Moje dcera si vyprosila, chtělo by se říci skoro vymodlila, medailonek. Je na něm fotka mé ženy, tedy v tomto kontextu přesněji řečeno její maminky. Používá ho proto, aby tvář maminky měla na dosah tehdy, když nejsou spolu. Funguje to sice jen částečně, ale už to, že zdánlivě obyčejná fotografie má takovou potenciální sílu stojí za pozornost. Skrze obraz se dostáváme do blízkosti milované osoby tak nějak skutečně. A určitě to neplatí jen pro děti. Vzpomeňme si na fotky našich prvních lásek, schovávané v peněženkách a na jiných tajných místech. Na chvíle, kdy jsme si je potajmu sami pro sebe vytahovali a zírali a hltali je, jako bychom se chtěli přesvědčit, že je to pravda, že jsou skutečně takoví a že k nám opravdu patří. Nebo je ukazovali druhým v neovladatelné touze zažít přitakání, sdílet stejnou fascinaci.

Co se to mezi naším tělem, vlastníma očima a obrazem toho druhého vlastně děje? Vpíjíme se pohledem do krásných očí stejně jako do nezvyklých vrásek. Necháváme se unášet barvou, plností a tvarem vlasů a vousů, stejně jako nás fascinují různé zvláštní jizvy, skvrnky, bradavičky, nezvykle postavené uši či nos. Pro někoho jsou pak kouzlem svého druhu pestré podoby a rozměry rtů. A mnohdy ani nevíme přesně, co nás na druhé osobně vlastně přitahuje. Přitahovat nás dokonce může určitý nesoulad. Jsou tváře, které nás mohou dráždit a přesto nebo právě proto fascinovat a lákat náš zrak. Naše oči jakoby si ve svém nutkavém otáčení říkaly: „je to opravdu tak, i toto je možné, vidím správně?“

Hluboká potřeba vidět tváře našich milovaných, může přinést i pocity nedostatku a ztráty. Když se s daným člověkem dlouho nevidíme, naše vnitřní paměť šátrá a hledá a snaží se chytit nějakého bodu, který obraz znovu oživí a vyvolá. Jakoby nám vzpomínka nabízela druh zážitku, který má patřit pevně do našeho života. Nesmí zmizet! Zmizela by část našeho života. Ono pátraní vlastně znamená jakousi procházku vší naší vnitřní tělesnou pamětí. Fyzickou pamětí, naším tělem.  Každá jeho buňka jakoby měla možnost, schopnost nebo dokonce své určení uchovat jeden určitý obraz, obraz konkrétní tváře. A zdá se nějak důležité přesně to místo, kde se vzpomínka usadila. Mít pak přístup ke své paměti, ke svému nekonečnému prostoru vnitřního těla, nějak znamená a přináší určitou plnost života. Všechny ty miliony drobných obrazů,  nastřádaných léty v našem těle zůstaly. Jako bychom vstřebávaly všechnu rozmanitost lidského světa. Skrze ty obrazy nasáváme i příběhy za nimi. Skrze opojení tvářemi polykáme také všechny ty příběhy do tváří vepsaných. Nejsou to slova a vyprávění. Náš život by na to vyprávění a poslouchání nestačil. Obraz je rychlejší, silnější, vševědoucí.

Zíráme-li, civíme, vpíjíme-li se pohledem do druhých, ve skutečnosti polykáme všechno lidství, celý stvořený vesmír ve vší jeho rozmanitosti, nekonečnosti a bohatosti. Ve všem, co stvoření opakuje i v tom, co vytváří nového. Zíráním odhalujeme údiv a naplňujeme touhu spojit se. Spojit se s tím větším než jsme my. S tím vším, co nejsme my, co jenom tušíme, ale nemůžeme nikdy zcela poznat. Vesmír se našima očima dívá na sama sebe. Bez našich očí by sám o sobě nevěděl.