Článek byl napsán pro Revue Archea 2023, celou revue je možné zakoupit zde: https://www.malvern.cz/archea-2023–revue-pro-archetypovou-psychologii–astrologii-a-kosmologii/

Preludium

Zdá se totiž, a ostatním lidem to zůstává skryto, že ti, kdo se správně chápou filozofie, nezabývají se ničím jiným než umíráním a smrtí.“

Platón

Lidstvo patrně zažívá šesté masové vymírání druhů, klima Země a s ním vše pozemské se proměňuje, do pohybu se dává stále větší množství uprchlíků, už více než rok probíhá v nepříjemné blízkosti nekončící válka jako fraktál války potenciálně globální a poslední. Stále s nápaditostí a kreativitou operujeme s různými formami naděje a iniciativ usilujících o změnu a záchranu toho nejcennějšího, co máme, života této planety a naší civilizace. Co ale jako lidé skutečně máme ve svých rukou? O co se můžeme opřít a na co spolehnout v době, kdy všechny dosavadní klíčové hodnoty a nástroje naší civilizace selhávají a prožíváme polykrizi?

Zkoušen je především rozsah a povaha naší představivosti. Zkoušeny jsou schopnosti imaginace, která by nás potenciálně mohla vést k jinému, novému, nečekanému. Představivost je něco, co nám nikdo nemůže vzít. Dle hermetických i tibetských nauk snad ani smrt. Tedy za podmínek, že o tento křehký svět imaginace pečujeme už za života. Vztah k imaginaci, mocnosti světa a vesmíru, kterou nemůžeme ovládnout a znásilnit, je něco, o co pečovat můžeme, a to dnes a denně. Můžeme dávat a tajemně dostávat zpět. A přestože je výsledek nejistý a jeho podoba nepředvídatelná, přátelství s neznámým, tajemným a propastným je nakonec možná tím jediným vztahem, který přetrvá věky. Už používání samotného slova imaginace, jakož i dovednosti, kterou označuje, je v naší civilizaci zatíženo řadou nánosů, jež není lehké odkrývat. Kreativní průmysl a naše prorůstová mentalita nezřídka imaginaci znásilňují ve stylu drancování přírodních zdrojů. V takovém světě se jen těžko mluví diferencovaně a s důrazem na jemné nuance významu. I v tomto článku se s vědomým zjednodušením budu držet slova imaginace, i když by v kontextu této revue bylo přiměřenější vtáhnout sem myšlenky Henryho Corbina, obsažené v jeho eseji Mundus imaginalis¹.

V tomto textu nám ale nejde o definici imaginace. Spíše se budu pokoušet do jejího světa přímo a s veškerým respektem vstoupit a jemně mapovat a zviditelňovat některé obrazy, které přede mnou opakovaně vyvstávají jako dominantní a důležité pro dnešní dobu. Vydáme se na exkurzi do galerie obrazů znamení doby, vybraných na základě zkušeností autora tohoto textu, jakož i inspirací z četby dalších myslitelů.

Tělesnost obrazů

„Jsem hotov“ může znamenat „jsem v koncích“, „dodělávám“, „skonávám“, zkrátka „je se mnou ámen“.

Zdeněk Neubauer

Tento text by chtěl být psán tělem, jeho pohyby, prožívanými a vnímanými pohyby. Chtěl by slovy vytvářet obrazy, jejichž odezva by putovala k tělesnosti. Tato ambice je asi příliš veliká. Je tak veliká, že by tímto mohla být zkoušena samotná opravdovost, pravdivost textu. Imaginace obrazů nemůže být vytvářena libovolně. Měla by být věrným převodníkem tam a zpět, jímž lze porozumění přezkoušet, protože zakoušet. Cesta tam spočívá ve vnímání rodících se vnitřních obrazů, které vyvstávají z mlhy tušeného, zažitého, ještě neuchopeného a neformulovaného, tedy ne plně tělesného. Tyto vynořující se obrazy ovšem postupně nabývají na tělesnosti a zřejmosti, posléze zpevněné slovy a tělem. Cesta zpět vede skrze čtenářovo noření se do textu, do roztoku slovy vymalovaných obrazů, do lázně, v níž může být náležitost textu poměřena blízkostí či podobností – ne nutně úplnou shodou – s vlastní zkušeností.

