Rodina světa

Tak se na ni podívejme. Nejprve na dědečka. Už dlouho se snaží zapomenout na to, co prožil za války, a má dojem, že si našel svou cestu a vedl život velmi dobře. Sice začal pozdě, ale byl úspěšný v podnikání, trochu ostrý, někdy na hraně zákona. Jak to bylo jindy, raději zapomněl. Sebevědomí mu nechybí, ale poslední léta se nestačí divit. Svět, který dokázal ovládnout, se mu rozpadá před očima. A to on nedopustí. Znovu a znovu ráno vstane a vší svou zbývající silou začne vzpomínat a velet. Opakuje stále dokola, jak bylo vše funkční a v pořádku a jak je potřeba se k tomu vrátit. V rodině už ho nikdo moc neposlouchá. Jeho jízlivým vtipům se tu a tam někdo zasměje. Spíš potichu. Jsou urážlivé, nechutné, ale svézt se na vlně něčího ponížení je vždy tak neuvěřitelně svůdné. Na chvíli to uleví, než se se stejnou rychlostí dostaví pocit trapnosti a bezmoci adekvátně reagovat.

A babička. Ne, to slovo se k té ženě nehodí. Není to ani první, ani druhá dědova žena. Věkově výrazně mladší. Tak nějak mu po všech těch pokusech zbyla a on zbyl jí. Svázali se příliš mnoha silami na to, aby se ještě dokázali rozvázat. Nevěří mu už ani slovo, ale je to i tím, že už slova neslyší. Proč by měla. Nepotřebuje je. Potřebuje už jen prokličkovat každým dnem, aby ho nějak přežila, případně prožila. Podmínky pro to má dobré, ba výborné. Nechybí jí nic. Kromě toho všeho, čemu se říká vztahy a rodina. Čte si své knihy a sleduje seriály. Je toho dost, dost až do konce života.

Přeskočme na chvíli generaci. Nejmladší vnuk, rodinný ajťák, je dědečkův miláček. Naopak to ale funguje stěží způli, dědečka je obtížné milovat. Vnuk dědečka na jeho žádost sytí novinkami ze svého světa. Nejsou to hry. Dědečka nejvíc baví sociální sítě a dnes už zejména využití umělé inteligence. A to vnuk opravdu ovládá. A kromě toho, že se tím velmi dobře uživí, ho vlastně baví dělat dědovi, kterého jinak všichni nesnášejí, jakéhosi konzultanta a taky servismana. To když se „krabičky“ dědovi rozsypou, zrovna když potřebuje své známé zasypat nejčerstvějšími novinkami a vlastními výtvory. Zdá se, že vnuk nemá počítačů dost ani doma, a tak i své tělo udržuje v mladické síle díky špičkovému trenažéru s 3D brýlemi, který mu umožní běhat tu olympijské hry, tu triatlon a jindy zase po českých horách.

Vnučka jako kdyby do rodiny nepatřila. Její elitní vzdělání ji přivedlo do světa humanitních věd, a tak studuje dědečkovo stárnoucí paradigma naživo, v každodenním procesu. Kdyby dědeček chvíli naslouchal postkoloniálním teoriím, nejspíš by zešílel nebo vnučku vyhodil ven z domu. Tento rozhovor se ale nikdy neuskuteční. Není, kdo by ho v rodině zprostředkoval. Vnučka se realizuje v ekofeministickém kolektivu a má přátel víc než dost. Další komunikaci moc nevyhledává, není kde a s kým. Mimo svou partu zažívá spíše nepochopení a nezřídka i zraňování.

Otec se dal po listopadové revoluci na politiku a už mu to nějak zůstalo. Lehko vstoupil, vystoupit je těžké. Čím by se po tak dlouhé době v politice živil? Budoval demokracii, pak se v ní naučil chodit, po letech neskutečného úsilí a píle rezignoval a dnes už jen vykonává pohyby a usnesení. A miluje aspoň ty chvíle, kdy se v hospodě spřádají taktiky a strategie, jak se vyhnout prohrám a prostě příště zase vládnout, čtyři roky bez moci vládnutí vydržet a pak zase znova. Rezignoval na všechny reformy reforem.

Matka se nechala unést světem bylin. Byliny jsou léčivé a jejich síla je neoddiskutovatelná a věčná. A když byliny, tak zdravá strava, a když zdravá strava, tak jóga, a když jóga, tak vesmírně nesmírný svět podcastů seberozvoje. A když seberozvoj, tak nedůvěra v systém, očkování, antibiotika a důvěra ve slovanského obrodného ducha a pak jít k volbám a tam jim to všechno ukázat. Ne, s mužem už dlouho nevolí stejnou stranu.

