Napít se trochu

sklenicka

Naše, a nejen ta česká společnost, stále stojí před otázkou, jak lépe zacházet s nápojem, který ji od základu ničí.

Dali jste si včera pivo k večeři? Nebo dvě? Možná i bez večeře, s kamarády? Nejste v tom sami! Jedeme v tom všichni. Aktivní pijani i pasivní příjemci alkoholových extází. Ti, kdo vyplňují statistiky léčeben, černých kronik a rušení nočního klidu, stejně jako ti, kdo zaplňují tabulky rozvodových řízení, násilných aktů od svých partnerů či rostoucího prodeje antidepresiv. Všichni to víme, všichni v tom denně žijeme.  Jsme prý chudí, ale hospody jsou plné a obchody zaskládané plnými lahvemi. Plná láhev či krabice je na dosah komukoliv, i těm nejchudším. Snad nejděsivější na tom je to bezvětří. Ty císařovy neviditelné šaty. Ano, občas nás ohromí statistici, jací že jsme to pašáci. A to nejen v Evropě, ale na světě a to dlouhodobě. A jsme na to patřičně  hrdí. A možná se i stydíme, někteří z nás se asi hodně stydí, některé to bolí, moc bolí. Občas odkudsi vzejde nějaké tiskové prohlášení, záměr na daňová opatření, občas se zjeví film, či úspěšný a čtený blog, který císařovy šaty odhalí a nazve pravým jménem. A pak se zčeřená hladinka alkoholu zase srovná a jedeme dál.

Jestli je něco tak silného, nezničitelného, zdá se, že běžné postupy a plány nestačí, že se na to musí nějakým kouzlem. Ostatně o tom, jak to dopadlo, když se stát rozhodl s tím totálně skoncovat, všichni víme. Taky všichni víme, proč pijeme. Žízníme po svobodě a po spojení, po extázi, po jiné realitě, žízníme po tom být sami sebou a žízníme po tom, aby to ostatní spatřili a poznali. Možná to ani nemusí a nemůže být pořád. Ale alespoň trochu, někdy, příležitostně.

 

A nemohli bychom takto trochu, příležitostně zacházet i s tou vzácnou tekutinou. Jakoby byla více darem než démonem, posvátným nápojem? Lékem, jehož správné užití a  ředění vyžaduje náročný homeopatický postup a zkoumání? Co se se mnou děje, co to se mnou dělá, kam mě to vede, ke komu. O čem sním, co chci říci, napsat, komu chci zavolat. Potřebuji to teď? Opravdu mám chuť? Co mě na tom láká víc? Barva, vůně, chuť, jiskra, teplo, blízkost přátel, hudební pozadí?  Nebo to, co se děje potom? Potom co překročím hranici?

 

Ale kdo by tyto řeči poslouchal. Vědci o tom přece mluví déle, než o změně klimatu. A nejde o život. Nejde o život?

 

Vzdorujíce tomu, sním o mladém chlapci. Jednoho dne se rozhodne nejít do školy. Sedne si před dveře protialkoholní léčebny nebo budovy parlamentu. Roztáhne prostinký transparent, na němž bude něco o jeho ztraceném tátovi, plačící mámě a smutném bratrovi. Všichni si budou myslet, že se zbláznil a současně mu všichni budou rozumět. Budou chodit kolem a možná se podruhé už raději ani nepodívají. A on tam bude sedět dál a věřit, že někdo už něco musí udělat, že ho v tom přece nenecháme. A až si k němu přisedne i ten poslední z nás, koho se to týká, bude nás hodně, možná tam na tom náměstí budeme všichni. A dovedu si i představit, že v té chvíli ten malý chlapec, léty čekání vzrostlý v dospělého a silného muže roznese mezi nás všechny skleničku červeného. Každému nalije přesně tolik, kolik potřebuje jeho život k tomu, aby odhalil i zahnal svou žízeň. A zase v tom budeme spolu a přece jinak. Ponořeni do rudého vína, do jeho omamné chutě a vůně, ve které se společně ztratíme, abychom se znovu našli. A protože nám to všechno nějak dlouho trvá a máme strach, byť jen o alkoholu otevřeně mluvit, odhaduji, že tomu chlapci bude kolem třiceti, možná ještě o tři roky víc.