Jednou z vášní mého mládí byl dějepis a zeměpis. Konkrétně učebnice a jejich obrazový doprovod. Dodnes si pamatuji, jak vypadal dějepis pro období antiky, který jsem si dokonce při vyřazování starých knih odnesl s nadšením domů. Jako bych potřeboval ty obrazy a informace v nich ukotvené zachytit na nějaké hluboké úrovni paměti. Nějak pevně vědět, že to se skutečně dělo: tak to bylo, toto předcházelo tomu, kde jsme dnes! Také si pamatuji první stránky atlasu, kde bylo ve formě obrazové spirály s časovou osou precizně zpracováno, jaké fáze byly předtím, než se zde objevil Homo sapiens, tedy my jako lidé v současnosti. Podobnou mocí na mě působily obrázky planet a galaxií. Byly to učebnice! Pro dítě mého tehdejšího věku, pro chlapce ne úplně sebejisté povahy a poměrně výrazného respektování školních autorit komunistického režimu to byla nezpochybnitelná koncentrace vědění a poznání. Vzpomínám si i na vášnivé debaty s kamarády, při nichž jsem se nejdříve posilněn věcnou a vědeckou váhou učebnic zastával evoluce, abych o pár let později jako formálně pokřtěný katolík bojovně hájil pozice křesťanství z důvodů momentálního ponoření se do víry. To se v určitých podobách opakovalo a měnilo, na základě četby, poznávání nových přátel a společenství.

Podoby odpoutání

Když jsem se časem, zejména v porevolučním rozletu, začal seznamovat s jógou, buddhismem, dalšími podobami křesťanské víry, ale také třeba se šamanismem v podání Carlose Castanedy nebo transpersonální psychologií Stanislava Grofa, měl jsem znovu dojem, že se nějak dotýkám lidských dějin a vesmíru. Změněné stavy vědomí, mystické a vrcholné zážitky, rituály, extáze a všechno, čím se transpersonální psychologie zabývá, mě vystřelovalo vzhůru. Vystřelovalo vzhůru a dávalo pocit lehkosti, odpoutanosti a závrati. Vzpomínám si na sny té doby. Uměl jsem v nich létat. S podivuhodnou lehkostí jsem přelétal ze stromu na strom, nechal se unášet svou snovou kvalitou. A pak, zcela pravidelně a zákonitě, sen skončil, v naprosto neočekávaném okamžiku se moje dovednost létat vytratila a následoval pochopitelný, nezadržitelný, tvrdý a děsivý pád k zemi, při němž jsem se probudil.

Připomnělo mi to ještě jednu zkušenost pubertálních let. Nezamilovával jsem se jen do dívek. Zamilovával jsem se i do nebe a rozhovorů pod ním a o něm. Vidím a cítím to jako dnes. Ležím s kamarádem na louce a oči mě táhnou „tam“, ale mé tělo současně bolestně vězí „tady“. A to tak, že velmi. Podobnou bolest a rozpory jsem zažíval jako skokan na lyžích. Ta vteřina, kdy se nohy s lyžemi odlepí od hrany můstku, a za chvíli ta moc gravitace, která vás nemilosrdně a tvrdě přišpendlí na dopadovou plochu. Ještě dnes, když příležitostně vidím skokany v televizi, se společně s nimi odrážím a spolu s nimi i padám – a znovu a znovu mě sevře ten dotyk se zemí. Dodnes mám závratě při pohledu vzhůru i dolů. Mé tělo si nemůže pomoct. Není to příjemné, nejraději bych to neprožíval, ale nějak tělu důvěřuji.

Vyrůstat dolů

Interpretace Jungova kolektivního nevědomí se obvykle vztahuje spíše k minulosti. Mluví se o archetypových obrazech, které jsou součástí dané kultury a společnosti a objevují se v individuálním prožitkovém a snovém obsahu. Ono „überpersönlich“ ale míří rovněž „nad“. Nad to, co je „pouze“ osobní, individuální a omezené. Grofovými slovy pak dokonce nad to, co je omezené jen hmotou, k něčemu, co existuje mimo nás a nezávisle na nás.

Poučen dějinami, školen výšinami a popálen pády se ptám: jak se v dnešní době dotýkáme kolektivní formou „věčnosti“, abychom zároveň neopomněli realitu tajemné gravitace a mocnosti Země a hmoty, která k životu zde nezpochybnitelně patří?

