Myslím, že pro náš život v současnosti je naprosto nezbytné mít společenství tam, kde skutečně žijeme. Jistě, můžeme mít drahé přátele, kteří žijí na Barmě nebo v Brazílii. Ale stačí to? Na zachování světa? Určitě ne. Myslím, že na udržování světa je potřeba pravidelně sloužit jinému typu lokálního společenství.  A to je velmi nepříjemná, těžká věc, skoro nesnesitelná, když si člověk uvědomí, kolik by toho měl udělat – ne pro starého přítele někde daleko, ale pro lidi odvedle. (Mírně upraveno dle Jamese Hillmana).

Slovo participace u nás stále ještě není zdomácnělý pojem. Přesto se dá s jistou mírou zjednodušení říci, že slavíme čtvrtstoletí jeho používání. Můžeme pod něj schovat řadu jiných termínů (zapojování veřejnosti, komunitní plánování apod.), ale smysl je stále týž: Dávat lidem menší či větší podíl na rozhodování ve věcech národní, krajské a zejména pak místní politiky.

S jistou dávkou nadsázky bych parafrázoval k charakteristice současné situace název nedávno v českém jazyce vydané knihy amerického psychologa Jamese Hillmana (Máme za sebou 100 let psychoterapie a svět je čím dál horší) a podtitul mého příspěvku by tak mohl znít: „Máme za sebou čtvrtstoletí participace a česká politika je na tom stále hůř.“ Samozřejmě nelze kvalitu naší demokracie poměřovat jenom tím, jak se daří rozhodovat za účasti veřejnosti. Jistým indikátorem to však být může.

Aniž bych si chtěl dělat patent na podrobnou znalost historie a současnosti fenoménu participace v ČR, pár milníků si připomenout můžeme.  První pokusy o participativní přístup k plánování byly učiněny dle mých zkušeností v roce 1996. Tehdy dvě zahraniční organizace Prince of Wales Foundation a Bussines Leaders Forum nabídly pražské a brněnské samosprávě zorganizovat dva úplně první plánovací víkendy v Praze a Brně. V obou případech se plánovací proces týkal hlavních náměstí, tedy Václavského náměstí a Náměstí Svobody. Ve stejném roce pak vznikl Program pro veřejná prostranství Nadace Partnerství. Výsostně participativní projekt, kde už byla zvána široká veřejnost, nejen experti, pak byl projekt parku na ostravském sídlišti Fifejdy v roce 1999, organizovaný sdružením VITA. V následujícím období se pak participace rozvíjela díky Nadaci Open Society Fund, Nadaci Via, Centru pro komunitní práci, sdružení Agora Central Europe a později také prostřednictvím Národní sítě zdravých měst ČR. Díky těmto organizacím vznikly také první metodiky, manuály a reflexe zkušeností týkající se participace. Zpočátku šlo zejména o participaci v oblasti revitalizace a tvorby veřejných prostranství, později komunitního plánování sociálních služeb. Dnes se participace využívá rovněž při strategickém nebo kulturním plánování a poměrně populární jsou dnes tzv. pocitové mapy a roste i popularita participativní rozpočtování.

Z výše popsaného vyplývají klíčové charakteristiky historie participativního plánování u nás, kterými jsme stále ovlivněni. Nezpochybnitelný a stále viditelný je vklad neziskového sektoru. Nadace a sdružení investovaly prostředky ke vzdělávání, přenosu zahraničních zkušeností a přímé finanční podpoře konkrétních participativních projektů. Vlajku participace nesly nevládní organizace dlouho samy a participace tak měla silný nádech toho, co se musí dělat zespodu. Politici na všech úrovních se v řadě případů po listopadu příliš zabydleli v pocitu, že oni přece ví a to pro demokracii stačí. Až v posledních letech se začala iniciativy chopit veřejná správa. Zpočátku obvykle z důvodů grantových prostředků, dotací z EU, později snaze prosadit projekty nebo předejít jejich nepřijetí veřejností. V  poslední době (výrazně po posledních komunálních volbách) z důvodů pochopení významu participace a skutečné snahy měnit politické klima obcí a měst