Ambice zahrnout do textu tělesnost není jen nějakou autorskou umanutostí či snahou být originální za každou cenu. Je součástí úvah o povaze a významu tělesnosti a vtěleného ve vztahu ke smyslu našeho životního příběhu, včetně povahy jeho konce. Tato ambice zahrnuje i snahu překračovat pouhou důvěru či víru v nějakého autora, autoritu či vyslovené, a to vlivem hmatatelného zážitku, jenž má povahu neuzavřenosti, nedokončenosti, živosti, nezapomenutelnosti, a tedy věčnosti.

Mé je vaše aneb roztok zkušenosti a studia

V poezii metaforické a symbolické obrazy neinhibují, naopak excitují naši psychiku. Osvobozují nás z racionálních logických pout.

Vladimír Borecký

Text, který zde vzniká, se pochopitelně bude potýkat s vysokou mírou subjektivity. Podněty a impulsy, které mě oslovily a které zde na oplátku a s patřičnou úctou oslovuji, jsou výrazem mého života, určité jeho etapy, dílčích témat, která kolem mě krouží, přibližují se a vzdalují, aby se pak znovu v nové konstelaci vrátily s plnou silou a zkoušely mou trpělivost, anebo mne možná opustily nadobro. Text tak v řadě případů čerpá z literatury, odkazuje na jiné texty. Činí tak s jistým pocitem krádeže, ale doufejme, že krádeže vědomé a v něčem uctivé ke svým vzorům a tradicím. I zmíněná subjektivita je aspektem vědomého ponoru prováděného s důvěrou v pocit, že napětí subjektu a objektu představuje jedno z metatémat jak tohoto textu, tak i naší doby. To, co obvykle přináší nové vhledy, bývá silné i nebezpečné právě svou subjektivitou. Ta je pomyslným jedem, který může léčit i zabíjet. Léčit snad může pobídnutím, budováním odvahy postavit se za sebe sama. Jed tohoto přístupu může představovat sklouznutí do banality, žvatlání a frázovitosti. Ne náhodou se v tomto textu budeme dotýkat rizik prorockých zjevení. Dnešní svět je zaplaven těmi, kdo mají dojem, že vědí. Je to přirozená kolektivní odpověď na dobu, která neví. Paradoxně stále vyhledáváme potvrzení našeho vlastního mínění, abychom se tak jistili před potencialitou zešílení. Tím se však udržujeme v pasti kolektivně zadržované autenticity.

Obraz první – příběh živlů

Nevíš, že nebesa a živly byly dříve Jedním a že byly od sebe odděleny jakýmsi božským zásahem, aby ze sebe mohly vydat tebe a vše ostatní? Víš-li toto, pak zbytek ti již nemůže uniknout. Při všem vznikání je takové odloučení nezbytné… Z mnohého nikdy neučiníš Jedno, jež hledáš, jestliže se sám nestaneš jedním.

