Na stará kolena aktivistou

IMG_20190503_104446_HDR

Často vyzdvihovaná neutralita facilitátora nemusí být v rozporu s jeho touhou jít ke kořenům, jít radikálně ke zdroji našich názorů a argumentů. Facilitátor může být aktivistou. Aktivním katalyzátorem debaty.

Jako dítě odchované totalitním režimem jsem vykazoval obvyklé známky poslušnosti s občasnými prvky rebelie v mezích zákona a možností zhoršené známky z chování. Své slušné vychování jsem si uchoval i v osmdesátém devátém, kdy jsem v pondělí 19. listopadu rozechvěle přicházel na brněnské náměstí Svobody, ale trikoloru připnutou mi někým na hruď, jsem tak trochu zakrýval a tak trochu odkrýval, aby ji viděli ti praví a neviděli ti druzí, jichž v to pondělí kolem náměstí bylo víc než dost, se zbrojí větší než malou.

Na chuť rodícímu se kapitalismu a demokracii devadesátek jsem přišel zejména díky přísunu do té doby nedostupné hudby a knih, díky cestování, které skutečně otevíralo nový svět, no a taky díky italské zmrzlině, jejíž sladkost mám ještě na jazyku. Když doba začala drhnout a vše přestávalo být tak samozřejmé a jednoznačné, svou náturou jsem tíhl ke sbližování, propojování, setkávání, diskuzi, až se mi to stalo povoláním. Být nestranný, naslouchající, chápavý, přátelský, to přece chceš a chtějí to i ti kolem.

Nic ale netrvá věčně. Naše životy provází jak nit něčeho trvalého, zdálo by se neměnitelného, tak okamžiky turbulencí a změn, které převracejí svět naruby. A jsme ve žhavé současnosti, až příliš žhavé a příliš naruby.

Winston Churchil prý řekl, ale vlastně neřekl, že kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce a kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum. Přiznám se bez mučení, že v pohledu na naši horkou civilizaci ten rozum občas ztrácím a nedivím se těm, kdo jsou pomyslně odhodláni raději  zešílet v divočině nebo těm, kdo mají odvahu divočinu rozpoutat v ulicích měst, aby naše srdce zburcovali. Zdá se totiž, že rozum stárnoucích vědců sám o sobě nefungoval a nefunguje. Odnášejí-li si tito bojovníci označení alarmistů a ekoteroristů a jsou-li nálepkováni jako nová sekta, zdá se, že jde do tuhého. Označit určitou skupinu za nové náboženství je silná káva. Možná je  ale v tomto případě zvýšená citlivost na místě. Vnímá radikální chování nejen jako výrazné a viditelné akce ve veřejném prostoru. Tuší, že jde o víc. Že v tomto případě jde o radikalitu a důslednost toho, jak hluboko jsme ochotni sestoupit v propátrávání motivací a důsledků našeho žití. Tam někde se rodí naše každodenní odpovědi na důvod proč vstát, pracovat, proč žít. Je to stejná situace, jako když jde nám nebo našim blízkým o život a jisté není předem nic. Také tehdy jsme nuceni zhodnotit, čemu jsme vlastně věřili, čemu dávali v životě váhu. Smrt v dosahu naše myšlení akceleruje a radikalizuje.

A proto v klidu, s rozmyslem a rozumně beru nálepkování aktivistů náboženskou sektou jako skutečnou výzvu. Zachovám si svou pověst hodného hocha a budu se snažit, tak jako vždy, chápat a zároveň vyzývat i druhou stranu, vyzývat strany obě, vyzývat všechny. Ukažme svá nevyřčená přesvědčení, své někdy jen nejasně tušené motivace. Odhalme je sobě i druhým. Buďme soustředěni na to podstatné. Buďme rozhodní, protože na váhání není čas.  Buďme v naši argumentaci důkladní tak, aby naše slova dávala smysl, byla rozumná a současně jim naše srdce bez uzardění věřilo. Jestli budeme opravdovými radikály ve smyslu důsledné diskuze, někdy a někde se snad potkat musíme.

Druhou podobou radikality je totiž už jen bezohlednost a násil