Místa odkud přitékají slova

Když jsem skoro před deseti lety dostal výzvu od své známé k tomu, abych napsal texty k fotografiím onkologicky nemocných dětí a jejich rodičů od fotografky Aleny Skřipské, moje reakce byla rozpačitá. Když jsem pak ty fotky poprvé viděl, oněměl jsem. A to i ve své odpovědi. Měl jsem dojem, že k tomu nelze nic připsat, že ty fotografie jsou plné a úplné. Plné žalu, plné otázek bez možnosti doplnit odpovědi. Úplné ve svém celku. Úplné v tom, jak strohé nemocniční pokoje, chodby a jejich nedobrovolní obyvatelé vypráví hodně neviditelný příběh o našem světě a životě. Na první výzvu jsem nakonec napsal kratičký úvod k plánované výstavě. Druhá výzva se zhmotnila do návrhu názvu výstavy Větší než velká výzva. Do třetice mě vyzvala noc. Vzbudil jsem se za hluboké tmy a jedno za druhým ke mně přicházela slova k jednotlivým fotografiím, která se skládala v kratičké texty, jejichž formát dodnes neumím pojmenovat. Pojmenováním si přivlastňujeme, v tomto případě jsem se necítil vlastníkem.

Místa bez hnutí

Čas od času si na tu noc vzpomenu. V těch slovech jsem cítil moc, jednoduchost a údernost. Jako by je někdo tesal dlátem do kamene. Taková pevnost a neohebnost v nich byla. Neměl jsem v tom takřka žádnou volnost něco měnit, přidávat nebo ubírat. Čas od času si na tu noc vzpomenu a spojí se mi s mým sestupováním do podsvětních místností v doprovodu Jamese Hillmana. Jeho kniha Sny a podsvětí mě na první čtení skoro až rozčílila. Zpochybňovala hned od prvních vět moji pro tu dobu jakž tak uspořádanou představu o psychologii C. G. Junga, představu o tom, k čemu jsou sny, co je duše a jak pevně ji můžeme mít ve svých rukou. Jak moc můžeme mluvit o možnosti změny, změny, kterou sami a cíleně řídíme. A potažmo, jak moc může být terapeutická práce prospěšná a úspěšná, čím tento úspěch měříme a jak trvalou hodnotu zvolené měřítko a jím změřené má. Hillmanovo antické podsvětí je nějak nemilosrdně nesmlouvavé. V tom je nějak podobné smrti onkologicky nemocného dítěte, vlastně každého dítěte, vlastně smrti každého z nás. Není zde vysvětlení, není zde útěcha denního světla, není zde nádech, ani výdech, jen tma, chlad, bezčasí a nehybnost. Chci-li se přesto pohnout, mám-li nutkání odejít, zmizet, nebýt tam a s tím, znamená to něčeho se vzdát, něčemu říci ne. Možná že tou nejjednodušší, protože jaksi automatickou reakcí, která může přijít, je uklidnění, že tyto na smrt nemocné děti nejsou mé. Něco se mě přece nemusí týkat, nejsem zodpovědný za vše, s tím nemám nic společného, můj život je jiný. Tyhle otázky si prosím nechte pro sebe. Já na ně odpovídat nemusím.

Místa odkud mluví zemřelí

Není to tak dávno, kdy jsme si tak, jako každý rok připomněli vzpomínku na naše zesnulé, jeden z těch svátků, který svou silou a mocí odolává naší běžné materii. V souvislosti s prosbami za zesnulé během Dušiček bývá zmiňována modlitba:

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…
V dušičkový večer, rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše, při nich za dušičky.
Poslední již svíce, zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.

Nemusím být praktikujícím věřícím, abych nad hroby svých příbuzných znovu a znovu neprožíval jejich tíhy, radosti, výzvy, dědictví. To se v tu chvíli neocitá jen na náhrobku, fotografii, datech narození a odchodu a v pomyslné bezprostřední blízkosti hrobu. Mou pozorností dědictví ožívá v mé krvi. Vyplavuje se to, co je pevně vtesané v mé kostní dřeni, rozpohybovává se vetkané do mých svalů. A to tak pevně, že se v nich občas ozývá samotný Adama a Eva. Ti, kdo to spískali, rozjeli, uvedli do pohybu. A nepatří sem i ti, na které nikdo nevzpomíná a jejich otázky? Nejsou součásti příběhu i ti, o kterých ani nevíme, že zde byli, ale jsou někde mezi těmi všemi mrtvými úplně stejně přítomni? Umíme zapálit a nechat dohořet i tuto svíci?