Že jsme na někoho zapomněli? Proč nám tu vypadl vnuk nenápadného vzhledu a chování? Možná proto, že ho sama rodina do svého popisu příliš nezahrnuje. Epizoda s katolickou vírou, pak několik let alkoholové jízdy. Pokusy o sebevraždu, psychiatrická léčebna a teď, kdo ví? Neví se, rodina neví. Na štědrovečerní večeři nedorazil.

Rodina Štědrého večera

Všichni se sešli, aby oslavili – co? Narození Páně? Rodinné hodnoty? Sešli se ze zvyku, tradice? Možná se přece jen každý po svém chce setkat s něčím víc než s všedností. S věčností? Prosincový čas ale nikdo z nich nevnímá moc spasitelsky. Šedivá a chladná rána, všudypřítomná tma – a to nekonečné ticho tmavých nocí a závany úzkosti a deprese. Trochu světla do toho času vnesou nepřeslechnutelné koledy, vánoční cetky a spousty umělého světla. Každý nakoupí trochu toho svého pro druhé, uklidí svou část domu a zajistí rozdělené úkoly, kaprem počínaje a stromečkem konče. A pak všichni sedí společně u té specifické večeře. A možná že se každý po svém přece jen dotkne věčnosti, té své. Po večeři se rozejdou do svých pokojů. Dědeček si velmi strukturovaně projde svá novoroční předsevzetí. Jeho věčnost se rovná zápisu do dějin. Možná malých dějin malého světa, malého města, ale jeho zápis tam rozhodně chybět nebude. Babička otevře televizní programy a výhled nejzajímavějších seriálů do příštího roku. Nabídka je pestrá, široká, bezbřehá, nekonečná. Otec zkontroluje schůzky, na nichž se během svátků hodí být viděn. Opřipomínkuje publikaci o svém městě, v níž se má objevit jako jeden z těch, kdo město vybudovali. Možná až v příloze všech demokratických zastupitelů, ale i to se počítá. Je třeba vybrat dobrou fotografii – v novém roce bude čím se pochlubit. Matka si prolistuje novou knihu. Nadělila si ji sama a kniha jí slibuje hluboké napojení na slovanskou duši. Vnuk má jasno, jeho věčnost má podobu křemíkového údolí, se kterým je tak snadné se spojit na dlouho, předlouho. Budování nesmrtelnosti se v něm stalo dobrým byznysem. Vnučka se v tichosti vytratí ven, pár známých se rozhodlo jít na půlnoční. Moc ji to neláká, ale doma zůstat nechce. Před kostelem hodí pár drobných klukovi, který je jí nějak povědomý. On jen tiše poděkuje.

Rodina komunity

V této zapouzdřené rodinné situaci můžeme ke štědrovečernímu stolu přizvat na pomoc principy tvorby a fungování komunit podle M. Scotta Pecka. Ten mluví o čtyřech fázích procesu tvorby skutečné komunity. První etapou je pseudokomunita, tedy takový ten pocit, že když přijdete na nějakou párty, kde se víceméně s nikým neznáte, může (ale nemusí) vás zpočátku ovládnout pocit, že se máte všichni fajn a že je to pohodový večer. Může, ale nemusí nastat fáze druhá, fáze chaosu, kdy najednou zjistíte, že ne s každým si vlastně máte co říct, tamhle je někdo ukňouraný, někdo panovačný, některé z vtipů nemůžete vystát – a začnete přemýšlet o odchodu. Třetí etapou komunity, když si ji odvážně dovolíte, je prázdnota. Vydržíte-li společně ty chvíle, kdy vám postupně začnou někteří lézt na nervy, může se dostavit pocit ztráty půdy pod nohama. Kdo jsou ti lidé, o čem to tady je, co chci, o čem mám potřebu mluvit? Toto nepříjemné znejistění se za určitých podmínek může přepnout do čtvrté etapy utváření komunit, jímž je komunita skutečná. Přepnutí může být zpočátku neviditelné a těžko zaznamenatelné. Například někdo začne velmi osobně mluvit o svém životě, příběhu, nemoci, pracovní výzvě nebo rodině. Postupně to třeba přitáhne pozornost nejednoho z účastníků večírku a nejen to. Určitá upřímnost a opravdovost otevře potřebu sdílení. Každý mluví sám za sebe, navazuje na příběhy ostatních, někde ve vzduchu se začne tvořit cosi společného, zážitek, duch komunity, kterého ani nemusíme mít potřebu pojmenovat, ale víme, že tam je. Z takového večírku pak odcházíme proměněni, propojeni.

