V obdobích krizí je přirozené soustředit sebepéči na to nejdůležitější. Jde o strategii přirozenou a ze své podstaty obrannou a reaktivní. Přizpůsobujeme svůj život vnějším vlivům. Trvá-li to dlouho, může tato strategie přerůst v něco, čeho si ani nemusíme hned všimnout. Naše návyky se blíží rutině a opakování. Ze způsobů chování se stávají zvyky a jak víme, zvyky utváří charakter. Trvá-li tedy období, kdy se spíše přizpůsobujeme dlouho, můžeme neviditelně den po dni ztrácet vnitřní motivaci k tomu vcházet do života sami ze sebe. Přichází neurčitá nespokojenost, mělkost, frustrace, které se nezřídka proměňují ve vyhoření a deprese. Jako bychom najednou nebyly samy sebou. A primární příčinou nemusí být vždy krize, jako byla ta covidová. Klíčové na tomto obratu od sebe je zejména to, jaká je rovnováha mezi „chci“ a „měl bych“. Ta se často narušuje pozvolna a nenápadně a vůbec nemusí mít povahu vědomého násilí páchaného na sobě samotném. Necítíme-li se sami sebou, kde se vlastně sami sobě ztrácíme, koho že to ztrácíme a jak a kdo vlastně ví, že jsme se ztratili a kdo je tím, kdo se ztratil?

Průvodcem po odpovědích na tyto otázky nám může být kniha amerického psychologa Jamese Hillmana Klíč k duši, kterou se budeme inspirovat v tomto textu a jejíž druhé vydání bych velmi uvítal. Že jste psychologickými radami a návody už někdy přesyceni? Zcela vám rozumím, a přesto se zde budu snažit zviditelnit pohled, který (jak jinak) považuji za jedinečný a v dnešní době víc než vzácný. Ta jinakost bude mít rozměr mytologický, poetický, rozměr vášně, krásy a ohně. Vnitřního ohně naší jedinečnosti. A pozor nemluvím zde o příběhu rychlozápalného selfmademana amerického střihu.

Opírat v moderní době přeplněné vědeckými přístupy oživující procedury o mýtus? To jako vážně? Ano. Se vším respektem a úctou k vědeckému, se zde vědomě ale zodpovědně obracíme k síle příběhu, tajemství, skrytosti, vnitřního tušení. Ostatně není síla toho, od něhož odvíjíme svůj tak exaktní letopočet, právě v jeho tajemném příběhu? A budeme tak odvážní, že zde postavíme psyché, tedy naši duši přímo do středu mýtu. Uvidíme zde génia, anděla strážného, osud, či Hillmanovými, respektive Platónovými slovy daimona. A budete-li se teď ztrácet a hledat oporu tvrdých dat, doporučím vám něco jiného. Zkuste se opřít o vzpomínky. Zkuste se zanořit do chvil, kde jste si hrávali podivnou samotářskou hru, kdy jste byli uhranuti spolužačkou, neodbytně se chtěli naučit na nějaký nástroj, urputně vyžadovali určitou hračku, knihu či oblečení. Kdy nikdo jiný, než vy netušil, proč právě toto, a právě teď a proč bez toho nemůžete žít, tedy jaksi vnitřně zemřete. Ale mohou to být i zcela jiné typy zážitků, o nichž si možná ani nejste jisti, zda se stali nebo se jen se vypraví jako rodinné historky. A nemusí být vždy fascinující jen v tom pozitivním slova smyslu. Daimon vás mohl vyzývat nekonečně se vracejícími nemocemi, opakovanými povahami konfliktů a hádek, neustálým pocitem, že jste někde jinde, než máte být.  Tady všude se mohl objevovat onen vnitřní oheň, bez kterého jde opravdu o život, protože o nás samotné.

Máte-li dojem, že tyto střípky nejsou zcela v moci vaší paměti a pokud se přece jen vynořují, nedávají dohromady žádný jasný smysl, nezoufejte. Představte si příběh vašeho života spíše jako bezčasý obraz, než jako zdůvodnitelné a logické kroky posloupnosti a pátraní po vinících vašich zdánlivých pochybení. Představte si ten obraz zarámovaný v nejprestižnější galerii, kde je vstupné natolik drahé, prostě to nejdražší, že si dáte opravdu dostatek času na to, před obrazem vašeho osudu setrvat. Co je nasvětleno a v jasných barvách? Co se opakuje? Kde je použit šerosvit a něco se matně vynořuje? Co nebo kdo zcela chybí?  Kde vaše oči míří jedním směrem a kam? A kde vlhnou dojetím?

Jste tam, jste v tom? Něco zajiskřilo? Sláva. A ještě v tom zůstaňte a zahřívejte. Seďte na tom jako na vejcích vaší jedinečnosti. Nečekejte ale výsledek, konečnou odpověď. Budeme-li se snažit, tak jak nás to naše civilizace zhusta učí, příběh plně vysvětlit a vyčerpat, zůstaneme… jak jinak, vyčerpaní, vysvětlitelní, předvídatelní a … nudní. Nechte se tím obrazem spíše unést. Dát svému vnitřnímu ohni jméno a každičký den si je připomenout. Připomenout a sledovat, jak barva vašeho plamene obarvuje vše v jeho dosahu. Vaše vztahy, povolání, koníčky, oblečení, nábytek, drobné užitné předměty všedního dne. Takové spojení „s tím druhým, kdo ví“ může vašemu životu vnést vláhu zahřívající vaše tělo i cestu.