Na začátku devadesátých let na mě z regálů knihkupectví vykoukla kniha s tváří Václava Bělohradského a názvem Myslet zeleň světa. Z dnešního pohledu je obálka spíše grafická nuda, a když přemýšlím, co mě tehdy mohlo přivést k tomu, že jsem si knihu koupil, byl to jistě ten lehce tajemný název a pochopitelně autorovo jméno. Západně svěží, protože tehdy z úplně jiné části světa, než kterou jsme obývali a kterou jsme mysleli my, za železnou oponou. Václav Bělohradský se vrátil, aby nás znovu učil myslet. Stal se pro mě průvodcem idejí a je jím dodnes. Je to příklad člověka, s jehož názory jsem čas od času bytostně souzněl způsobem připomínajícím až uctívání a čas od času mu nerozuměl nebo mu vnitřně oponoval. Vzpomínám si i na hodnocení jeho osoby ze strany některých expertů i politiků – říkali, že je nekonzistentní, přelétavý, a pokud mě paměť neklame, mohlo tam zaznít i něco v duchu přísloví „kam vítr, tam plášť“.

U tohoto přísloví bych se chvíli chtěl zastavit, ale dát mu velmi otevřený a živlový rozměr a možná opustit tu část s pláštěm. Vítr je pohybem vzduchu, tedy myšlení a ducha. Ještě jinými slovy dechem Země. Vítr a jeho charakter je reakcí na nejrůznější vlivy týkající se života Země. Vítr je tedy zpětnou vazbou na stávající pozemské „všechno“. Může být dlouhodobě stabilní nebo v malých okamžicích velmi proměnlivý. Bělohradský učil myslet a v devadesátkách myslet kapitalisticky. V té době to bylo něco zcela jiného, nového, svěžího a potřebného. Kdo Bělohradského sleduje, ví, že ho duch za dobu jeho působení zavál na různá místa. V poslední době se jeho pozornost mimo jiné zaměřila na tematiku antropocénu jako na éru, v níž je člověk zásadním hybatelem hlubokých, až geologicky viditelných proměn naší planety. Bělohradský nejen jako autor, ale i jako veřejná osoba „zezelenal“, dokonce s podporou zelených kandidoval do senátu, byť neúspěšně.

Zapomenutá melodie

Nechávám se chvíli ovívat tím nepatrným dechem dnešního ranního bezvětří a duchem doby. Po včerejším horkém dni a bouřlivé noci vychutnávám jitřní chlad, svěží nehybnost, která toho tolik nabízí v drobných náznacích. Mohl bych se bosý nechat svést vlhkostí trávy, která by mě zavedla do zahrady a možná by si přivolala vůni a oheň ranní kávy. Nebo bych mohl jít dál. Podél nedalekého potůčku, jenž se letošními častými a vydatnými dešti prohloubil a prozpíval do tónů a melodií, které jsme tu už léta neslyšeli. Pak dojít až přesně tam, kde v jednom okamžiku za mnou zmizí město a já se otevřu lesu, les se otevře mně, obstoupí mě a pohltí.

Už zase válka?

Ale sedím u počítače a píšu tento text. Obrazovka a má pracovna dýchají jiným rytmem. Knihovna za mnou mě jaksi podepírá a tiše žádá, abych v textu využil to, co jsem už někdy přečetl. Hovoří na mě svou výškou a mohutností, svým rozkročením v čase a prostoru mezi řeckými klasiky, ztichlými, ale stále šeptajícími, a divokou současností, kde jednotlivé novinky spíše pukají v intenzivních erupcích toho (možná) pravého aktuálního a nejdůležitějšího. V erupcích, které mohou být tak horké a slibné, ale potenciálně i tak rychle opadající a chladnoucí. Obrazovka přede mnou je blíže těm erupcím. Každým pohybem myši mohu opouštět tento text a propadat se hlouběji a hlouběji do prostorů tolika horkých zpráv a informací. Zpráv o mocných zemích, jejichž šílení a chřadnoucí vladaři mohou nevhodným slovem či gestem rozpoutat ničivou válku všeho se vším. A pokud ne rovnou válku, tak každodenní umírání, které jejich ztracený zrak už není s to skutečně vidět a vnímat ve vší syrovosti a nahotě. Co je to sakra za hloupý příběh, ve kterém jsem nikdy netoužil znovu být, kterého jsme si užili před těmi oslnivými a svěžími devadesátkami do sytosti a vypadalo to dokonce na věčnost? Jak v takovém příběhu dál žít? Žít uspokojivě, pokud možno verzi sebe sama, která mně a mému okolí dává hluboký smysl i v tom všem – právě v tom všem.