Rodina odolnosti

Přestože si výše popsaný zážitek skutečné komunity můžeme uchovat v paměti jako náhodné flow a jako fajn večírek, můžeme se ptát i dál a hlouběji. Lze něco jako skutečnou komunitu iniciovat, budovat, rozvíjet? Mohou principy budování skutečné komunity dokonce ovlivnit rodinu, její život, její komunikaci a vztahy? Jak to, že si ten zážitek propojení můžeme dovolit s lidmi více či méně neznámými, ale s těmi, kteří jsou nám pokrevně nejbližší, to často téměř (nebo vůbec) nejde?

Ne že by byl objev komunitního rozměru života nějak nový. Stále se k nám vrací v různých podobách. A může mít až podobu určitého vzdorování vzdáleným silám rodiny světa, na které jaksi nedosáhneme. Nebýt si jistý světem a tím, kam nás vedou světoví lídři, může posílit dostředivé tendence a potřebu orientovat se na to, co máme k dispozici takřka po ruce. V měkkých dovednostech to mohou být třeba právě nástroje budování komunit ať už v peckovském, nebo i méně strukturovaném slova smyslu. Můžeme se otevírat poradním kruhům, učit se nenásilné komunikaci či respektující výchově. Můžeme zakládat školy, které budou více odpovídat na otázky doby a kde se i jako rodiče budeme cítit těmi, kdo o cestě školy mohou rozhodovat. Takové školy samozřejmě mohou přerůstat do komunit kolem škol a každodenní výuku rozšiřovat nejen o kroužky pro děti, ale i pro dospělé. Mají-li takové komunity poptávku na straně jedné a nabídku na straně druhé, mohou rozšiřovat rozsah svého fungování ve věkovém rozmezí od nuly do sta. Různé formy předškolních skupin, ale i podoby propojování se seniorů už dnes nejsou výjimkou. Škála rozšiřování komunit nemá předem dané hranice. Můžeme společně budovat komunitní zahradu nebo organizovat odebírání produktů blízkých farmářů. Můžeme pořádat komunitní snídaně nebo vánoční besídky. A to stále není všechno. Můžeme organizovat komunitní sbírky na pomoc potřebným, výměnné obchody a burzy. Můžeme společně zvelebovat prostory, ať už ty zastřešené, nebo veřejná či poloveřejná prostranství. Nedávno se dokonce otevřela možnost sdílení energie. Komunitní energetika je sice zatím v plenkách, ale posupně se vyvíjejí pravidla, postupy a technologie, které nám umožní být méně závislí dokonce na tak globálních zdrojích, jakým donedávna energie byla.

Rodina rozhovoru

Všechny ty potenciální nástroje, jak se posílit v komunitě a trochu se oprostit od závislosti na globálním světě a posílit tím i jádro rodiny nejsou jistě všelékem. Někde v začátcích je vždy ten tajemný okamžik skutečného rozhovoru, který nemáme úplně pevně v rukou. Sedím se synem na slavnostním obědě, jsme tam jen my dva. Skutečně si ho užíváme. Kousek odtud je místo, kam syn občas chodí se svou přítelkyní trávit nedělní bohoslužby. Logicky se tak od chleba vezdejšího ve formě skvělého burgeru přesuneme ke chlebu věčnému. Jde to ztuha. A to nejsme v žádném konfliktu. Neustále se ujišťujeme, že naše argumenty nemíří proti druhému, ale k ohledávání toho, kde bychom si ještě mohli rozumět, kde je ještě nějaká podoba zážitku, zkušenosti, v níž se potkáváme, která je nám nějak společná – a kde už začíná soukromý prostor druhého, jejž nelze nikdy plně zabydlet.

V den, kdy finalizujeme tento článek, začíná úřadovat nový americký prezident. Část rodiny světa se těší, druhá se děsí. Předvídat lze pouze chaos. Pokud se Peck nemýlil, přijde prázdnota. Myslím si, že její ozvěny už zní mezi námi. A někde v ní se možná už rodí a po čase může sesbírat dohromady rodina odolnosti a komunity.