Jdi se projít do lesa, to ti udělá dobře!“ Tuhle útěšnou větu asi slyšela většina z nás ve chvílích, kdy je něčeho moc a nedaří se tu tíhu dne či života odložit. Příroda, čerstvý vzduch, zeleň, chůze, změna prostředí. To všechno nějak patří do receptu, který neselhává a opravdu většinou zabere. Příroda se v poslední době dostává do hledáčku terapeutů a jejich klientů stále častěji. Přírodní terapie, terapie divočinou, terapie mezi stromy, zahradní terapie, ale také třeba canisterapie, hipoterapie, léčení studenou či přímo ledovou vodou, léčení dechem, tedy tím hlubokým, holotropním, poutě a putování. Příroda ode vždy byla a stále je a možná čím dál tím více bude zdrojem, podpůrným prostředím, tak trochu pečující matičkou i zdravotní sestřičkou. Jak ji tedy možná o něco vědoměji jako lékaře přizvat do svého života? Když vynecháme širokou škálu zdravé, přírodní výživy a nebudeme si klást ambice na komplexnost, co mohou prvky ozdravujícího pobytu v přírodě, které můžeme cíleně rozvíjet, a to každý po svém, každodenně a kdekoliv, dokonce na té „vnější“ přírodě svým způsobem nezávisle?

Ten nejdůležitější princip máme hned po ruce. Je tak samozřejmý, až na něj stejně samozřejmě dnes a denně zapomínáme. Je to naše tělo. Je až překvapivé, jak malou slovní zásobu jsme si pořídili pro chvíle, kdy se snažíme popsat, jak je nám v našem těle. Něco nás bolí, tlačí, píchá, pálí, řeže. A není neobvyklé, že si toho všimneme až tehdy, když se nás na to někdo zeptá. Nebo až tehdy, když je bolest takt velká, že již prostě nejde přehlédnout. Jakoby nás naše myšlení a jeho svět vyváděli z těla samotného. Kde jsme, když myslíme a myslíme si, že tím myšlením jsme? A jsme-li myšlením uvnitř, neztrácíme tak trochu to, co je venku, za hranicemi myšlení, za hranicemi toho, čemu říkáme hlava, která je pořád přece jen jednou z částí těla a možná dokonce ne jedinou, která „myslí“?

Co takové setkání se stromem vztyčeným přímo před námi? Jak moc se tom setkání účastní myšlení? Zaměříme-li na strom svou pozornost a nebudeme-li primárně řešit, jak se jmenuje, naše oči se mohou zvedat vzhůru a spolu s hlavou mění i postavení krční páteře a ramenou. Kdybychom jen trochu, na chvíli, ale vědoměji, šli přírodě naproti, možná bychom zvedli větve svých paží, protáhli se a s nádechem si zažili „stromovitost“ svého života. To pevné, co nás drží „tam dole“ a tu věčnou touhu nějak sahat do nebe.  Strom života jako symbol, který není jen textem, slovem, možná i obrazem, ale komplexním Edenem našeho každodenního, všemi smysly přeplněného, povstávání. Skutečností přesahující naši omezenou identitu. Jsem to já, kdo je teď stromem, ale spolu se stromem jsem i „to“ víc než jen já.

Už jen toto „víc“ je léčivé. Hluboká zkušenost, že je svět širší, větší, hlubší, vyšší, delší, prostornější, zkrátka, že mě přesahuje, to samo je působivé a působí. Vnímám jiná měřítka, horizonty, rozměry, síly, jiné plynutí času, pestrost obrazů a barev a zejména to, že to nejsem já, kdo je středem světa a musí držet jeho tíhu. Ten strom, k němuž jsem chvíli rostl, mech, ve kterém mohu ležet, kámen, který mi připomíná část neměnnosti a pevnosti. Každý tak trochu středem a trochu okrajem. Každý tak trochu sám a trochu se všemi. Chvíli pozorující a chvíli pozorován.

S touto otevřeností a hravostí najednou můžeme zdánlivě exotické myšlenky hlubinných ekologů a šamanů vtáhnout více do svého městského života a uvědomit si, že to naše tělo často a přirozeně dělá samo od sebe, bez naší vůle a myšlení. Svou vnitřní kočku, co se někdy chce jenom toulat, a tak trochu kašlat na okolí. Křehkost květů, polštářků našich prstů, kterou můžeme darovat svému nejbližšímu nejjemnějšími dotyky. Vichřici vzdoru, kterou se nebojíme skutečně a hlasitě zakřičet v okamžicích prožívané nespravedlnosti. Pomalost želvy, která nekonečně pozorně a důkladně ohmatává každý kousek pohybu vpřed. Někdy sedíme jako pařez, jindy se choulíme se do klubíčka, vlajeme ve větru. Zdraví a štěstí pak vlastně nemusí znamenat nějakou pro vždy nalezenou pohodu, klid a rovnováhu, ale spíše hluboké zážitky diverzity, rozmanitosti, která vytváří opravdovou celost nejen lidského světa.  Někdy tak a jindy tak, hlavně ne stále stejně. Stereotypizované reakce omezují škálu našeho vnitřního divadelního ansámblu, který pak hraje stále méně divadelních kusů, ztrácí představivost, život a živost. Stává se z něj divadlo jednoho opakujícího se přemoudřelého herce, o kterého přestává být zájem.