Fotografie sochy Stefana Milkova

Brněnská skupina Progres 2, která by se, nebýt totality, klidně mohla ve své době rovnat s předními světovými art rockovými kapelami, zpívá v jedné ze svých písní o králi vládnoucím zvláštní planetě. Jde o píseň Planeta Hieronyma Bosche II a tím pánem a králem je heroin, v cenzurované podobě písně král nepojmenovaný. Ve své době byly podobné texty samozřejmě nepřijatelné a mluvit veřejně o tom, kdo vládne naší zemi, bylo na pováženou. Strana, která vládla, byla přece uvedena v základním dokumentu státního zřízení. Byla jím Komunistická strana Československa. Jednoznačné a jasné, jak tečka za touto větou. Dnes máme možnost žít svobodně. Otázku po tom, kdo tady vládne, si klást můžeme. Oficiální odpověď vlastně známe. V prvních řádcích naší ústavy dnes mluvíme o demokracii, svobodě a vládě lidu. Ano, ústava asi není to, čím bychom se v hledání duševního zdraví běžně hodlali inspirovat a o co bychom se chtěli opřít. Ale „kdo nám vládne“, důležité být může a je. Dokonce zásadně. Zvláště pak, pokud by to například mohl být zmíněný heroin. Mluvíme-li o polis a širším společenství a našem duševním zdraví, je otázka po tom, kdo komu vládne a kdo komu slouží, jednou z klíčových. Jsou skupiny občanů, které hledáním odpovědi tráví takřka plně svůj dospělý život a do pomyslného boje po odhalení šokující pravdy vtahují ostatní. Otázku po vládnoucím proměnili v otázku po viníkovi, viníkovi všeho. A v jistém slova smyslu mají pravdu.

Co potřebuji a chci

Když pominu základní lidské potřeby jídla, tekutin, přístřeší a podobně, potřebuji se zejména ve světě nějak vyznat, potřebuji informace. A pokud se v něčem neorientuji, pomáhá obvykle zeptat se. Otázka a ptaní se je permanentní součástí našeho života. Je jednou z možností, jak sama sebe ověřit, jak se doplnit, rozvinout, rozšířit, pokud někde cítím nejistotu nebo deficit. Je zde tedy zřejmá rovina já a on nebo ono, oni. Přítomnost dvou stran je známkou vztahu. Podoba vztahu je pro způsob prožívání rozhodující. Jsem-li vládcem, nebo ovládaným, je vždy klíčovým měřítkem vztahu. Kdy je naopak tento vztah vyvážený, silný, a tedy kdy se na něj mohu spolehnout? Když ten druhý ví. Ví to, co já ne, a naopak. To je velmi podpůrné a vytváří to pocit bezpečí. Máme se kam obrátit a ten druhý má možnost stejnou. Obrátit se pohybem od sebe ke druhému, tedy k více než svému já. Silné a podpůrné bezpochyby je, když je daný vztah živý, je v něm pohyb, vývoj, dynamika, kdy jím žiji a prožívám v něm nějaký příběh, můžu se do něj ponořit tak, že ztrácím pojem o prostoru a čase. Někam se ponořit, zní jako pobývání v roztoku, jako lázeň, jako médium, ve kterém je celé mé tělo v bezprostředním a tělesně prožívaném kontaktu. Jako médium ne nepodobné mateřskému lůnu. Od vztahu zde dostávám vše, úplně vše. Možná jediné, co zde chybí nebo je ještě spíše skryté, je otec, dočasně neviditelný ve svém dědičném materiálu. Ten zatím čeká na probuzení. Probuzení plodu, tedy dcery či syna na cestě k setkání s otcem.

Síla média

Když byla naše společnost na přelomu devatenáctého a dvacátého století inspirovaná spiritismem, role média byla klíčová. Právě tato osoba dodávala seancím punc opravdovosti A nešlo jen o tu osobu, ale o celé uspořádání místnosti, nábytku, osvětlení a o uzavřenost oddělené, tak trochu vyvolené skupiny. Mluvit v takovém prostředí s vyššími sférami, se zemřelými, ptát se na budoucnost a dostávat odpovědi, muselo mít ohromnou sílu, bez ohledu na to, co si dnes o podobném fenoménu myslíme. Jak říkal C. G. Jung, který se mimochodem výzkumem spiritismu v počátcích svého studia poměrně intenzivně zabýval, „skutečné je to, co působí“. Svým jaksi hmatatelnějším způsobem to nahrazovalo stále křehčí a bezradnější náboženství, od kterého se začala většinová společnost odklánět.

