Přikrýt černou díru

IMG_20181221_154930

O dětském smutku, na který hledáme lék celý život

Přečetli jsme pohádku a dávám pětileté Agátce pusu na dobrou noc. Zdá se mi ale, že dnes usínání nebude ani rychlé, ani jednoduché. Chvíli se snažím odhadnout, zda jde o obvyklou snahu přece jen si některého z rodičů k usínání přitáhnout nebo jde o něco jiného.

Je večer 28. října, slavnostní nálada dnes v rodině převažuje a tak zůstávám.

To, co bylo ještě před chvíli jen tušené v náznacích, se najednou zjevuje ve své hloubce a intenzitě. Agátka pláče, hodně pláče. Ptám se jí, co ji trápí. A překvapivě odpovědí není její obvyklé „já chci maminku“.  Mluví velmi neuspořádaně o školce a své kamarádce. Mluví o tom, že je jí prostě smutno. „Táto, já jsem tak smutná, že mě z toho začne bolet tělo“.  Zpozorním. Za chvíli s drobným ostychem ještě zmíní jednoho spolužáka, který pro ni pořád ještě nedávno, odešel ze školky do školy. Mluví o tom, jak její spolužačka vymýšlí skvělé hry a jak se na ni těší.  Vzlykot se dere přímo z jejího srdce a tak se dotýká i toho mého. Na hranici mezi dnem a nocí, mezi oblékáním do pyžamka a usnutím se zjevilo něco nepojmenovatelného. Agátka s tím statečně zápasí, ale pláč ne a ne ustat. Snaží se hledat důvody, snaží se hledat vysvětlení. Já se snažím hledat útěchu. Vypravím o mamince, bratrech, babičkách, o všech, které má nedaleko. Zkoušíme si je všechny představit. Chvílemi přichází trocha uvolnění a klidu, ale pláč se zase vrací. „Tati když já vlastně vůbec nevím, kde se ten smutek bere.“

 

Její hluboká nejistota ve mně vyvolává snahu najít nějaký způsob podpory. Vím, že ji potřebuje. Současně nějak tuším, že tady žádný pouze lidský hlas nestačí. Celý den, ve kterém jsme malovali slunce i černou díru a raketu, která v ní zmizí, den ve kterém jsme sázeli lípu, zpívali i hráli si, celý ten den    a celý svět se teď smrsknul do malého srdíčka pod peřinkou, které se cítí samo, oddělené od toho mého, přestože rukama spojeni jsme. „Tati, když ty to máš úplně jinak“. Nevím, co přesně tím myslí. Přemítám nad tím, jak takové smutky překonávám já. Mluvím k ní teď něco o dospělých a silných, ale moc mi to nejde. Vím, že čas od času pláču i já, i když možná ne před ní. A že pláče i její máma, nejléčivější bytost, kterou má na blízku. Ne, tady obvyklá slova opakovaně selhávají.

V obrazech a myšlenkách si hraju se vším, co mi kdy pomohlo. Vzpomínám na babičku a její křížek prstem na čelo, vzpomínám také na vše z toho mála, co jsem kdy přečetl o vývojové psychologii. Stále mám ale pocit, že jediné, co opravdu působí, nejsou má slova, ale mé přítomné tělo.  Někde v něm vyrostla a je uložena moje základní důvěra v život i ve svět. Někde v něm jsou ukryty vzpomínky na všechny bolesti, které jsem přestál já,      moje černá díra.

Možná, že moje dcera to vnímá tak, že v tuto chvíli, tady a teď, nese všechny bolesti světa. A od takového trápení ji ulehčit neumím. Rád bych byl jejím polštářem, do kterého všechny ty bolesti stečou. Rád bych byl přikrývkou, která zakryje celý ten veliký a nepochopitelný svět, který dnes možná podobu černé díry má. Alespoň pro dnešní večer bych tak mocný chtěl být.