Pokud se dnes pokusíme podívat lehce do budoucnosti, Jaké před námi stojí překážky a výzvy participace se týkající? Prvním z nich je bezpochyby potřeba přijmout participaci jako přirozenou součást principu vládnutí, nedělat ji nahodile, nesystematicky. Právě nárazová, nepromyšlená „hurá“ participace může někdy nadělat nejvíce škod. Má-li být něco systematicky rozvíjeno, je nutné pro to alokovat prostředky. A to nejen finanční, ale i personální. Komunikaci a participaci musí dělat školení lidé, kteří to nemají jen jako přívažek ke své hlavní pracovní náplni. Podcenění zdrojů většinou totiž vede k formalizaci participace a s tím dělat věci „na oko“ si v ČR umíme bohužel poradit velmi dobře. Jedním z prostředků proti formalizaci je i nastavování reálných očekávání. Lidé věnující čas spolurozhodování musí vědět velmi přesně, jakým způsobem bude s jejich energií a názory nakládáno. Odradit nesrozumitelnými nebo žádnými výsledky je velmi snadné. Co může také pomoci je bezpochyby sdílení dobré praxe (v ČR už je čím se pochlubit) a také vzdělávání komunikačních a facilitačních dovedností jak u zástupců veřejné správy, tak i expertů. S nedostatečným vzděláváním souvisí i slabá reflexe českého participačního dění v akademické sféře

Současně s těmito výzvami vyplývajícími z českého kontextu čelíme výzvám, které mají globální charakter, ale silně ovlivňují i lokální atmosféru ve společnosti a tím pádem i průběh participačních procesů. Čelíme polarizaci společnosti, přičemž pomyslné póly mohou být různé. Mohou být mezi těmi, kteří považují parkovací místo u svého domu za takřka lidské právo a mezi těmi, kdo se pokouší žít bez auta. Mohou být mezi těmi, kdo mají pocit, že jim současná legislativa nedovoluje stavět a mezi těmi, kdo mají pocit, že jim legislativa nedává dost prostoru hájit své právo na kvalitní život. V souvislosti s polarizací společnosti čelíme manipulacím s informacemi a nenávistným diskuzím na sociálních sítích.

Tyto globální výzvy vyžadují netriviální odpovědi. Ale k poučení můžeme sáhnout i do českého prostředí. Inspirací může být Janem Patočkou promýšlená Platónova péče o duši. Ta totiž není jen předchůdkyní psychologie. Minimálně ne té, o které píše již zmíněný Hillman. Je totiž akcentována na třech úrovních. V péči o jednotlivce, o komunitu a vztah ke světu. Pokud bych to měl vztáhnout ke klíčovým výzvám participace, je zřejmé, že se neobejdeme bez osobního vztahování se. Nemůžeme spoléhat pouze na zdánlivě bezbolestnou (totiž neosobní) virtuální participaci („klikací participaci“). Participace musí mít svou část, kde se potkáváme tváří v tvář, jak moc dobře ví sociologové, antropologové a facilitátoři, kteří s lidmi pracují v terénu a učí se chápat význam osobních příběhů a názorů. Participace současně musí přinášet viditelné změny do komunity. Rozhodovací procesy a účast veřejnosti v nich, musí viditelně zlepšovat život těch, kdo se zapojili. Třetí úroveň je asi nejsložitější. Participační procesy mohou pomáhat jeho účastníkům společně aktualizovat vztah ke světu. V dnešní komplikované době může právě participace být jedním ze způsobů, jak si ověřovat hodnoty, o které se opíráme, jak rozumíme světu, ve kterém žijeme, jakou roli přisuzujeme sobě navzájem, politikům, expertům, developerům. I v diskuzi o malém parčíku si můžeme vyjasňovat, jak náš svět ještě drží při sobě.

Text vychází z autorovy prezentace na konferenci (Ne)mluvte s námi, konané 27.3. 2017 Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy.