Jdu s dcerou do školy. V jedné ulici si všimnu, že mají vytažené popelnice, a nahlas sobě a vlastně i dceři připomenu, že zítra musím popelnici před dům vystrčit i já. „Tati, měl bys být víc ADHD,“ prohodí dcera. Lehce se zasměju a trochu se zamyslím. Její zpráva vůči mně je z kontextu zřejmá: neměl bych věci tolik plánovat, promýšlet dopředu, měl bych být spontánnější. Tomu rozumím a jemně jí přitakám.

Pak se spustí můj druhý, reflektivní proces. Jaký život žije naše společnost, když se jako součást běžného jazyka stále více objevují názvy diagnóz, terapeutických termínů a metod?

Je to růst?

Regály plné psychologických knih, které mluví o stále specifičtějších a detailnějších rovinách psychického zdraví a snad stále lepších, úspěšnějších a ověřenějších metodách směřujících k naší duševní pohodě. Život a svět, kde jen v naší malé zemi máme několik populárně-naučných psychologických měsíčníků, online portálů, psychologických rubrik tištěných i elektronických médií, nespočet podcastů, televizních pořadů a YouToube kanálů. A to vše na škále od velmi odborné, laikovi až nesrozumitelné podoby přes výživnou a čtivou populárně-naučnou úroveň, někdy však hraničící s bulvárem, až po zkratkovitá motivační hesla a super krátké pseudohoroskopy na každý den.

Je to svět, v němž bezpochyby roste psychologická vzdělanost. Učitelé, sociální pracovníci, manažeři, lékaři, ale dnes již také třeba singles, kojící matky, svépomocné skupiny i pacientské organizace s nejrůznější mírou podrobností získávají a využívají nové a nové poznatky, které souvisejí s jejich profesí, zájmy či potřebami a mají co do činění s psychologickou tematikou. A někde na konci jsme samozřejmě my všichni, kteří v určité míře, v daném čase a životní konstelaci, využíváme psychologických služeb a informací k tomu, abychom se se svou životní situací popasovali co nejlépe. Do terapeutoven tak často přicházejí klienti, kteří se ve svém problému již nějak orientují, sami se diagnostikují nebo tuto diagnózu vyžadují či berou automaticky do hry. Pátráme po svých traumatech, stavíme si konstelace, vysedáváme v poradních kruzích, oslovujeme své vnitřní dítě, učíme se asertivitě či nenásilné komunikaci, budujeme své hranice a schopnost říkat ne. Meditujeme a využíváme mindfulness. Je to růst, ale možná by to mohlo působit i jako jedna z Babylonských věží dnešní doby.

Soulad mezi slovy a tělem

Nedávno zesnulý francouzský sociolog a filozof Bruno Latour ve své knize Zpátky na zem píše: „Jak dobře víme, žádné prokázané poznatky neplatí samy o sobě. Fakta zůstanou robustní pouze tehdy, pokud na jejich podporu existuje společná kultura, instituce, na něž se lze spolehnout, veřejný život a média… Nejde o to zjistit, jak napravit nedostatky v myšlení, ale jak sdílet stejnou kulturu.“

Možná jako společnost procházíme velkou fází psychologické integrace. Potřebujeme oddělit zrno od plev, potřebujeme začít nazývat nefunkční nefunkčním a znovu objevit, že „skutečné je to, co působí“ (C. G. Jung). Takový proces jistě nemůže probíhat bezbolestně. Co si představit pod tou „společnou kulturou“? Bezpochyby k ní patří náš jazyk. Pokud popisujeme svůj niterný zážitek, kam saháme pro slova? Nakolik se opírají o naši vnitřní zkušenost, o důvěru v ni a o obrazy, které ji provází, a kde a jak moc jsou opěrnými body našeho jazyka kýmsi jiným předjednané výrazy? Výrazy, které nějak pomohly odborníkům na jejich cestě k vědecké psychologii, zároveň rozjely něco, co nabírá stále větší dynamiku a intenzitu a také nepřehlednost. Ostatně Jungův příběh s Červenou knihou mluví za vše. Jedna z možných interpretací tohoto pozoruhodného díla hovoří o tom, že vše, co Jung napsal po Červené knize, jsou poznámky pod čarou nebo jinak řečeno vědecká dovysvětlování čistě subjektivních zážitků popsaných v jeho deníku, který – nutno podotknout – neměl být na přání autora nikdy zveřejněn. A tady se dotýkáme toho podstatného na psychologizování. Jak věrohodně dokládá v nedávném rozhovoru pro Respekt Tony Osgood, odborník na podporu lidí s intelektovým postižením, autismem a náročným chováním: „Kouzlo se skrývá v souladu mezi slovy a tělem.“ Mezi prožitkem a jeho slovním vyjádřením je dlouhá cesta. Ještě delší pak mezi prožitkem  toho, kdo se vyjadřuje a toho, kdo naslouchá a adekvátně reaguje, například terapeuta. Osgood v rozhovoru zdůrazňuje, jak je pro vzájemné porozumění klíčová skutečná přítomnost  . Ve smyslu vnímavosti, čtení neverbality tam, kde verbalita nepomáhá nebo přímo komplikuje. Jak píše filozof Christopher Bamford, již „romantikům bylo jasné, že ve vývoji západní filozofie a kultury rozvoj racionální abstrakce – matematizace a systematizace určitosti a zákonitosti myšlení – způsobil zjevně nepřekonatelné oddělení mezi poznávajícím a poznávaným (a tím jeho zpředmětnění). Subjekt a objekt byly rozděleny, jedním z důsledků tohoto oddělení byla podezřívavost a strach vůči skutečně prožívaným a zakoušeným jevům.“

Příště bych se možná ve druhé fázi reflexe rozhovoru se svou dcerou měl věnovat přímo jí. Kdo a jak ve třídě používá termín ADHD? Jak se o tom společně bavíte? Jak to prožívají děti, o kterých se mluví? Jak to prožíváš ty a tví spolužáci a učitelé? Co se vlastně ve třídě děje? Bolí to? Je v tom někde i humor? Mluvíte o tom? Jak vnímáš to, když mluvím při cestě do školy o popelnicích? Jak moc jsem s tebou nebo spíš přemýšlím o svých úkolech a povinnosztech, které mě čekají? Příště to udělám, protože článek jsem o tom napsal už tentokrát. Mimochodem do měsíčníku o psychologii.

Psáno pro měsíčník PSYCHOLOGIE DNES