Nabízím koncept a praxi, která vždy v nějaké podobě existovala. Souvisí s těmi, kdo zvedali hlavu ke hvězdám. S astronomy, ale i s astrology a alchymisty. Ty nepředstavitelné dálky vždy bičovaly naši představivost – toužili jsme je zabydlet. Široké a hluboké nebe nám dávalo dostatek prostoru, abychom ho zaplnily fakty, obrazy a příběhy. Psychologickým jazykem by se chtělo říct projekcemi, ale vysvětlení zmíněného nekončícího procesu veškerého vztahování jedním mechanismem a slovem nám z něj cosi vykrádá a tím nás ochuzuje. Ochuzuje zejména srdce.

Srdce kosmu

S nesmírným pobavením jsem si na zadní obálce knihy Skryté srdce kosmu Briana Swimma četl o profesi tohoto hlubokého muže. Je ředitelem Centra příběhu vesmíru. Jak odvážné, vtipné, až drzé prohlášení. Aniž bych to hlouběji zkoumal, klidně bych mu tuto roli s radostí ponechal i v případě, že by jako ředitel neměl žádné podřízené. Z jeho knihy je zřejmé, že spojit vědecké poznání do příběhu, který vezme za srdce, je důležité nejen pro naprosto originální pojmenování jeho profese, ale především a zejména pro nás pozemšťany. Prosáklí rovnicemi, metrikami a čísly jsme již dávno zapomněli žít vesmír, žít s vesmírem. Jako lidské bytosti neumíme dobře a smysluplně žít bez příběhu. Nejen Einsteinovy teorie a rovnice v sobě mají něco z povahy tajemství, ve kterém žijeme, ale už je nějak víc toho tajného a skrytého než toho, v čem se po ránu mohu vykoupat. Aby nedošlo k omylu. Swimme je vědec, matematický kosmolog. Ale je také velký vypravěč. Vypravěč, který se nebojí poezie a metafor. Současně ví, že obrazivost musí být napojena na tělo a utrhne-li se ze řetězu, z pout a vztahu se Zemí, není ani tvořivá, ani léčivá. Jeho jazyk je místy vědecký a místy mytopoetický. Swimme skládá příběh tak, že nám umožňuje čas od času se chytit pevné opěrky vědeckého charakteru, abychom se na dalším úseku chůze mohli oddat překvapení, inspiraci a nadšení z nového objevu. Takový text je v pravdě iniciační. Dovádí nás do zásvětí.

Kosmická procházka

Širší okruh vědců i teologů napojených nejen na Briana Swimma cítil za pozvánkou do zásvětí potřebu spojit příběh vesmíru s naší chůzí, s tím, co každodenně vykonáváme v důvěrně fyzickém kontaktu se Zemí. Vznikl tak koncept Kosmické procházky nebo Procházky hlubokým časem. Do Česka jej přinesl známy kulturní historik Jiří Zemánek, který se postaral i o překlady některých knih, jež toto téma rozvíjejí a podporují.

Princip procházky je relativně jednoduchý. Časové měřítko naší vesmírné historie převedeme do vzdálenosti. Ať už si chceme projít dějiny celé a začít u velkého třesku (zhruba 13,7 miliardy let), nebo se spokojíme s okamžikem vzniku Sluneční soustavy (4,6 miliardy), miliardy let mohou znamenat třeba kilometr naší procházky. Klíčovým „aha momentem“ tohoto postupu je uvědomění, že dvě stě tisíc let existence našeho vlastního druhu Homo sapiens na procházce představuje úsek pouhých dvaceti centimetrů! Průmyslová společnost, jíž jsme součástí a s níž se pevně identifikujeme jako s přítomnou každodenní realitou, se promítne do pouhé jedné pětiny milimetru! Fyzicky to přináší až pocit závrati, zahlcení a stísněnosti, nebo naopak velkého nádechu a odstupu. To záleží na tom, jestli se na chvíli dokážeme zrakem a dechem spojit a ztotožnit s tou nekonečnou dálkou, abychom se přepnutím pozornosti chvíli věnovali nepatrnému rozměru „teď“!

