Zdraví společných příběhů

Není to tak dávno, se řada z nás nořila se do známých i méně známých příběhů se šťastným koncem. Pohádky nás přitahují stále stejným obsahem v nekonečně pestrých variantách. Výchozí situace nebývá dobrá. Nemoc, smrt, chybějící následník trůnu, nejistota budoucnosti a do toho obvykle někdo, kdo plán má. Plán na ovládnutí oslabené říše. Dynamika příběhu je poté katalyzována objevem hrdiny či hrdinky, kteří se více méně beznadějně ženou za více nebo méně reálnou představou, jak království zachránit. Může jít o partnerku či partnera, kteří mají více snovou než skutečnou podobu. Může jít o kouzlo, poklad nebo o získání spojenců a dovedností k přemožení zla. Ne vždy a všechny pohádky končí dobře, ale většinou ano. To, zdá se, nedělá dobře jen dětem. Pro základní životní motivaci potřebujeme mít dojem, že „to“ dobře dopadne nebo že „to“ aspoň směřuje k dobrému. Náš život, podobně jako hrdinové pohádek nežijeme izolovaně. Štěstí poddaných je nějak vždy propleteno s úspěchem krále. Že „to“ dobře dopadne pak tedy obvykle nezáleží jen samotném hrdinovi.

original_b55077fd-3ddb-47b6-b3e2-f187f003375e_PXL_20230107_102248495

Současné humanitní vědy a postmoderní vidění světa nás od velkých příběhů odrazuje a upozorňuje na jejich totalitní podbarvení. O Vánocích jsme pak konfrontováni s tím, jak z jednoho z největších příběhů našeho kulturního prostoru zbývají už jen artefakty. Stále ještě skrývají určité kouzlo a symboly, ale už jen ve velmi zředěné podobě, která pro většinu z nás už jen naznačuje svou pradávnou sílu. S tímto příběhem soupeří o nadvládu v našich hlavách už drahně let příběhy jiné. Jeden z nich si Vánoce a další svátky uzmul přímo jako vymezení bitevního pole. Příběh o bezproblémovém zdraví svobodného trhu ovládl celou společnost. Tento příběh žijeme denně ve zprávách o růstu HDP, inflaci, kurzu měn, ceně pohonných hmot, ceně nemovitostí a výšce státního dluhu. Jaký má tento příběh dobrý konec nebo aspoň směr? Jak se s ním dobrovolně a vědomě můžu ztotožnit jako součástí svého osobního příběhu? Jako hrdina kapitalistické práce?

S tímto příběhem je spojen úzce další. Příběh demokracie. Ten řada z nás spolutvořila s klíči v ruce a dlouho byl poměrně jasným kompasem našeho konání se střelkou otočenou k západu. Tři desítky let máme více méně fungující stát, na který můžeme být více nebo méně pyšní. A co ten příběh? Kolik života v sobě má? Zdá se, že stále dost, že demokracie je blízko pomyslnému grálu, který je na dosah, ale současně jaksi nikdy nevyčerpatelný, protože definitivně nedefinovatelný. V dnešní době za něj jako pohádkoví hrdinové na životě ohroženi přímo nejsme, na rozdíl od zemí jiných.

Velmi silně nás ovlivňuje také příběh starý jako lidstvo samo. Příběh o tom, „kdo za to může“. Nesčetně variant tohoto příběhu, v dnešní době okořeněných neomezeným prostorem informační energie, nás opakovaně svádějí podlehnout myšlence, že někde, někdo má velký plán, který je třeba odkrýt a úlevně demaskovat.

Stále viditelnějším příběhem je rovněž příběh klimatického kolapsu. Zprávy vědců, v současné době překryté zpravodajstvím válečným, jsou stále jednoznačnější. Zdá se, že opravdu žijeme ve středu pomyslného bod zvratu, od kterého slovo „předvídat“ ztrácí obsah.

Ne, nevynořuje se něco, co by zatím ukazovalo na nějakou zřetelnou výchozí situaci, vedlo k zápletce, která nás bude motivovat k psaní knih, oslavných básní či modliteb. Můžeme zažívat spíše náznaky, střípky nejisté, byť oživující se mozaiky. Zdá se v nich, že ten příběh nebude o nikom z nás odděleně, že bude silně propleten vztahy s nejen lidskými bytostmi. Že slovo zisk v něm možná nahradí slovo dar. Zdá se, že péče o domov a potřebné bude k nezaplacení. Zdánlivě mechanické a sobecké geny v něm spíše rozvinou svá další tajemství spolupráce směrem k životu a společné štědrosti. Učení ovládat, se promění v dovednost vzájemně zmocňovat. Ozvěnu svých činů budeme vnímat až na druhé polovině naší planety. Ten příběh nemůže být v rozporu s tím, co nás doposud naučila naše věda a přece může mít mýtický rozměr. Musí dávat smysl, chytat za srdce, musí být uchopitelný našima rukama a činy a při tom všem si ponechat prostor pro tajemství.