Gerardus Dorneus

Psychologickou typologii užíváme – a někteří možná i milujeme – proto, že přináší určité zjednodušení komplexnosti světa. Někam nás zařazuje, a tím vyjasňuje naši situaci a s někým nás spojuje v podobnosti našich životních údělů. Přes různé kritiky typologie Jungovy se tato v různých formách stále poměrně s úspěchem používá, někdy možná s vědomým opomenutím jejího „příliš mystického“ zdroje. Nejlépe usazena je však přece jen ve své domovině, v ekosystému tradičního hermetismu. Zde přestává být pouhou „statickou“ typologií zneužívanou v rubrikách bulvárních astrologických pseudopředpovědí na každý týden. Namísto toho se stává komplexním rámcem a pohledem na život v jeho kosmologické rovině. Když se i znalý čtenář začte do Jungova základního textu k tomuto tématu², může ho překvapit forma a rozsah knihy. Jung zde totiž typologii nejprve předestírá jako příběh, jako dějinné sváření postojů a názorů, což lze chápat jako paralelu k alchymickému vyvstávání a sváření živlů. Samotným popisem psychologických typů, tedy tím, co se jeví jako praktické a použitelné v naší pragmatické kultuře, Jung knihu až uzavírá. Předtím však Jung prochází napříč dějinami myšlení, cítění, vnímání a intuice v introvertované či extravertované podobě, a to mimo jiné proto, aby otevřel obraz živlového světa jako neustále se rodícího a aktualizujícího příběhu vesmíru. Slovy Richarda Tarnase³ bychom mohli říci příběhu mysli, s Jungem bychom možná raději řekli příběhu duše. Tarnas ale pojmenováním knihy naznačuje i jiný rozměr tohoto příběhu. Lze ho totiž chápat nejen jako příběh jakési abstraktní, zprůměrované mysli-duše. Lze ho chápat jako dějinný příběh Duše světa, kterou může ve svém vlastním příběhu zakoušet každý z nás. Není to příběh obecný, a tudíž patřící nikomu a všem. Je to příběh mě i tebe. Má rovinu velmi osobní, a zároveň i rovinu globální, na níž jsme zcela reálně spojeni.

Obraz druhý – hysterické buňky

Každý projev na Zemi je podobenstvím a každé podobenství je otevřenou branou, kterou může duše, je-li připravena, vstoupit do vnitřního světa, kde ty a já, den a noc a všechno ostatní jsou jen jedno. Každý člověk se k této otevřené bráně dostane. Málo jich ovšem vejde branou a obětuje krásné zdání za tušenou skutečnost nitra.

Hermann Hesse

Píšeme-li o živlech v kosmologickém slova smyslu, píšeme-li o příběhu života a živého, musíme se chtě nechtě dostat k obrazu Matky. Mateřství se odehrává niterně, nitroděložně, uvnitř takříkajíc posvátného, chráněného prostoru, alchymické nádoby. Zrození nové bytosti je, a přes všechnu dnes dostupnou technologickou podporu stále ještě bude, nesamozřejmostí, a tedy tak trochu zázrakem, sakrálním aktem. Fenomenologicky se jedná o ženino zasvěcení, zážitek za plentou každodennosti. Biologicky tento akt umožňují buňky dělohy, které pro svůj plod vytvářejí jedinečné podmínky. Tento zázrak je v posledních desetiletích podivně ohrožován nemocí, již můžeme zařadit do okruhu těch civilizačních, novodobých – je jí endometrióza. Buňky těla, které se původně starají o zrození života, se z dosud neznámých důvodů přesouvají do nepatřičných částí těla matky a způsobují tam nesnesitelné bolesti. Potenciální matka trpí obrovskou bolestí. Buňky, které putují místy, kam nepatří, prostě musí být cítit, musí bolet, neboť zaplňují místa, která jim nenáleží a nebyla jim určena. Tyto buňky ohrožují reprodukční schopnost ženy, tedy roli mateřskou, schopnost sexuálního aktu, tedy roli mileneckou, a konečně i schopnost seberealizace, neboť pracovní kapacity takto nemocné ženy jsou výrazně ovlivňovány menstruačním cyklem, kdy bolesti po několik dní vrcholí. Tak jako je možné vnímat rakovinu jako obraz nekonečného, tedy nepřirozeného, zvráceného růstu, který postrádá regulaci a pracuje proti svému hostiteli, tedy lidskému tělu, by endometriózu bylo možné chápat jako nečekaný a zákeřný útok na schopnost Matky přinášet život. Její lůno, děloha (řecky hystera) v medicínsky patriarchálních očích „hysterčí“ a stejně „šílenou“ může učinit svou hostitelku a vše kolem, a to včetně muže, pohybujícího se v citovém dosahu takto nemocné ženy. Tím mužem může být partner i lékař, který je zván ku pomoci. Tím mužem méně či více vědomě je Muž dnešní doby. Jeho Matka, Milenka i Manželka řvou bolestí a smutkem z doposud nevysvětlitelné ztráty možnosti obnovovat život. A Muž a jím vytvořená kultura si s tím příliš neví rady. Jako by to přesahovalo rámec norem a pravidel, kterými Muž uspořádal naši civilizaci.

