Konflikt, bolest, konspirace

IMG_20210213_080208

V poslední době ve společnosti zesilují konflikty a s tím spojené bolesti. Stejně intenzivně se objevují spasitelé, vykladači, zkrátka ti, kdo vědí, kdo za to může a co dělat. Ten text je jen takovým nakousnutím, cítím, že je to téma hluboké jak sama naše současná bezmoc. Je to psáno trochu jako abeceda psychosomatiky (vycházející z pohledu procesově orientované práce), takže možná bude pokračování.

Naše doba je plná konfliktů a bolestí. Zažíváme je na různých úrovních (osobních, vztahových i kolektivních) a s různou intenzitou (akutní nebo chronické konflikty a nemoci). Za jednu ze základních premis psychosomatiky je možné považovat princip, kdy se každý nevyřešený konflikt ztělesňuje v bolesti nebo nemoci. Jedna z těch až trapně nejběžnějších, je třeba obyčejná bolest hlavy. V jazyku živlů je hlava, tedy myšlení, spojeno se vzduchem. Hlava nás často bolí ze situací, kdy je příliš informací, faktů, dat, kdy je napjatá až bojovná atmosféra, dusno, které by se dalo krájet. Co v takové situaci touží udělat tělo? Odejít. Potřebujeme čerstvý vzduch, tedy jinou atmosféru. To, co také pomáhá je obyčejná voda, tekutina, která trochu rozproudí krev a tím „naředí“ ztuhlá myšlenková schémata. Nebo pomůže pilulka růžového, ale jak víme jen dočasného štěstí. Co tedy lze dělat, aniž bychom sáhli po pilulce a následovaly radu těla? Vyjít na čerstvý vzduch může znamenat obyčejnou pauzu, otevřené okno. V tu chvíli nepotřebujeme další informace, naopak. Chce to odstup, jiný pohled, jakousi „třetí“ stranu konfliktu, ve kterém jsme už příliš zanořeni. První poučení psychosomatiky může tedy znít úplně banálně. Více informací už v určitou chvíli nepomáhá, konflikt neposunuje, ale zintenzivňuje a eskaluje.

Stejně banálně může vypadat doušek svěží vody. Podíváme-li se ale na vodu živlově, je symbolem emocí. A tady rozhodně nepomáhá ono oblíbené „hlavně bez emocí“. Emoce jsou důležitou a nevyhnutelnou součástí každého konfliktu! Snažíme-li se jim vyhnout, potlačíme část sama sebe a konflikt se v jiné, nečekané podobě vrátí zpět. Bojíme se vyjádřit své emoce, protože obvyklá reakce je odmítavá. To sem přece nepatří, říká se často. Do hledání porozumění nepatří pocit libosti či nelibosti? A nestává se náhodou tak často, že odcházíme z jednání a máme pocit, že racionálně nám to dává smysl, ale něco „nehraje“. Ano, pocit libosti či nelibosti není rozumný a ani být nemůže. A nemůže být v řešení jediným kritériem. Nechytne-li nás ale řešení za srdce, často s námi fakta nepohnou. Zmínil-li jsem srdce, samozřejmě ho nechápeme úplně doslovně, ale pojďme si to na chvíli dovolit. Kromě rozumu a citů se konfliktu tělo bezpochyby účastní. Kromě bolení hlavy můžeme cítit píchání u srdce, tlak v břiše, nepříjemný pocit v celém těle, můžeme blednout, rudnout, potit se… Tělo stejně jako hlava a emoce přináší do procesu porozumění svůj hlas, svou informaci, která musí být zohledněna. Jak? Prvním krokem může být už jen uvědomění si toho konkrétního zážitku těla. O tom, jak pracovat s podobnými signály, jak je vtáhnout více „do hry“ možná někdy jindy. A dostáváme se ke čtvrté mocnosti našeho způsobu vnímání světa a tou je intuice. Ano, něco tak nehmatatelného, neuchopitelného, rádo by se řeklo až nevědeckého, protože nerozumového, tedy nerozumného. Ano, intuice není a nemůže být o informacích. Na ně máme rozum. Informace sami o sobě ale spor nikdy rozhodnout nemohou. Řešení, konsensus, porozumění musí dávat nějaký hlubší nebo chcete-li vyšší, smysl. Podívejme se na zásadní konflikt doby, řešení pandemie. Co chvíli slyšíme, aby rozhodovali odborníci. Jenže co chvíli vidíme, že odborníci, dokonce i ti stejného oboru, se neshodnou. Jsme zavaleni daty, až nás z toho bolí hlava, ale řešení to nepřináší. A tady je někde místo pro konspirátory. Co je jejich moc, v čem je síla konspirací, kde těží z nemoci naší doby? Přináší silný příběh. Příběh, který někam míří, dává smysl. Ano konspirace vznikají tam, kde se rozhoduje pouze čísly, fakty a chybí nadhled. Drasticky „ztělesněný“ tento příběh bylo možné vidět v amerických volbách a zcela fyzickém, tedy tělesném útoku na kapitol. Trump je silný ve svém příběhu. Bohužel je to příběh starý a funguje už jen jako hasnoucí vzpomínka na „starou dobrou“ Ameriku, na starý, dobrý, kdysi „nový“ svět. Ten se evidentně vyčerpal. Součástí nového příběhu už evidentně nebude ani smyslu zbavený hrubý domácí produkt, exponenciální růst, ani národovectví a přiznejme si, ani ona posvátná věda sama o sobě, věda jako skvělý pomocník, produkt osvícenství, vědění postavené pouze na informacích a faktech. Nebudeme-li k vědě schopni přizvat srdce, tělo a příběh, nějaký hlubší či vyšší smysl toho, kam jako civilizace a společnost směřujeme, bolestí a konfliktů se nezbavíme. Ztělesňovat se budou v nemocích a bohužel i ve zcela fyzickém násilí. Můžeme jen doufat, že už nebudou mít globální povahu pandemie nebo války.