Noříme-li se dnes do médií, nepotřebujeme ani druhou osobu a ani uzavřenou místnost. Dostaneme informace o všem, na co si vzpomeneme, můžeme se zeptat na cokoli a partnerem a odpovědí je nám v podobě nekonečné sítě internetu vlastně celý svět. A nejde jen o vztah vizuální. Tímto dopaminovým vztahem jsme syceni ve zcela hmotné, chemické podobě.

AI nebo I?

Když dnes každodenně a nevědomě sytíme umělou inteligenci (AI) a živíme se pak jejími zpracovatelskými produkty, bezpochyby nám to může řadu věcí usnadnit. Shrnout, roztřídit, zkrátit, zpřehlednit. Z mnohosti vytvořit jednoduchost, která sytí část duše. Ale… Vezmeme-li si na chvíli na pomoc způsob myšlení Gregoryho Batesona, můžeme se spolu s ním znovu ptát na to, co je vlastně informace a kde se skrývá její skutečná hodnota. Bateson informaci chápe jako odlišnost, které si všimneme, která nějak vystupuje z pozadí. Když mluví o evoluci, píše o tom, že tím, kdo přežívá, není ani gen, ani jedinec, dokonce ani živočišný druh, ale – považte – „pružný a nerozdělitelný organismus ve svém prostředí“. Tedy celek vztahu, a to vztahu velmi jedinečného, tedy přesně takového, po kterém všichni tak voláme a toužíme. Takový vztah znamená velmi specifické informace, získávané jedinečnými otázkami a stejně jedinečnými odpověďmi. Nechci se probudit v hrůze, že ona mnou a mými informacemi napěchovaná „druhá bytost“ může navázat tisíce stejně jedinečných vztahů s dalšími, podobně jako ve filmu Ona režiséra Spika Jonze z roku 2013. Jenom a jedině já si umím najít v levém horním odstavci část textu, který ve mně zarezonuje, a batesonovsky tedy vyvolá ten skutečný a klíčový rozdíl, který mi přinese informaci. Taková informace má totiž jaksi oživující charakter a je pak tím, co přežívá.

Dialogický svět

A zde jsme u terapeutické práce. Ta spočívá v dialogu různé povahy, různého charakteru. Právě v tomto specifickém vztahu, terapeutické místnosti, nádobě ne nepodobné již zmíněnému médiu se odehrává hledání „rozdílu“. Hledání textu „v levém horním odstavci“. A z toho je překvapen a pozměněn nejen klient, ale i terapeut. Hledáme díru v matrixu příliš pevného příběhu, příliš uvízlé reality. A existuje-li to, co překvapuje oba a „dělá ten rozdíl“ a léčí, musí v tom vztahu být velmi pravděpodobně ještě někdo třetí. Někdo, něco, co nebo koho objevují oba. A postupně, právě v tomto novém vztahu s „tím objeveným třetím“ pak klient může růst ke své samostatnosti. Stejně jako terapeut k té své, kde se stále méně stává on sám tím aktivním činitelem, ale nechává léčení stále více na onom třetím. Tuto vztahovou jedinečnost se samozřejmě pokouší ve stále individualizovanější podobě nabízet i sociální sítě a online svět obecně, médium dnešní doby. Médium, které se stále více snaží nahradit i samotné terapeuty.

Lék na bolest a utrpení

Mluvil-li jsem v kontextu myšlení Gregoryho Batesona o evoluci a o tom, „co přežívá“, nebylo to nijak záměrně dramatizované a nadhodnocené. Pracuje-li aktuálně Národní ústav duševního zdraví s onkologicky nemocnými pacienty na tom, aby zvládli svou depresi z nevyléčitelné nemoci, používá k tomu psychedelika. Z nedávné přednášky Jiřího Horáčka jednoznačně vyplývá, že jsou tou nejúčinnější metodou. Nejúčinnější proto, že přinášejí „ten rozdíl“, rozdíl perspektivy. Vím, že zemřu, nepracuji s verzí falešné a škodlivé naděje. Přesto můj život dává smysl. Já umírám, můj vztah „přežívá“.

