Ne, v názvu článku není chyba ani tisková vada. To by pečlivá redakce tohoto časopisu nepřehlédla a nedovolila. Jen se snažím v ambici této rubriky držet toho, jak celkovou prosperitu a zdraví těla–duše podporujeme či devalvujeme společnými silami. V případě tématu čísla se tedy ptáme, jak se společně, skupinově podílíme na tom, zda stárneme, či nikoli. Respektive jakou podobu naše dospívání ke konci má nebo může mít a jakou aktivní roli v tom hraje síla kolektivu. A o důchodové reformě to nebude. I když i to, jakým způsobem je poslanci projednávána, zneužívána a neustále odkládána, je kolektivním vyjádřením postoje ke stárnutí a jeho potřebám předvídatelnosti a jistoty. Přestože zestárneme všichni a všichni to víme, určité síly tady a teď jsou nějak mocnější. Možná že ne náhodou je nás tolik krátkozrakých a obrýlených. Vidět ostře do dálky, vnímat to, co je „za“, zabývat se horizonty a zajímat se o ně nepatří k naší aktuální kultuře.

Rozmasírovat celý život

Nedávno jsem z důvodů bolesti ramenních kloubů, jejíž příčině jsem zatím nebyl s to přijít na ten správný kloub, navštívil maséra asijského střihu. Masáž netrvala dlouho. Podobnou zkušenost má možná vícero z vás v okamžicích, kdy jste se dostali na hranu úspěšnosti západní medicíny. A nemá to nic společného s její černobílou a lacinou kritikou! Masáž sestávala z řady dotyků, ohybů, bolestivých hmatů a chvatů. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl pojmout ke ctihodně vypadajícímu masérovi nedůvěru. A najednou byl konec. Prožitkově jsem měl dojem, že ten muž rychle a intenzivně obrátil naruby nejen mé svaly, klouby a kosti, ale i mé pocity a představu o sobě samém. Měl jsem dojem, že sáhl do veškerých mých životních ustrnutí, chybných postojů, nepromyšlených pohybů, upevňování falešných dojmů, budování mé postavy a mého postavení. Chvílemi jsem se v bolesti ztrácel a ztrácela se i má osobnost. Víme to. Bolest nás zbavuje velkoleposti, vznešenosti, sebevědomí, možná i sebeúcty. Stydíme se za své porouchání i za to, že toto porouchání někdo odhaluje, obnažuje, protože tím obnažuje naši povahu včetně jejích stínových aspektů, které se právě v nemoci mohou tak snadno ukazovat. Nemusíme koncept karmy chápat doslovně a nábožensky, ale v této souvislosti ho spolu s terapeutem Thomasem Moorem můžeme šířeji vnímat jako „síť myšlenek, vzpomínek, příběhů a učení, které z vás udělaly všechno, čím jste, včetně dnešního nemocného člověka“.

Tvářit se vhodně celým tělem

S Jungem bych do těchto úvah přizval jeden z jeho klíčových archetypů, kterým je Persona. Vedle Stínu, Animy či bytostného Já je to možná na první pohled archetyp srozumitelný a zřejmý. Ukazujeme světu tvář, kterou chce vidět a podle níž chceme být vnímáni. Ukazujeme to, co svět akceptuje, očekává, s čím počítá, co dokáže předvídat, co zapadá do toho, co je asi tak běžné, co je považováno za důležité. Ale jakou to dá vlastně nezměrnou práci! Začíná to u ranního ohledání se u zrcadla a končí posledním večerním opláchnutím obličeje. Tedy pokud nepočítám nesčetně jiných, a to velmi oblíbených a využívaných metod – v našich končinách především přiměřenou dávku alkoholu, která si s pevností Persony vždy jistě a bezpečně poradí. Investice do „kvalitní Persony“ (podobnost s „knihou naší tváře“ a dalšími sociálními sítěmi nebude náhodná) je mimo jiné práce našich svalů, těmi obličejovými počínaje a rádoby silnými břišními konče. Práce je působením síly. V tomto případě síly „proti“. Síly působící proti tomu, co se dere ven, co by chtělo být viděno, ale nedostává se tomu prostoru a dechu. Práce proti síle a svobodě bytostného Já. Udržet tuto sílu pod kontrolou vyžaduje někdy tolik práce, a tedy energie, že už nám na mnoho jiného nezbývá.

Stárnutí obvykle bývá spojeno s ubýváním sil a kostnatěním, tvrdnutím v poloze, kterou jsme si touto pečlivou prací za celý život nacvičili a cihlu po cihle, obratel po obratli vybudovali. A v takových případech už někdy ani sebelepší masér nepomůže. Práci maséra či alkoholu pak může nahradit až smrt či umírání samotné, ve své tekutosti, rozpouštění, živlovém promíchání všeho se vším, kterému žádná vědomá protisíla nemůže vzdorovat. Rozpouštění Persony pak bolí úměrně tomu, co nebylo proměněno v tekutost ještě za života. Archetyp Moudrého starce má vícero podob. Může jím být možná trochu bláznivá postava podobající se svou nepředvídatelností taoistickému mnichovi nebo strnulý úsměv či úšklebek těch, kdo přece všechno vždy věděli a vědí, protože je dav vynesl do mocného úřadu, neměnného řádu, a tím potvrdil, stvrdil a někdy až zatvrdil jejich roli, jejich postavení skoro až do podoby nehybné sochy. Jak se tedy bránit těmto silám, respektive jak vyvážit onu nezměrnou a nepředvídatelnou sílu bytostného Já a do určité míry nutnou až ochrannou postavu Persony? Jistě existuje více odpovědí a vždy v nich určitou roli logicky hraje společenství, ve kterém rosteme a dospíváme.