Obraz třetí – příliš horké nebe

Mystik nás učí, abychom důvěřovali, že všechny zničující zážitky prázdnoty a nicoty jsou matricí a patricí nového zrození. Právě zoufalství naší doby mě přesvědčuje o tom, že renesance je za dveřmi, že renesance je jedinou odpovědí na rozsah našeho dilematu. Buď záhy dojde k renesanci, nebo ke zničení planety. Žádná střední cesta neexistuje.

Matthew Fox

Jedno z klíčových mytologických témat je vztah Nebe a Země. Zásadním způsobem vypovídá o rozvržení kosmických sil a tím i o podmínkách života člověka, který je napůl nebešťanem i pozemšťanem. Mluvíme-li o klimatické krizi, naše představivost se přirozeně vztáhne k nebi, a tedy živlu vzdušnému. Živlově vzato není asi zcela podstatné chemické složení plynů, které nebe zasahují (oxid uhličitý a metan). Podstatnější je, že klima svou činností přímo ovlivňuje samotný člověk. Člověk jako obyvatel zde i tam, na zemi i ve vzduchu, získal takovou moc a postavení, že porušil dlouholetou, byť občas přerušovanou rovnováhu. Svou doslova horečnatou, neúnavnou aktivitou, neustálým pohybem, přejížděním tam a zpět, těžením, vyprazdňováním a pálením hlubin Země způsobil zesilování vlivu božského ohně (Slunce) do kritického a nerovnovážného stavu. Ohnivý živel rozpohyboval klima do té míry, že se Země dotýká nebývale nepravidelným, nepředvídatelným a velmi intenzivním způsobem. Jako protikladný živel vůči vodě si s touto dělá takřka co chce. Bere vodu, kde se mu zlíbí a způsobuje její nedostatek, aby ji až skoro zlomyslně, protože nesmyslně, vylil v místech, kde ničí vše postavené člověkem, co jí stojí v cestě.

Člověk si prométheovsky přivlastnil božskou sílu, avšak ta se mu vymyká z rukou a ohrožuje jej samotného. Snaží-li se člověk svou civilizaci na toto běsnění adaptovat, sahá nepřekvapivě k opatřením a projektům, které vrací vodu do jejího původního prostředí. Anebo ještě jinak. Naše civilizace, jež je – řečeno slovníkem jungovské typologie – dominantně zaměřena na rozum a vnímání (které v sobě zahrnuje čin, akci), se začíná potýkat s vodou svých citů. Mluví se o tom, jak je důležité neskrývat emoce. Druhou větou ale nezřídka právě v emočně náročných situacích voláme po řešení „hlavně bez emocí“. Se svou vodou si tak evidentně nevíme rady. Nemluvě o ohni, jenž se jako živel intuice a hlubokého vědomí „kam to všechno směřuje“ zmítá v hlasech a obrazech pseudoesoterických a konspiračních médií ve formě, jež už nezřídka připomíná fašistické koketování s hermetismem. Ostatně celý příběh Ruska je dnes možné vnímat jako mocenskou odpověď zmateného citu a intuice na západní jednostrannost dominujícího rozumu a vnímání. Ve světle současného dění je ale zřejmé, že pravoslaví ve své nejortodoxnější podobě lékem na naši západní, dějinami rozmělněnou a zmatenou spiritualitu rozhodně není.

Obraz čtvrtý – živlová Země

A země, není to vlastně tvé přání: ukrýt se očím a vznikat nám v nitru? Není to vlastně tvůj sen jednou se takto skrýt? Země, ukrytá země.

