Ve svém věku již čas od času nechávám své kroky našlapovat pomaleji. Možná tělo mých nohou ví lépe než já, jakými rychlostmi v této životní etapě kráčet. Hlava dál ráda osahává terén pouti v mapě, zvažuje varianty, hledá zajímavosti, pozoruhodnosti, neobvyklosti, které by ráda neminula. Ale pak už konečně přijde ten první krok. Někdy těžký svou zemitostí, jindy odvážnější svým ohněm, někdy opatrnější vlhkostí nejistoty z jemného souboje nesourodých pocitů, jindy zase nesen vzdušností směrů momentálního větru. Ne nejsem velký poutník a pisatel, spíš milovník drobných cest a slovních gest. Milovník textů malých objemů a objevů. Ne nejsem velký přírodovědec, znalec velkého množství specifických detailů, spíš se poutěmi a přírodou rozpouštím ve velikých okamžicích, obrazech a náladách.

Putoval-li jsem dříve světem idejí a otevíral rozcestí obsahů nových a nových knih, převažovala ve mně povaha zvnitřněného soutěžení. Kdo z dalších autorů svým výkladem překoná předchozím autorem překonané? Proud pouti a mysli rozděloval, škatulkoval, tříbil, odděloval, chtěje se zbavit starého, falešného, zbytného. Chtěje se vyhnout proudům, jež končí suchým a prázdným korytem odkud už nevede cesta dál. Změnu pohledu na povahu rozcestí mi v souběžném čase přinesly dvě knihy zaměřené na poutě zákrut lidské mysli. Tou první jsou známé i zatracované Psychologické typy (Portál, 2020) stále ještě kontroverzního, ale mnohými, včetně mne milovaného, švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga. Je paradoxem doby po Jungovi, že jeho typologie je na jedné straně v různých verzích testů osobnosti hojně využívána a citacemi z Junga se to v populární psychologické literatuře jen hemží, na straně druhé je Jung akademickou sférou trvale odkládán do škatulky nesrozumitelného, v horším případě blouznivého mystika. Na knize samotné je z mého pohledu nejzajímavějším prvkem to, že systematický a detailní popis čtyřech, respektive osmi základních psychologických typů je obsahem až samotného závěru objemné knihy. V předchozích kapitolách se Jung možná trochu komplikovaně a současně fascinujícím způsobem prokousává zdánlivě náhodnými etapami dějin psyché. Dalo by se zjednodušeně říci, že jeho psychologické typy jsou jakýmisi zákonitými proudy a následnými i paralelními protiproudy, ale ne slepými rameny naší mysli. Jsou tíhnutími doby a jejich následným vyvažováním, které s Jungovou vydatnou intelektuální pomocí vykrystalizovaly v závěrečný, zákonitě neúplný, protože neuzavřený, z podstaty ani neukončitelný souhrn jednotlivých typů. Absence definitivních definicí je u Junga dána živlovou povahou typů. Živly jsou zkrátka živé, pohyblivé, nepostojí na místě, nedají se polapit, a ještě ke všemu se rády mísí. Přesto je nějak umíme zakoušet a rozeznávat, zejména v jejich extrémních polohách, kde se plně vybarví. Známe je spoluprožíváním, protože jsme téže povahy jako ony. Jungův poutník se na rozcestích ke správnému rozhodnutí, dalšímu kroku někdy hlavou zastaví s mapou, změří kilometry, převýšení a seřídí hodinky. Jindy se nechá srdcem k odbočení strhnout slibovanou přírodní scenerií v turistických průvodcích. V další situaci směřování cesty ho smysly táhne vítr nebo teplo slunce, aby ještě v situaci jiné dal přednost přivřeným víčkům a nejasné a nepředvídatelné intuici hledající své prohlubování. Jeho mysl je pouť živly, jeho pouť je živý proud mysli.

