Zdraví imaginace

Není dnes zrovna málo důvodů zažívat úzkost. Úzkosti zavalují mou pracovnu a okny i dveřmi tečou ven i dovnitř. Úzkosti vyskakují z řady titulků denních zpráv. S úzkostmi zacházíme dnes a denně. Jsou tak stejné, a přece tak pestrobarevné. Setkat se s tou vlastní dá práci. Jednou z pomocnic, ověřenou terapeuty, klienty, umělci a umělci života je imaginace. Aktivní imaginace. Znovuobjevená, či spíše rozpomenutá Carlem Gustavem Jungem v letech, kdy se sám s vlastními úzkostmi setkával. Rozpomenutá proto, že je tu s námi vlastně stále. Není to ani tak technika, metoda, jako spíš povaha duše samotné. Duše žije obrazy, přijímá je stejně intenzivně jako vytváří. A chceme-li tuto dovednost přizvat do života, jde zejména o tréning pozornosti k tomu, co se děje a důvěru jít někdy dál. Za emoci, za prvotní obraz. Za emoci, která vyrušuje, za obraz nedávající na první dobrou smysl.

Náš nejstarší syn se chystá oženit a taky odstěhovat. Nic v životě neobvyklého.  Jde primárně o radostnou událost. Přesto se ve mně ozvaly různé pocity a představy, kterým ne zcela rozumím, chci se jim spíše vyhnout, protože mě zavádí kamsi jinam, kde to čirá radost není. V tomto okamžiku bych to celé mohl zaklapnout. Nechci v sobě nechat rozvíjet a prohlubovat pocity nelibosti. Synovi přece přeji to nejlepší. Poučen a vzdělán o síle představivosti, se ale nezastavuji, nezabouchávám emoční výzvu, byť nevím a nemohu vědět, kam vede. Táhne mě zvědavost a tajemství objevování. Vědomě a nenásilně na chvíli prohlubuji jen jednu z nich, při které, světe považ, zažívám snad jakousi úzkost. Ne nejde o něj, o syna, mám v něj hlubokou důvěru. To je první vodítko mé vnitřní cesty. Tady jde o mě! Chytám se nějakého obrazu, který se sám od sebe vynořuje. Syn bydlí někde jinde. Má pozornost se chytá toho jinde. V jakési mlze se vynořuje jeho budoucí byt, přestože fakticky zatím nevím, kde bydlet bude. Byt se mi nějak otevírá, ukazuje svá zákoutí, detaily, stává se živým. Vstupují do něj lidé… syn, jeho žena a časem dítě, děti. Možná už někde jinde, ale to teď není podstatné, tam mě snové dveře nevedou, jen naznačují možný další, ale jiný vstup. Obrazem se mi otevírá prostor života mého syna. Svou vědomou péčí ale zůstávám u sebe. Jsou to mé prožitky. Prostor budoucího života mého syna je v této chvíli můj prostor. Fyzicky vnímám, že můj vnitřní zrak nestačí dohlédnout někam „na konec“, a to mě činí nejistým.  Jako bych tam už neměl přístup. Zbývá už jen tušení, a to nikdy nemůže být jistotou. Nechávám ten obraz zrát. Je to vlastně kus světa, místo, kam nedojdu. Můj život a část světa který obývám, který jsem zabydlel a ve kterém se cítím jakž takž zorientován, dřív nebo později odejde. Úzkost se mění v hloubku. Ten zážitek je vlastně hluboký, i když zprvu úzkostný. Učí mě o tom, že život každého je určitý prostor, který mohu vždy zahlédnout jen částečně. Přichází mi představa milionů lidí, kteří zde žijí a žili. Ocitám se v domě, který má nekonečně pokojů.  Jsem lehce zahlcen i fascinován. Toto všechno neznám. Neznám a nepoznám. Neznám toho mnoho, neznám toho nekonečně. A nikdy to nepoznám, stejně jako nedohlédnu na příležitostné krájení cibule svého syna v jeho vlastním bytě. Něco chvějivého se ozývá v mé hrudi. Možná trochu obav o život generace mého syna, možná trochu lítosti, že nepoznám jejich odpovědi na otázky, které jsme jim položili životy našimi a světem ve stavu v jakém jsme ho zanechali. Pocit melancholie se mísí s pocitem síly, moci, mocnosti. Dotkla se mě síla mocného světa a jeho života, který se zdá přes to všechno nevyčerpatelný, nezničitelný.

Vracím se teď zpět k imaginaci a jejímu světu. Návod se zdá jasný. Tam kde přichází síla emoce, je nutné sledovat obraz který svou energií rozpohybuje obrazy vnitřního zraku, zvukové vjemy nebo impulsy těla k pohybu. Důvěra je zde tím nejcennějším průvodcem. Důvěra, zvědavost a hravost. Zejména v okamžicích čekání. To se někdy zdá neuvěřitelně dlouhé a beznadějné. Snažíme se o zkratky a zjednodušení. Zkoušíme využít cizí zkušenost či radu nebo berličku vysvětlení. Svět imaginace se zdá zrádný a tekutý.  Ale není to svět bez pravidel. Není to svět nahodilých nápadů, které střílíme od pasu. Skutečná imaginace roste jaksi organicky a někdy i skokově, ale vždy v jakémsi řádu, který nelze znásilnit a tajemství tomuto světu vyrvat. Imaginální, snový svět je něco, kde nehledáme titulky pod obrazy s vysvětlujícími komentáři autora.  Spíš si odnášíme živé zvíře, rostlinu, o kterou je třeba pečovat a která zůstává živá, inspirující, provokující, trochu nepředvídatelná.  Každý posun obrazu je tak trochu jeho smrt i nový život. Každé opuštění toho předchozího je současně učení obrazu novému. Cvičení na smrt konečnou i každodenní. Svaly naší imaginace vycvičené drobnými zkouškami mohou zesílit i zpružnět pro zkoušku nejtěžší, zkoušku stavu, o kterém nemáme ani páru. Jen tušíme, že nás bude opouštět naše země, voda, vzduch i oheň. Odcházet bude syn a pak i ten další a pak dcera. Odchází naše zaměstnání, projekty, plány, milí a milé, odchází zdraví. Zdraví naší imaginace je zkoušeno, trénováno a zesilováno odcházením.  A důvěrou, která má povahu živého a tím i skutečného, byť běžným zrakem neviditelného světa.