Rainer Maria Rilke

„Je stále očividnější, že dramatickým důsledkům procesu Proměny Země se již nelze vyhnout, protože současná civilizace nemá dostatečnou vůli zavést drastická opatření, aby zastavila úpadek přírodního prostředí.“ Touto větou z předmluvy otevírá svou knihu Tanec s proměnami Země⁴ Marko Pogačnik, geomant a, jak na obálce také uvádí, umělec pro mír zaštítěný ne nevýznamnou institucí UNESCO. V textu následuje sada úvah motivovaných mimo jiné autorovými sny s vlastními interpretacemi. Obsahem knihy není nic menšího než návody na to, jak se připravovat na proměny Země. Skutečné, radikální, řekl bych paradigmatické proměny Země. Pogačnik v nich mimo jiné užívá symboliku proměny živlů jako dlouhodobého procesu, který v současnosti vrcholí. Věk planety ohnivé, zrozené z varu vesmíru, vystřídala epocha chladivé vody, dávající Zemi počátky života. Tu vystřídala epocha živlu zemského, kdy materializace Země dle Pogačnika vrcholí v proměně živelně vzdušné. Co tím přesně autor myslí a jak se na tuto proměnu nachystat, je předmětem zmíněné knihy, nutno říci, že ne úplně snadno pochopitelné a uchopitelné. Než však Pogačnikovy myšlenky zahodíme jako nepraktické a neužitečné, možná bychom mohli chvíli pozornosti věnovat podobným úvahám z pera Jamese Hillmana⁵ či našeho Zdeňka Neubauera⁶. Oba nás jemnými náznaky vedou k úvahám o tom, jakým způsobem Země skrývá samu sebe, svou podstatu, která je ve své zemitosti paradoxně bytostně propastná. Pogačnik nás vede k imaginativní práci na vizuální i tělesné rovině. Zde se nepřekvapivě může prolínat se světem, který je Pogačnikovi geograficky vzdálen, světem duchovnosti tibetské.

Obraz pátý – živly v umírání

Známe-li z mysli jenom onen její aspekt, který se rozplyne, když zemřeme, nezůstane nám žádná představa o tom, co pokračuje, žádná vědomost o novém rozměru hlubší reality přirozenosti mysli.

Sogjal Rinpočhe

Vrátíme-li se na chvíli k obrazu Matky a rození života, můžeme si připomenout jednu zdánlivou banalitu a jen ji podržet v paměti. Vznik nové bytosti je vždy závislý na setkání. Vajíčka a spermie, tedy – živlově vzato – vody a země na straně jedné a ohně a vzduchu na straně druhé. Do této čtveřice utvářející naši tělesnou schránku vstupuje naše vědomí. Uvažujeme-li o proměnách Matky Země a klimatické krizi a přijmeme-li Pogačnikovu obrazivost „konce Země“ na chvíli za svou, není již příliš vzdálen obraz umírání individuálního, konce a smrti každého z nás.

I tradice tibetského buddhismu užívá živlové symboliky ne nepodobné hermetismu. Právě ona má nepřehlédnutelný význam v popisu toho, co se děje s tělem při umírání a jak se to promítá do tělesného stavu a současně do lidského vědomí a prožitku umírání. Stručně řečeno, na prožitkové úrovni tělo nejprve ztrácí svou pevnost, zemský živel. Jako bychom se bořili do Země, propadáme se její tíži⁷. Poté se živel země stahuje do živlu vody. Přestáváme mít „svou vodu“ ve své moci až se pocitově roztékáme do moře. Poté se nás chopí oheň a jsme jím plně pohlcováni, ačkoliv tělo samo chladne. Vzduch pak ve své divoké podobě vichru rozmetá celý vesmír vědomí na prach. O smrti se v kontextu Tibetské knihy mrtvých mluví jako o zatěžkávací zkoušce i velké příležitosti. V závislosti na podobě umírání a smrti je zde naposledy, ale s maximální intenzitou zkoušena naše imaginativní dovednost. Fyzická bolest se zde mísí s neuzavřenými vztahy, lítost nad nedokončenými plány s potřebou dotyku, vize hrozivých démonů s pocity neskonalé pohody a zářivého světla, příšerný hluk s andělskými chóry. Určitá imaginativní meta-pozice by mohla být tím, co nám umožní tu proměnlivost, překvapivost, hloubky i výšky „přežít“. Mohla by být tím, co lze nazývat například oslaveným či světelným tělem, jež je tím nejzazším prožitkem živého, či spíše Živého, neboť fyzické tělo už v onu chvíli živé není.