Role krále

Král je postava navýsost archetypální. To znamená, že s ní nemůžeme vztah nemít. Provází nás od dětství individuálního v pohádkách a od dětství kolektivního v mýtech. Vznikajícími královstvími jsou psány dějiny. Králové uspořádávali části území nekonečné země. V nekonečném prostoru a čase, tedy chaosu, vytvořili ostrov jasnosti, pravidel a řádu. Tento řád měl ale vždy jen dočasný charakter. Králové selhávali ve své chamtivosti, nenasytnosti, vztazích i výkonu spravedlnosti. Nasazení královské koruny vždy neslo obrovské riziko hraničící s jistotou – riziko ztotožnění se s archetypální rolí. Téměř vždy znamenalo minout královský majestát, sílu, moc, která patřila k roli, ne k osobě. Aby se to nedělo, byly vydávány zákony. Zákony, které chtěly zachytit stávající pochopení a uchopení řádu v jeho živé podobě. Živá slova krále se měla vetkat do živé sítě vztahů uvnitř polis. „Slova vskutku definují skutečnost, která nás obklopuje, definují světy, ve kterých žijeme. Naše životy a světy organizujeme na základě významů, podle našich interpretací těchto významů, pouze v rámci těchto interpretací jsme také schopni myslet. Alespoň v tomto smyslu tedy slova vytvářejí naši skutečnost a vdechují našemu vesmíru život,“ píšou ve své knize Král, válečník, kouzelník, milovník Robert Moore a Douglas Gillette.

Jaký tedy král

Nechceme-li se jako společnost řídit ústavou, jejíž vedoucí silou je namísto státostrany heroin, případně dopamin, musíme se ptát, kdo jiný nám vládne a vládnout může. Jak již bylo naznačeno, prostředí online světa se svou dopaminovou produkcí je silným soupeřem a pro některé transhumanisty vlastně řešením a vzývaným králem, kterému se aktuálně víceméně odevzdáváme. Jiná cesta k dopaminu je totiž náročná, namáhavá a bolí. Jiří Horáček ji ve zmíněné přednášce přirovnává k četbě a vnitřnímu pochopení knihy Bytí a čas Martina Heideggera, kterou však hodnotí jako pro běžného člověka stěží čitelnou a těžko pochopitelnou. Na konci knihy se můžeme dobrat toho, že naše bolest, úzkost z bytí, k nám patří a nemůže nepatřit. Tato úzkost je výrazem pro život, pro to, co je živé, protože to pro-žíváme. A to na pozadí toho, co už bylo, ale ne pro nás a s námi, nebo co bude bez nás ve chvíli, kdy vyprší náš čas.

V rozhovoru Jana H. Vitvara s Petrem Hruškou věnovaném Janu Balabánovi, respektive jeho knize Možná že odcházíme, Hruška reaguje na možné důvody vítězství této knihy v anketě Česká kniha 21. století takto: „Lidé se rádi baví, hrají si, ochutnávají nové věci, experimentují, povykují, nechávají se mystifikovat, unášet fantazií, chlácholit i strašit. Nakonec ale stejně po vší té rozjívenosti zatouží po tom, aby s nimi chvíli někdo hovořil vážně. Aby jim prostě a zároveň přesvědčivě uměl říct, jak věci tohoto světa skutečně vidí a v co věří, co je nebezpečnou hrozbou a v čem by mohlo být východisko, pokud nějaké je. Aby byl jenom vážný a přesný, jako dobrý doktor nebo dobrý kazatel. Aby nebyl přehnaně patetický, sentimentální, žoviální, aby je nebalamutil děsem ani útěchou, aby je neotravoval utopiemi ani dystopiemi, aby nezjednodušoval ani nepřekomplikovával.“

Se silnou figurou vnitřního pána a krále, vládce našich životů, který by dokázal odolávat současné dopaminové nadprodukci, to máme těžké. Navázat s ním vnitřní kontakt vyžaduje bez nadsázky nadlidské úsilí. „Je to naléhavý vnitřní monolog člověka, který si přiznává, co všechno se v jeho životě změnilo v trosky, i to, co všechno dokáže stále být zdrojem víry. Těžko přitom říci, co z toho se děje s větší námahou, ale ztroskotání i víra jako by byly pevně provázané a jedno bez druhého nemůže zaznít naplno svým silným hlasem.“ Dodává na závěr zmíněného rozhovoru Petr Hruška.

Psáno pro Psychologie dnes 2/20025