Vztah mezi já a světem

Mluvíme-li o vzájemné vazbě mezi člověkem a světem, nemluvíme o ničem menším než o náboženství, religiozitě – v linii interpretace, kterou krásně nasvítil Zdeněk Neubauer a v níž je religio možné volněji chápat jako reflektovaný, společně sdílený obzor a tradicí rozvíjený vztah, jenž zakládá a udržuje společný svět lidí. Vztah, který je každodenní, neustálou zpětnou vazbou mezi já a světem. Ano, zpětnou vazbou, tak banálním, a přitom bazálním principem a pojmem. Principem, který je základem života, živého, žijícího.

Ne náhodou dnes psychoterapeutický svět překypuje směry zaměřenými na tělo a v poslední době na přírodu jako takovou a náš vztah k ní. Jako bychom ve světě a jeho příběhu, který rozumem dává stále méně smyslu, potřebovali sestoupit do úrovně, v níž smysl budeme zažívat na nějaké jiné, zemitější rovině… a to všemi smysly. Potřebujeme vědomě a každodenně žít odpověď na Einsteinovou klíčovou otázku o míře přátelskosti vesmíru, který nás obklopuje. Je to, co k nám denně mluví, možno chápat jako vstřícné a láskyplné? Rozumíme té řeči? Jsme milovaní, nebo jsme plní nejistoty a strachu ze „šíleného otce“ a „nepochopitelné matky“? Rozumíme zpětné vazbě, které se nám od každodenního světa dostává tak, abychom mohli žít své poslání? Gregory Bateson v tomto kontextu mluvil o jakési kolektivní schizofrenii. Chceme dostát tomu, co je od nás očekáváno, nejsme ve stavu tomu rozumět, ale jsme na tomto rozhovoru existenčně závislí. Současnější autor se podobného dotýká ještě jiným způsobem. Byung-Chul Han mluví o dnešní době jako narcisistně depresivní. Jsme-li z nejrůznějších důvodů uzavřeni sami v sobě, vyčerpáváme se, donekonečna sžíráni sami sebou. Jsme beze světa a jsme opuštěni jinými. Erós, tedy hluboký, všemi smysly zaplněný vztah, a deprese stojí vůči sobě v protikladu. Erós vytrhává subjekt ze sebe samého a vrhá jej k jinému. Žít, opravdu žít tak v dnešní době jinými slovy znamená zřetelně rozumět smyslu světa jako svému otci a být svými skutečnými smysly objat živou zemí. Být individuem dnes vyžaduje být ekosystémem, být středem vztahovosti.

Vztáhneme-li povídání o zpětné vazbě a její srozumitelnosti na něco velmi aktuálního a běžného, můžeme se se vstupem do nového školního roku na chvíli zastavit u škol a vysvědčení. Jak vede škála čísel dialog se žákem, adresátem této zpětné vazby? Není zde „učitel svět“ ve své čiré podobě reprezentován jako cosi neživého, až mrtvolně chladného? Nemůže být takto neosobní zpráva někdy důvodem k tomu, aby žák chtěl z této podoby světa odejít? Kde je v těch číslech nějaký náznak středu, o nějž se dítě může opřít, respektive s ním plout ekosystémem všech školních předmětů, které dohromady dávají smysl a celek světa? Jaký otec se rád pohybuje ve škále jedniček až pětek, neřkuli jedniček a nul? A jaká matka k tomu poskytuje svolení? Kde je v tom místo pro skutečný růst, který je postupným, pravidelným, jemným osaháváním svého místa, kudy a jak žít svou jedinečnou velikost, barvu a tvar zeleně?

Zdroje:

Bateson, G. Ekologie mysli. Malvern, 2018

Bělohradský, V. Myslet zeleň světa. Mladá fronta, 1991

Bělohradský, V. Kapitalismus a občanské ctnosti. Československý spisovatel, 1992

Byung-Chul Han. Vyhořelá společnost. Rybka Publishers, 2016

Neubauer, Z. Přímluvce postmoderny. Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza a Eva Jůzová, 1994

Tarnas, R. Vášeň západní mysli. Inštitút Gaia, 2023

Psáno pro PCHOLOGIE DNES 9/2024