Ne nepodobně se záhybům mysli (nutno mít na paměti že vědomě pouze té západní) věnuje ve své knize Vášeň západní mysli (Inštitút Gaia, 2023) americký filozof a archetypální astrolog Richard Tarnas. Tento souputník jednoho z Jungových následovatelů Stanislava Grofa napsal respektovanou učebnici dějin filozofie, jejíž český překlad máme od tohoto roku k dispozici. Ačkoliv jde o dějiny filozofie, ve které nechybí zmínky o těch nejdůležitějších myslitelích a jejích idejích (jakýchsi záchytných bodech v proudu času), nejde o dějiny v klasickém slova smyslu. Historii ve stylu „začalo to takto, aby to pokračovalo tímto a skončilo nevyhnutelně oním“. Nejzajímavější je z mého pohledu na knize to, že se velmi brzy, po několika stranách, staneme přímými, protože živými, účastníky pouti, která ještě stále neskončila, a i nadále skýtá jistou nabídku, které zatím chybí pointa, pachatel, viník či vítěz. Jako každá správná kniha i tato tajemným způsobem ze čtenáře učiní toho, který je jejím hrdinou samotným. Tak jako se Bastian v Nekonečném příběhu stane Atrejem a vstoupí do děje, aby jej rozhodl jako aktér čtenář, nabízí Tarnas zážitek velmi podobný. Rozdílem je to, že se s Tarnasem ocitáme v pozici čtenáře, který má svým způsobem rozhodnout osud dějin, osud směřování své vlastní mysli. Poutník putoval a zapisoval zážitky z cest, shrnul své objevy i zdánlivé omyly. Sedl si na rozcestí a váhá co dál. Nějak ví, že ta cesta byla tou jedinou možnou, že není čeho litovat, na koho si stěžovat. Pouť se stala jeho životem, osudem, a to bez nadsázky osudem lidstva, osudem jeho mysli, jeho vášně pro to očichávat další možnosti, nezastavit se a nezastavit se před ničím. Poutník se jako had proplétá krajinou. Jeho jazyk a oči už se noří do dalšího tisíciletí, jeho tělo je však stále ještě v celé své hadí mohutnosti v dotyku se vším minulým, kdy slovo minulé trochu ztrácí na významu.

Řada poutníků dnešní doby by ráda prozradila počátky a pointu v domnění, že ji mohou znát. Řada poutníků by ráda už zase a znova našla viníka, hybatele, velkého dost na to, aby byl na kříži dostatečně pro všechny vidět. Řada poutníků rezignovala na rozum, který se sám o sobě ukázal jako nedostatečný. Noří se do síly emocí, kterými si chtějí vynutit společně sdílenou sílu příběhu pro své souvěrce. To vše zde na rozcestí má své místo.  Patří sem, zapadá sem. Padá do černé díry Země, která tu nekonečnou tíhu unese.

Ocitám se v kůži toho hada, ležím v místě, kde se ještě chvíli prostřídají zbytky tmy s přicházejícím sluncem. Mé prsty se dotýkají klávesnice, aniž bych svým rozumem důsledně kdy pochopil, co se to vlastně děje mezi polštářkem mého levého ukazováčku a písmenem „t“ na monitoru mého počítače. Vnímám své tělo, trochu bolavé životem a přicházejícím dnem, tělo nasávající vůni nápoje, jež ho oživuje a probouzí. Už, už mohu otevřít dveře přicházejícího dne, ale ještě stále váhám, jak velká vzdálenost je mezi starostí a nadšením, mezi nadějí a obavami, důvěrou a otevřeností pro cokoliv, co přijde. Obouvám přezuvky pro svá tušení. I dnes budu na své cestě jedním z přehlédnutelných, jedním z miliard. Ale i dnes se má rozhodnutí nějak dotknou celého světa v prostoru, který otevírá má mysl. Jen a jen má mysl? Na zemi, jejíž konec nelze změřit stejně, jako její počátek? V nádechu, jež se ve chvíli stane součástí mého těla, abych já to své tělo vydechnul dalším krokem prostoru okolo mne?  Proud pouti získává kruhový obrys, živen krví a dechem bobtná, z kruhu se stává koule. Koule Země. Zeměkoule. Duše světa, Anima Mundi.