Skutečná zastavení

Rámec, měřítko procházky, je tedy v zásadě dané, i když si ho můžeme přizpůsobit. Důležitý prvek jsou i jednotlivá zastavení, kde máme více prostoru pro vlastní imaginaci opřenou o vědecká poznání. Pokud si vybereme cestu od samého počátku, nabízí se samozřejmě hluboké ponoření do tajemství velkého třesku. Abych dal na chvíli slovo jedné z průkopnic a učitelek této procházky, dominikánské sestře Miriam Theresa MacGillisové, ocituji její imaginaci počátku: „Před 13,7 miliardami let z toho místa, které bylo ne-místem, z toho času, který byl ne-časem, kosmos vzplál v tiché záři nepředstavitelné oslnivosti do existence. Všechna energie, která kdy existovala v celém rozsahu času, vybuchla z jednoho bodu, jenž byl menší než zrnko písku. Nepředstavitelně ohromné množství elementárních částic, světla a samotného časoprostoru se rozvinulo a expandovalo z tohoto kvantového vakua, z této počáteční jednoty. Pokud v budoucnosti budou zářit hvězdy a ještěrky v jejich světle budou mžourat, budou tyto procesy umožněny toutéž numinózní energií, která vytryskla na úsvitu času.“ Podobně silných zastavení, která jsou výzvou pro představivost, ale i prostorem pro poezii nebo hluboké smyslové prožitky, nabízí tato kolektivní procházka nepřeberné množství. Z velkého třesku se postupně dostaneme ke vzniku naší Sluneční soustavy a neuvěřitelné moci Slunce – a nikoli nevýznamné roli Měsíce. Můžeme přejít k zážitku vzniku atmosféry a nezbytné chladivé moci vody při formování planety Země. Dalším zázrakem a zastavením na cestě je bezpochyby vznik první formy života. Monumentální chvíle nastává v okamžiku vzniku fotosyntézy, jednoduchého mechanismu vyjádřeného fascinující rovnicí, kterou můžeme chápat jako velkou oběť energie Slunce proměňující se v každodenní hostinu všeho tvorstva hladově nasávajícího uhlík a kyslík. Své místo mají v procházce nejen tyto oslňující výbuchy kreativity, jako je následně třeba vznik mnohobuněčných organismů, ale i nevyhnutelné kolapsy. Okamžikem přímo vybízejícím ke hře s našimi smysly je bod, kdy byl vesmír spatřen prvníma očima. Snad jen dlouhodobý pobyt ve tmě může napodobit princip, jímž vesmír začal pozorovat sám sebe. Cestou se dále můžeme dotknout schopností našich ne-lidských bratří létat, plavat, plazit se a stejně tak se sami vědomě spojit s pevností vlastní páteře a kostry, která je nám tak cennou podpěrou na cestě. Můžeme probudit své prsty, jejich pohyblivost a citlivost může být přímým přechodem k uvědomění si schopnosti měnit vlastníma i prodlouženýma rukama strojů to, co bylo stvořeno. A vycházkou se třeba dostaneme i do žhavé současnosti umělé inteligence, dosud nedostatečně prozkoumané, a proto děsivé i fascinující.

Ne že bychom toto všechno neznali a nevěděli. Ale ve skupinově ritualizované a poctivě prošlapané podobě se nám najednou nabízí ještě jiný rozměr prožitku. Možná ne tak intenzivního jako psychedelika či hluboké intenzivní nádechy a výdechy, ale nějak poctivě propoceného v tělech a ušpiněného v nohou… Je to prožitek přišpendlený k zemi tak pevně, jako jsou zastavení křížových cest přitahována gravitací úměrnou výšce kopce, na němž stojí zastavení poslední.

Srdce hmoty jako vzkaz

Snažím se být obezřetný v tom, jak mé jungiánské srdce vnímá synchronicitu. Zrak příliš soustředěný vzhůru k vrcholům podivuhodných náhod nás může zavést až do úplné slepoty vůči skutečným pozemským zážitkům posvátného charakteru. Ty jsou cenné právě svou výjimečností a nečekaností. Čekání na ně je někdy v údolí rutiny k nevydržení.

Nedá mi v tomto posledním odstavci nedodat dovětek o tom, že během psaní tohoto textu na mě vyskočila upoutávka na čerstvý překlad velkého spojovatele evoluce a jejího hlubokého křesťanského obsahu Pierra Teilharda de Chardin v jeho díle Srdce hmoty. Ta událost se mi uhnízdila v hrudi. Pouhými dvěma slovy se ve mně rozhostila posvátná tíha, které se nemám potřebu zbavovat.

Zdroje:

Berry, T. Velké dílo: Naše cesta do budoucnosti. Malvern, 2021

De Chardin, P. T. Srdce hmoty. Malvern, 2024

Swimme, B. T. Skryté srdce kosmu. Malvern, 2019

Winkler P. Transpersonální myšlení v psychologii a psychoterapii. Triton, 2016