Cesta okouzlením

4. 6. 2025

Asi není mnoho témat, která jsou pro muže tak obtížná. Psát o ženách a ženském. Vždy hrozí pochybení, nedorozumění. Ale není nedorozumění mezi těmito dvěma částmi světa vlastně v základu jeho částečně bolestivé povahy? Bolestivé i krásné. Nejsou ženy – matky, manželky, partnerky, milenky a dcery – to nejcennější, s čím se muž potkává, o co mu v životě jde a co tak často ztrácí a znovu hledá? Není už prvotní příběh o Adamovi a Evě plný trochu nepochopitelného napětí? Není vzorcem, který si neseme životem a stále ho nějak kopírujeme a opakujeme?

Nedávno jsem na sociálních sítích zahlédl krátké video. Byly na něm polonahé ženy protestující proti fašizaci společnosti v kontextu dění v USA i v Evropě. Byly nepřehlédnutelné, hlasité a bojovné. Toto video mi shodou okolností zobrazili dva mí přátelé, a to zcela v jiném kontextu a s protichůdnými postoji. Jeden byl zesměšňující, druhý oslavující. Ženy bojovnice hodné největšího obdivu za statečnost, nebo ženy lacině na sebe strhávající pozornost? Už jenom se vyjádřit jsem cítil jako bolestnou výzvu plnou potenciálních konfliktů a zařazení se na jednu, či druhou stranu. V takovém světě dnes žijeme. Jako by nebylo střední cesty. Ostrý skalpel se zařezává do těla muže a nutí ho, aby zaujal jasný názor, jednoznačný postoj. Nejednoznačnost Evy, animy, musí z těla pryč. Ale opravdu musí? To by se ztratila možnost být v obejmutí všeho – toho i onoho. Možná je tedy lepší, aby se muž vyslovováním a psaním odhaloval, ačkoli ho skalpel zraňuje, a spolu s Evou v sobě riskoval, že na některém z pólů objat nebude.