Cesty nezkrotného

V říjnu jsme si připomněli výročí narození jednoho ze vzorů divoké mladosti. Dramatika, prozaika, básníka a esejisty Oscara Wilda. Jeho bytostná svoboda ho přes období slávy a úspěchu dovedla na samé dno. Do vězeňské kobky. Výrazné aspekty jeho široké osobnosti, v tomto případě jeho homosexualita, byly natolik nepřijatelné, že byly většinovou společností odsouzené, a to doslova. Wilde zemřel osamocený v bídě několik let po opuštění žaláře.

Naprosto opačným příkladem naplnění radikality a divokosti může být třeba jeden z hrdinů seriálu Chalífát, manžel hlavní hrdinky Pervin. Je zaslepeným islamistou. Z příběhu je zřejmé, že se dostal do pasti. Svou jedinečnou cestu na smrt, cestu mučedníka si nevybral sám, podle svého hlubokého přesvědčení. Byla mu vnucena jeho bratrstvem. Proto také hlavní mužský hrdina neustále selhává a jeho roztřesená síla, tedy spíše slabost, je neustále konfrontována s jeho křehkou, protože extrémně zranitelnou, ale odhodlanou ženou. Ta ve své bytostné, tedy až archetypální roli matky nakonec vítězí. I když sama umírá, její dítě přežívá a dostává se do svobodného světa.

Živá rovnováha

Vtáhneme-li tuto dynamiku do terapeutického prostředí, nebavíme se o ničem menším než o neustálém ohmatávání velmi tekuté hranice toho, kde je já v kontaktu se svou bytostnou podstatou a kde uvízlo jaksi samo v sobě, ve své světasebestřednosti, jak to trefně pojmenoval M. C. Putna. Nemáme-li vnitřně stárnout, směřuje podpora terapeuta ke klientově jedinečnosti, skutečně jediné na světě. A to každému z nás, včetně terapeutického provázení, skýtá nesčetně míst, kde se ztratit. Individuační proces rozšiřuje svět uvědomění. Jako bychom se mohli stávat nejširšími, nejhlubšími, nejpestřejšími, ale v jistém slova smyslu i nejopuštěnějšími. Přestože je cesta individuace jedinečná, způsob, jakým jí procházíme, může nést určité podobnosti, příbuznosti tomu, co vidíme, čteme, slyšíme u druhých. Ostatně bez toho bychom nebyli schopni vůbec přežít, socializovat se. Tady nás Persona drží v komunitě. Současně se ale nutně v určitých fázích života musíme ocitnou v totální a úplné samotě místa, kde nikdy nikdo ještě nebyl, nemohl tudy jít, nemůže nám poradit, nasměrovat nás. Terapeut může být jen svědkem, soucitným, podpůrným, ale stejně jako klient otevřeným překvapení, odhalování tajemství.

Divoký bůh

Zmínil-li jsem se o osudu Oscara Wilda, jistě by nám to mohlo připomenout i osudy těch, kdo byli svou cestou „sežehnuti“ příliš mladí, tedy nezestárli, ale ani nebyli, tak jako Wilde, odsouzeni společností. Cesta světasebestřednosti může mít tak křehký povrch, hraničící se sebedestrukcí (Jim Morrison) či přímo sebevraždou (Kurt Cobain). Mimochodem ten první z nich odpočívá na stejném hřbitově jako Oscar Wilde, pařížském Père-Lachaise. V této souvislosti nelze nezmínit jednu osobnost, která působí nestárnoucím dojmem, a přitom si s oběma uvedenými zpěváky nezadá ve své divokosti. Australský zpěvák Nick Cave navštívil opět v říjnu Prahu. Název jeho alba Wild God může znít až provokativně, nabubřele, velmi světasebestředně. Ti, kdo na koncertě byli, mluví v superlativech, ale s jistou opatrností. Mluví o rituálu připomínajícím bohoslužbu. Nick Cave se lidí dotýká písněmi i fyzicky a je dotýkán, až by to mohlo hraničit s trapností a hraní si s rolí nějakého mesiáše. Známe-li ale Nickův život, například relativně nedávnou smrt obou jeho synů, zdvižené obočí se spíše stahuje a klidně při jeho písních dává prostor slzám.

„Bylo nebylo, divoký Bůh prolétal
všemi vzpomínkami, v nichž byl uvězněn…

… Tak vyletěl na vrchol světa a rozhlédl se kolem
A řekl: „Kde jsou mí lidé, kde jsou mí lidé, aby přivedli tvého ducha dolů?“

Dvě vůle

I slzy patří ke zdravému stárnutí. Uvolňují oči, obličej, uvolňují alespoň částečně pevnost těla. Uvolňují to, co jsme drželi, co se stalo pevnou součástí naší Persony a není pod kontrolou naší vůle. Stejně jako orgány, jež v sobě mají alespoň kousek hladké svaloviny, této zázračné části našich těl. Myslím zejména na srdce a plíce. Stále tam někde jsou. Pracují, oživují nás, drží náš život v plnosti lásky a dechu ducha. Někdy tak trochu všemu ostatnímu, co máme pevně v úmyslu, navzdory.