Viděno pohádkově
10. 10. 2018 / děti, mýty, pohádky
Ranní úvaha o tom, jak můžeme s dětmi objevovat živý svět mýtů.
Velmi často si se svou takřka čtyřletou dcerou hrajeme pohádky. Je to známá věc, děti milují opakování příběhů. Teoreticky to znám už dlouho, něco jiného je to znovu spoluprožívat. Fascinují mě na tom dvě věci. Již zmíněná potřeba neustálého opakování a velmi pestrá režie mé dcery Agátky. Nechce totiž být jen princeznou, i když je to její role nejoblíbenější. Takřka vždy při hraní role střídá, princeznou začíná a obvykle tuto roli několikrát zopakuje.
Princem pokračuje a i tuto postavu si ráda prožije zas a znova. Často končí zlým králem nebo čarodějem. Během několika minut se tak střídavě a současně hluboce noří do atmosféry něhy, lásky, strachu, lsti, bezmoci a dalších emocí. Mezi těmito pocity přepíná s rychlostí lusknutí prstu. V jejich slovech slyším, v jejím obličeji vidím, jejími dlaněmi nahmatávám, v jejich gestech zažívám neobyčejnou skutečnost příběhu. Když ji jako princ vysvobodím, je to nejsladší obětí, jaké si otec, tedy pardon princ, může vůbec představit.
Chutí být princeznou překvapen nejsem, ani touhou zažít si prince. Jako princ si Agátka užívá rozhodnosti, síly, chytrosti, touhy a schopnosti vyřešit sebezapeklitější situaci.Nejvíce mě ale fascinují ty temnější postavy. Králové bez lásky, čarodějové bez soucitu. Jakoby se dcera potřebovala dotknout esence určité lidské zkušenosti, která k nám patří. Nechce v ní být na dlouho, ale přesto se do ní její tělo a duše opakovaně touží ponořit.
Dokonce v některých situacích nezáměrně experimentuje s tím, že pohádka nedopadne dobře. Marně se jako princ snažím nabídnout řešení zdánlivě beznadějné situace. Meč, kouzlo, lék, živou vodu. Agátka tichým a zastřeným hlasem, který je cítit výjimečností okamžiku, jen stručně oznámí, že živá voda už není k dispozici. Příběh se ocitne ve slepé uličce, kterou jen stěží procházím. Prožívám to jako skutečný konec. Zároveň je ve mně otec, který by chtěl dceru zachránit. Tak nějak po lidsku. Částí sebe sama jsem z pohádky venku.
Ta druhá část je zaplavena obrazy řeckých bohů a jejich přepestrých příběhů a svárů. Jsme lidé a bohové současně. Prožíváme pozemské roviny příběhů a někdy jen těžce zahlédneme jejich nebeské zrcadlo, postavy bohů v jejich smysluplné jedinečnosti. Jejich tajemnou moc, které ne vždy rozumíme. Jejich zdánlivě nepochopitelné a rozporuplné záměry. Hloubka doteku božství se často skrývá právě zde, v této tajemnosti, zdánlivé neřešitelnosti situace, paradoxu, neskutečné skutečnosti nebe a skutečné neskutečnosti země.
Tomu mě učí má princezna.