Škola, svatba, hřiště, stavba? No mohlo by se to také jmenovat „kam mě v roce 2018 zavedla má práce“.

Nejobvyklejší otázka roku 2018 od lidí, kteří mě znají méně, směřovala více nebo méně k tomu, jak se dá kombinovat práce facilitátorská a terapeutická. Co to vlastně dělám, když facilituju a jestli se tím dá uživit. A taky, jak to vlastně navazuje na mou práci v oblasti ochrany životního prostředí.

Pravdou je, že slovo „facilitátor“ není ani české, ani hezké. Ale kromě „průvodce“ jsem zatím nic lepšího neobjevil. Samotná facilitace ale není tak záhadná, jak se zdá. V různých kontextech, s různými lidmi (někdy i pouze jedním, pak se tomu právě říká terapie), v rozdílných časových frekvencích a úsecích se snažím o to, aby lidé

• rozuměli tomu, co sami říkají slovy i tělem;
• věděli, co tím skutečně myslí a jestli je to v souladu s jejich cítěním;
• na základě čeho si to myslí (jde o názory, informace, potřeby, emoce?);
• zkoumali, zda to co říkají, opravdu chtějí;
• co si o tom myslí jejich kolegové, partneři, spoluobčané
• a jak z toho všeho udělat nějakou přehlednou, zajímavou a energeticky nosnou inspiraci pro projekt, vztah práci nebo život sám.

Pokud si tedy facilitaci definuji takto široce, vejde se do toho řada věcí. O několika z nich chci učinit pár poznámek.

Jedním z těch, kdo mne oslovují, jsou školy. Dnešní doba je těhotná touhou po novém, jiném, živém, atraktivním, praktickém a přitom ideově silně ukotveném vzdělání. Státu se v tomto ohledu moc nedaří. Tak se toho ujímají samotní rodiče. S nadšením, vůlí a chutí vytvořit něco šitého na míru jejich dětem vzniká řada nových škol. A takové procesy samozřejmě vyžadují hodně prostoru pro diskuzi … a facilitaci, tedy provázení, chcete-li. A někde nad tím vším se vznáší hluboká otázka, co je to vlastně vědění, učení, znalost, dovednost a jaký to má vztah k životu, který vedeme.

Provázení jsem se ujal poprvé i ve zcela jiné oblasti. Jeden z párů chystajících se na svatbu se rozhodl, že by rád nahradil oficiální přípravy na manželství, které nabízejí některé církve, něčím méně oficiálním, ale současně dostatečně ukotveným. Kotvil jsem ve svých vlastních zkušenostech téměř třicetiletého vztahu a manželství, v kurzech o partnerství, které jsem sám absolvoval a inspiraci hledal i v řadě knih (například Kniha o lásce a přátelství od Thomase Moora, je k tomu jako stvořená).

Někdy se facilitace podobá spíše moderaci. To mě potkává zejména na konferencích či seminářích. Ale i tam může průvodce jemně, trpělivě a pozorně vdechovat atmosféru a vydechovat jemné inspirace pro společný zážitek. Jedna z těch nejkrásnějších byla moderace konference  „Děti a město – prostor pro hru“ (http://www.architekturadetem.cz/konference-architektura-detem-2018/), kterou pořádal Ústav nauky o budovách FA ČVUT v Praze ve spolupráci se spolky Město přátelské k dětem a To město. Naslouchaje řečníkům, uvědomil jsem si, jak „pouhá“ hra dětí, může být výzvou pro celou společnost. Vztah dětí a přírody, podoby a možnosti hry ve městě, každodenní trávení času v autě?, na ulici?, s notebookem?, v lese?, o samotě?, se svými blízkými? Tolik výzev, tolik nastaveného zrcadla naší civilizaci! A naše chabá schopnost uchopit tak „jednoduché“ téma svými rozparcelovanými institucemi.

No a závěrem téma mě jaksi nejbližší a zároveň jaksi nejbolestnější. Jsou to diskuze o různých stavbách. Stavbách domů, náměstí, vnitrobloků, ale také třeba spalovny. Z těch diskuzí se zdá, že se pohybujeme na jakési hranici. Nikdo nic nechce. Dost bylo urbanizace, dost bylo města. Už nám prosím na nic nešahejte, nic nezhoršujte (rozuměj neměňte). Někde v hloubi cítíme jakési bazální ohrožení civilizací, kterou jsme sami stvořili, ale současně je to náš jediný domov, nabízející alespoň nějaké jistoty. A ty nám prosím neberte! A tak většina vět z diskuzí začíná slovem „ne“. V řadě případů nám už chybí představivost toho, čemu říci „ano“.

A jestli vám v tom všem chybí slovo životní prostředí, vězte, že mým objevem roku byl jednoduchý podtitul přednášky na jednom z tisíce venkovních plakátů: Ekologie jako nauka o vztazích.