Každé slovo, natož čin, má svůj stín nebo alespoň svého nevlastního bratra či sestru. Když se v roce 1992 světová odborná a politická veřejnost shodla na sousloví udržitelného rozvoje jako konceptu pro  korekci stále viditelnější devastace naší planety, ne všichni z tohoto sousloví byly nadšeni. Náš, již tragicky zesnulý politik a vědec Josef Vavroušek, upozorňoval na rozporuplnost tohoto sousloví od samého počátku. Šance, aby se česká stopa výrazněji vepsala do globálního uvažování brzy usnula, ale Vavrouškův koncept udržitelného života postupně pronikl do našich vět v podobě termínu udržitelnosti. I toto zdánlivě sympatické a rozhodně neškodné slovo ale časem podlehlo inflaci z nadužívání.  Tam, kde je udržitelné vše, nezůstává udržitelné nic. Vsouváme ho stále tam, kde podvědomě tušíme, že je třeba přibrzdit a slogany plné ujištění se pak stávají trapnými.

Ona past představy věčného růstu působila chlácholivě. Není třeba věci měnit zásadně. Možná jen korigovat, inovovat. Jenže v naši moderní psyché je s růstem i osobnostním spojeno zejména přibývání. Osvojujeme si nové dovednosti, znalosti, přidáváme předměty, jazyky, koníčky, úvazky. Umíme toho v daném čase zvládnout víc, někdy by se chtělo říct všechno. Není výjimkou, že nás „guruové“ a  koučové učí, že limity existují jen v naší hlavě a svět je stále připraven splnit nám všechna přání. Je však stále zřejmější, že není a nebude. Rozhodně ne v té podobě, jakou si se stávajícím pojetím rozvoje a růstu představujeme. Ostatně o tom je většina starých pohádek, které ale pomyslně přenecháváme dětem.

I to slovo udržitelný v sobě skrývá past. Chceme něco udržet, držet. My lidé chceme být těmi, kdo to mají v rukou. Vyvíjíme nekonečné množství nástrojů, jak svět mít pod kontrolou. Mluvil-li Vavroušek o udržitelném životě, nebylo to jen slovíčkaření.  Správně usoudil, že o co tady jde, je život sám, a to zejména ten lidský, život civilizace, protože příroda žije a přežívá jaksi ze své podstaty. Potřebuje-li přežít člověk a jeho svět, musí být ve vědomém kontaktu s tím, co je živé. Tušíme ale, že ten vztah nemůže být založen pouze na víkendech v lese a dovolených na horách či u moře i když se tam toho života jaksi přece jen o něco víc dotýkáme. Připomeneme si ho, abychom se pak vrátili někam, kde se žít moc nedá, do svých měst.

Něčeho se držet. Možná si „to něco“ představme spíš jako milence, jako podanou ruku, skrze jejíž teplo cítím, že jsem a nejsem sám. Držet se Milence, života samotného, také znamená, že to nemám jenom ve svých rukou. Nejsem to jenom já, kdo určuje podobu vztahu. Spíš jsem životem nesen. Vztah je zásadně jiná síla, než jen ta moje. Je moje i toho druhého. Je na mě, zda vnímám a cítím vůli, touhu, přání, volání toho druhého. Ten hlas, který promlouvá ale nekontroluji a neovládám. Neznásilňuji! Musím se mu snažit rozumět. Jak nám říkají staří moudří, duše nám nepatří. My jsme v ní. A buď se cítíme být její součástí a jsme sto rozeznat její působení nebo chřadneme. Pokud se vůbec vnitřně dostaneme přes to neuchopitelné slovo duše, jak ji můžeme skutečně slyšet?

Je to jako každý jiný tréning. Klíčový je v něm postoj. V něm méně mluvím a víc poslouchám, méně plánuji a dělám a více nechávám události rozvíjet a vznikat. Svou pozornost mohu v noci věnovat snění a nad ránem se psaním či malbou oddávat jeho prapodivnými zprávám. Dopoledne se nechat vést obrazy, náladami a pocity, nejen těmi nejrychlejšími a jednoznačnými značkami a směrovkami. Dát prostor náhodně vzniklému setkání, namísto do posledního řádku předem vyplněnému diáři. A svět a jeho duše začne vstupovat do námi nedokončené věty, začne mluvit a vytvářet s námi intimní a tajuplný vztah ne nepodobný tomu mileneckému.  Jsme-li v kontaktu s takovou podobou života, duší světa, není to nic, co by nám někdo mohl vzít. Je to pevnost pevnější kamene, a přesto té nejkřehčí povahy. Takový život pak nemusí být tolik živen neobnovitelnými zdroji energie a surovin, rozuměj neustále inovované podoby konzumu a zábavy, které vytvářejí závislosti, jsou neudržitelné a zdraví toxické.

Psáno pro Nový Prostor