Bylo mi znovu ctí dostat se k přípravě a realizaci, respektive moderaci konference Architektura dětem, tentokrát věnované tématu hry dětí v městském prostředí.

Předem jsem věděl, o čem zhruba bude řeč a připadalo mi to celkem jasné, uchopitelné a přehledné. Dětem prostě chybí bezpečí, příroda a pohyb a cílem konference je hledat cesty jak to změnit. Čím více jsem ale naslouchal jednotlivým příspěvkům a diskuzím, tím více do mě vstupoval mlhavý obraz, kterého jsem se po celou dobu nemohl zbavit. Ten obraz by se dal stručně popsat ve dvou otázkách. Jak jsme dokázali vytvořit města, ve kterých se dětem nežije příjemně a jak vlastně dokážeme udržovat systém, který fungování měst v této podobě dlouhodobě podporuje? Trochu přeháním? Možná, ale ne moc!

Dětskou hru, jsme vymezili za ploty a plůtky. Kvůli bezpečí dětí. Děti často  vyčleňujeme co nejdál od dalších obyvatel. Kvůli jejich hlučnosti. Jakoby hra a děti úplně nepatřily ani do našeho života, ani do našich měst. Tedy patří, ale odsud posud. Tady ano a tam už ne. Respektovat ale rozvíjející se život v jeho komplexnosti a tedy potřebu hrát si a učit se kdykoliv a kdekoliv? Na chodníku, na přechodu, v parku, na náměstí? Každé místo města má svou funkci a hrát se má na hřištích. Ty dětem přece za drahý peníz stále moderněji, odolněji a barevněji budujeme!

Dalo by se říci, že hlavní poselství konference vystihla některým z řečníků volně citovaná věta bývalého starosty kolumbijské Bogoty Enrique Penalosy: „Když se ve městě daří dětem, daří se tam všem“. Chápat ji jako výzvu vytrženou z kontextu, můžeme různě. Já ji po svém, inspirován samotnou konferencí, chápu v několika rovinách. Separací hry od života podporujeme rozdělování života v mnoha ohledech, stejně jako třeba vydělením školy na místo, kde se učíme a ostatní místa kde se neučíme. Milují a potřebují-li děti živly, jako něco svou přirozeností blízkého povaze života a my jim z nejrůznějších důvodů bráníme v kontaktu s vodou, stromy a dalšími podobami živlů, o živelnost je ochuzujeme. Riziko kontaktu se živlem je stejné, jako jakékoliv jiné riziko, které je podobně jako každý lidský krůček, krokem do nerovnováhy, do neznáma a tedy krokem k učení se novému.

Ve výše naznačeném kontextu je pak klíčovou výzvou pro budování měst právě samotné téma  a podoba konference. Téma je jaksi hraniční, okrajové, ale svou povahou mířící k tomu podstatnému, tedy do středu pozornosti. Nehlásí se k němu nikdo a všichni. Je o architektuře i urbanismu, hygieně i bezpečnosti, výchově, psychologii, sociologii i vzdělávání. Má-li pak mít taková konference smysl, musí se pokusit tyto pohledy propojit ve skutečné diskuzi, která ideálně vede k nějakým následným krokům. To se myslím organizátorkám znovu povedlo. Není asi náhodou, že za pořádáním této konference stojí zejména ženy. Možná o něco více cítí, že rozparcelovaný svět a rozparcelované město nám přestává dávat společný smysl a plnost života.

…Naše léčení přijde z okrajů. Jak by tomu mohlo být jinak, když se střed rozpadá?… Bude zapojovat ty druhy dovedností, které náš současný systém potlačuje nebo neumí podporovat…

Charles Eisenstein (Krásnější svět je možný, naše srdce to ví)

Memorandum ke konferenci si můžete přečíst zde: http://www.architekturadetem.cz/memorandum/