Místo pro polis mrtvých

Nenecháme-li ožívat naše dědictví pouze v jeden svátek, můžeme se ocitat s našimi zemřelými takřka v živém svazku. Dokonce nějak podobně, jak k sobě nechal promlouvat mrtvé sám C. G. Jung ve své Červené knize, podivuhodné formě deníkového psaní.  Nejen promlouvat, ale nechat je ptát se. Ptát se na ty nejtěžší, protože nějak nezodpověditelné otázky. Před více než sto lety, kdy odpovídal Jung, stejně jako dnes, kdybychom odpověď mohli svěřit všeznalé AI. Proč jsou zde lidé, kteří umírají jako děti, proč jsou zde lidé, kteří vraždí nebo nechávají vraždit po stovkách a tisících, lidé, kteří vědomě lžou, lidé, kteří nikdy nenaleznou bezpečný domov, nemají jídlo, které by uneslo jejich těla. Proč necháváme vysychat a hořet naši planetu stejně často, jako ji necháváme rozvrátit divokými a hlubokými vodami i větry. A mohou se sem vkrádat i zdánlivě menší otázky. Proč podléháme závislostem, o kterých bezpečně víme, že rozvrátí naše životy. Proč neumíme být věrní, přestože věrnost slibujeme. Proč naše tělo-duše dokáže převzít nadvládu nad námi samotnými způsobem, který je nevratný. Proč se dokážeme dobrovolně a nezvratitelně rozmašírovat vlakem rychlejším, než je naše volání o pomoc.

Místa, která si nepamatují

V éře antibiotik a superpotravin, v éře ledového dechu, wellness i mindfulness, v éře laserů, operací srdce i nahrazování orgánů jako by stále zůstávalo něco, co odolává čemukoliv. Místa bez pachu i vůně, bez zvuku i pohybu, místa bez tepla i chladu, bez barev i světla. Místa, která jsou nějak v nás a my v nich. V noci, kdy se budíme úzkostným snem, v noci, kdy usínáme opojeni slastným milováním. Místa, kterým vládne neviděné a neslyšené, hrozivé a mocné svou nejasností, nepoznatelností. Jakoby, to byla bytost, která je nějak přítomná svou nepřítomností. Vždy zavře dveře o něco dříve, než do nich vstoupíme my. Teď byla za oknem, teď tady byla a už není, a přitom stále je.

Místa bez kontroly

V půlce října mě v Respektu oslovila recenze na nový film Viktora Tauše Amerikánka. Respektive zejména jedna věta: „jsme to, co si nepamatujeme,“. Primární freudiánská či jungiánská reakce by takovou větu začala svižně vysvětlovat svým pojetím nevědomí a věta by byla rázem odkouzlena, zbavena své moci, svého působení. Mě ta věta nějak na chvíli doslova přišpendlila ke zdi svou radikálností. Je to opravdu tak? Až tak? Je to až tak radikálně bolestně s naším já? Stále je ve mně nějak přesvědčení, že svému životu rozumím, umím ho odvyprávět, vdechnout mu smysl, měnit jej záměrem, cílem a činnostmi na tento cíl odpovídajícími. Umím reagovat na stres a úkoly života, umím se starat o své tělo-duši. Snažím se odpovídat zodpovědně na otázky a výzvy které s životem přicházejí. Ale ta představa místa nepaměti! Nevím, co nejsem, nemohu to vědět. Nevíme o své části, která je možná nějak větší než ta, o které víme, stejně jako u pověstného ledovce. Jakási vnitřní propast, tělo uvnitř těla, podivné nekonečno ne nepodobné černé díře, skryté pod i za kůží. Nekontroluji, nemám, nedohlédnu, nejsem. A přesto tím nějak jsem.

Zdroje:

Bláhová J., Amerikánka se vymyká všemu, co dosud v české kinematografii vzniklo, Respekt 41/2024

Hillman J., Sny a podsvětí, Portál, 1999

Hillman J., Shamdasani S., Nářek mrtvých, Portál 2014

Jung C. G., Červená kniha, Portál, 2010

Skřipská A., Nawrath M., Větší než velká výzva, Druhé město 2020

Psáno pro Psychologie dnes 12/2024