou a budou přibývat a zaplňovat nejen terapeutické knihy. Těším se na ně, mám v ně důvěru a vkládám do nich svou naději.

Vzpomínám si na jednu svou klientku, která se kvůli závažné a neléčitelné podobě onkologického onemocnění připravovala na smrt. V posledních sezeních jsme toho moc nenamluvili. Stále častěji přicházely přestávky a ticho. A přestože setkání probíhala v online prostoru, čas od času se v nich objevovala zvláštní síla. Už ne tělesná v tom pravém slova smyslu. Byla to jakási síla postoje, postavení celého těla a osobnosti ke smrti a umírání. I přes monitor bylo zřejmé, že to nejsou fráze, ale hluboká skutečnost už skoro neskutečného těla. Nemám pro to žádná dostatečná slova lidského světa. Jen paměť mého těla tuto klientku a její sílu nikdy nezapomene.

((BOX))

Zasněžit svět

Na semináři jsem dostal úkol. . Najít „nestoudně“ divokou, autentickou, ovšem ne lidskou bytost a vést s ní rozhovor. Bohužel nemám moc času, a tak beru zavděk parkem místo divočejší přírody. Po půl hodině ztrácím trpělivost. Ve vyšlapaných cestičkách a uspořádaných stromořadích hledat spontaneitu? A najednou mě to praští do očí. Velké plochy parku plní sníh. Pokrývá trávníky, stromy i mě. Váhavě se ho ptám na to, co máme společného, kde jsem já jím a on mnou. Dál a dál si dovoluji stávat se sněhem. Zaplňuji svět tím, co je mi vlastní, padám tam, kam doletí mé vločky. Někde zapadnu, někde zůstanu, někde se udržím sotva vteřinu, někde se měním v neviditelnou vláhu, někde na větvích vět vyvolávám krásu, jinde studím a působím vlezle. V pracovně pak moje slova padají na prázdné bílé stránky monitoru. Závěj písmen má odvahu vás tu zahltit – možná někoho zmrazit, možná někomu zalézt pod kůži.

Zdroje:

Abram, D. Procitnutí do živé Země. OPS, 2008

Abram, D. Kouzlo smyslů: Vnímání a jazyk ve více než lidském světě. DharmaGaia, 2013

Markoš, J. Děti, promiňte. I my neseme část viny za to, že nás čekají těžké časy. Respekt, online, 02/2025

Neubauer, Z., Škrdlant, T. Skrytá pravda Země. Živly jako archetypy ekologického myšlení. Malvern, 2021

Plotkin, B. Příroda a lidská duše. Maitrea, 2014

Škrdlant, T. Demokracie přírody – ekologická hra systémových podobností. Originální Videojournal, 1996