Březen byl mimo jiné měsícem vzkazů a pochodů žen, které potkala endometrióza. Tato prazvláštní nemoc vzbuzuje nevolnost už svým názvem. Fakticky pak nepatřičně zatoulanými buňkami ženského těla, kde místo zrodu nového života zaněcují oheň bolesti. A pozor, kdo to ještě neví, nejde o žádnou marginálii. Cestu nejistého uzdravení podstupuje každá desátá žena. Nechci zde ale nahrazovat úctyhodnou práci pacientské organizace ENDOTALKS, která právě v březnu chystá kampaň sloužící větší informovanosti o nemoci. Ostatně o akcích se můžete dozvědět nebo se i aktivně zapojit prostřednictvím webu endotalks.cz.

Já bych zde rád trochu předjímal, jaké že to transparenty budou dřímat v rukou zraněné a zranitelné ženy. Jaké vzkazy bychom si měly během března zapamatovat? A není tak úplně důležité, zda jste žena v reprodukčním věku, tedy ta nejohroženější ze skupin nebo dívky mladší, potenciální matka takto ohrožené dcery nebo stávající i budoucí partneři. Ty vzkazy totiž mohou mít podobu a rovinu, která má zasáhnout hlubší úroveň fungování a chování společnosti. A vzkazy na transparentech musí být zjednodušující, protože jednoduché a srozumitelné. Potřebují odvahu a intenzitu a současně trochu vědomí, že každé heslo může zobecňovat, někoho opomenout, nevidět a dokonce zranit. Hesla a kampaně jsou jaksi ze své povahy částečně jednostranné. Dialog začínají, staví se na jednu stranu, která doposud nebyla slyšena. Ostatně součástí kampaně bude řada kulatých stolů, kde se povede transparentní dialog, v němž už transparenty samotné nejsou potřeba.

První vzkaz zní zejména k lékařům, lékařskému prostředí a zdravotnickému systému. Jste přetížení! Nemáte na nás čas, berete nás stále tak trochu jako případy, ne jako těla se jmény, která potřebují vztah, intimitu, jemnost, dialog, soucit. Jako ženy se stále cítíme podezřívány z přecitlivělosti, náladovosti, lenosti. Bolest prý zveličujeme. Do toho samého prostředí pak zní ještě jeden důležitý vzkaz. Redukovat léčení na fyzické či chemické intervence není vždy to, co nám pomáhá a chceme podstupovat. Chceme rozumět chování svého těla, chceme vědět, co zmůžeme a můžeme my sami. Nekončící boje „mainstreamu“ s „alternativami“ nám nepomáhají. Tlačí nás do schizofrenie, do buď a nebo. Trháte naši celistvost, roztrháváte náš rozum od našeho prožívání, cítění a intuice. Neumíme to vždy oslovit a vyslovit, natož vysvětlit. Jsme plné strachu a obav, a to často kalí jasnost naší řeči. Nejsme váš nepřítel, odpůrce a soupeř, ale z bezbrannosti často zbývá pláč a volání o pomoc. Nechceme být těmi, kdo podporují dělení společnosti na ctěné doktory a bláznivé čarodějky, případně nenáviděné doktory a nekriticky přijímané léčitelky. Nevydaly jsme se na pochod proti, ale na pochod za.

Další ze vzkazů by se mohl týkat samotné povahy chápání dnešního světa a života. Nepřehlížíme skutečnost, že se ženami je zde ohrožen život sám? Nepřehlížíme povahu života jako něčeho cyklického, pohybujícího se v rytmu, který má své vrcholy i údolí stejně jako sluneční světlo a neslunečný stín? Nepřehlížíme skutečnost Měsíce, který jsme sice nástroji techniky dobyly, ale jehož síla pravidelně pohybuje naší vnitřní vodou tvořící polovinu „samopohybu“ našeho těla? Co se to v přírodě našeho těla muselo stát, že buňky připravené k početí jako bláznivé běhají po celém těle a zaněcují je díky hormonální síle, která se měla podílet na zázraku vzniku nového života?  Je to další z příkladů toho, že se od nás tělo odvrací a ničí samo sebe? Není to proces nepodobný přehřátému vnitřnímu i vnějšímu klimatu, přepáleného a všudypřítomného výkonu, který nezná přestávky a pauzy a stal se trvalou součástí naší krve a DNA?

A co zmohou transparenty a tichá či hlasitá hesla? Řeč psychosomatiky je v tomto poměrně zřejmá. Hlas nemoci se rozezní hlasitě tehdy, přehlédli-li jsme původní signály, počátky symptomů. My všichni jsme nějak zodpovědní za hluk našeho světa, který neumožňuje slyšet, za puch, který neumožňuje cítit, smog, který neumožňuje vidět. Dnešní aktivismus potřebuje hlasitost, ale neobejde se bez chvílí ticha. Hlasití můžeme být vstříc životu, který chce přijít, tiší k tomu životu, který přijít nemohl, přestože byl očekáván s touhou, která je stejně silná, dokonce možná silnější než skutečnost smrti.  Na podporu oprávněného boje i smrti, jež každá válka nese, jsme dokázaly vybrat stamiliony a vyčlenit miliardy, dokážeme věnovat alespoň promile toho na záchranu života?

Psáno pro Nový Prostor, březen 2022