Obraz šestý – nesnesitelná tíha svědka

Ve světle postupného zbožštění, které hlásá Nový zákon, byly všechny historické pohromy a zkázy, války, hladomory, zemětřesení a nezměrné utrpení lidstva chápány jen jako nezbytné nástroje zrození božského v člověku. Útrapy, kterými procházelo celé lidstvo, nebyly v novém světle křesťanského zjevení marné. Člověk měl nést soužení, Kristův kříž, aby mohl nést i Boží slávu.

Richard Tarnas

Vstáváme, pracujeme, studujeme, meditujeme, diskutujeme, abychom denní aktivitou vyplnili otevřený prostor pro naději, snahu, úsilí. Večer pak uléháme a vše získává méně jasné kontury. Noříme se do sebe a nikdo jiný nám nezbývá. Není nikdo, kdo by posoudil relevantnost odcházejících a přicházejících myšlenek, obrazů a pocitů. Jsme svým posledním rozhodčím, tribunálem dne, svou poslední otázkou i odpovědí. Svou největší oporou i tíží. Tady, a právě tady, je ta jiná Země a jiné tělo, které jsme celý život pěstovali. Co nabízí? A jak skutečné jsou, jak korespondují s naší pamětí, tak nejistou, selektivní a vratkou? Na jedné straně možná velké nic, černá díra meditace, která vše pohlcuje a vyprazdňuje, propouští za horizont naší události v jisté podobě úlevy. Na straně druhé zažíváme to malé všechno, spojené s onou první stranou těsněji, než by se chtělo věřit. Každičký detail toho, co jsme prožili. Každá známka v žákovské zde má svůj podíl, každý polibek, úsměv, nedojedená svačina, vystydlý čaj, neposlaný dopis. A obé se tak nečekaně mísí zleva zprava, nahoru a dolů. Jako by to chvíli patřilo sem, a poté zase tam. Má to přece jen nenahodilost, řád a systém ne nepodobný mapě, a současně se řád jisté chvíle promění v chaos a nejistotu. Ze čtverce se stane kruh koláče, který je půlen, čtvrcen, krájen až do zrníčka mouky, z níž je stvořen. Aby se za chvíli prudkým větrem zrna spojila v nečekaný obraz ptáka, který odlétá za horizont a nevrací se. Vítr odvane, ale jeho prostor zaplní zvuky. Chvíli nejasné a skoro neslyšitelné, bolavé svou nejistou přítomností, po chvíli drásající uši a mozek palčivou intenzitou. A v tom všem ty jako svědek. Ten jediný nezasažený, přesto přítomný a pozorný. Krvácející, plačící, a přesto tak pevně nad světem. Na pevném, hluboce zabitém, zarytém kříži s kořeny až v Zemi, na pevném kříži, jež není přibit ve své horní polovině, lámaný větrem poslední noci.

¹ Corbin, Henry. Mundus imaginalis. Malvern, 2007.

² Jung, Carl Gustav. Psychologické typy. Portál, 2020.

³ Tarnas, Richard. Vášeň západní mysli. Inštitút Gaia, 2023.

⁴ Pogačnik, Marko. Tanec s proměnami Země. Malvern, 2019.

⁵ Hillman, James. Sny a podsvětí. Portál, 1999.

⁶ Neubauer, Zdeněk, Škrdlant, Tomáš. Skrytá pravda Země. Mladá fronta, 2004.

⁷ Rinpočhe, Sogjal. Tibetská kniha o životě a smrti. Pragma, 1996.