Blog

Vize participativní

Prvním krokem k městu, ve kterém se dobře žije, je najít společnou řeč.
(Martin Kloda)

Pamatujeme, jak se v devadesátých létech stalo slovo plánování takřka slovem zakázaným. Pamatujeme doby, kdy se strategické plány tvořily expertními týmy a končily v šuplíku starostů. Používaly ne vždy zcela srozumitelný slovník projektového managementu, jejich kvalita a cena se někdy měřila počtem stránek a v seznamu žádoucích cílů obsahovaly takřka vše, protože co kdyby na něco z toho všeho byl zrovna vyhlášen dotační program.

Byly doby, kdy se slovo participace nebo zapojování veřejnosti vyslovovalo výhradně s despektem. I dnes k veřejnosti panuje spíše nedůvěra. Občané jsou nezřídka považováni za kverulanty, věčné stěžovatele, kteří stejně ničemu nerozumí, a když je pozveme, tak buď nepřijdou, nebo budou omílat jenom to své. Ti kverulanti, ale obývají naše obce a města a kromě toho že jsou často experty ve své pracovní oblasti, jsou také svým způsobem experty na svůj život a v jistém slova smyslu i experty na místo, ve kterém žijí. Aby se jim žilo dobře, potřebují kromě bydlení, práce, solidních služeb, sportovního využití, kultury apod. rozumět tomu, co a proč se kolem nich děje. Potřebují rozumět městu, ve kterém žijí. Toto porozumění může vznikat nebo se ztrácet každodenní zkušeností.

Participace je když… se toho cítím součástí. Mám na tom podíl, ať už v benefitech nebo v zodpovědnosti.

Vize participativní je když…  je vize srozumitelná. Srozumitelnost nemusí znamenat banálnost, primitivnost, prostoduchost. Srozumitelnost není v rozporu s originalitou, nápaditostí, jedinečností. Srozumitelnost znamená, že vizi rozumí běžný obyvatel města, ale že si v ní najde své i expert na plánování či starosta. Srozumitelná vize může vzniknout jedině komunikací, jedině tím, že se její obsah různými způsoby upravuje a převrací tak dlouho, až si prostě „sedne“. Stejně srozumitelný by měl být i samotný systém řízení města. Musí být ve svých principech jednoduchý a srozumitelný nejen pro obyvatele, ale i zaměstnance úřadů, politiky, dodavatele služeb, developery apod.

Vize participativní je když…  je vize sdílená. Dříve k prosazení vize opravdu stačila silná osobnost. Ta kolem sebe měla dostatečně silný a autoritativní aparát na to, aby vizi prosadila. Komunikace se redukovala na příkazy a zákazy. Nezřídka se ovšem stávalo, že když vize osobnosti začala jít proti vůli a představám těch, kdo ji museli vykonávat, začala vize slábnout, až se stala neživotaschopnou, stejně jako její nositel. O potřebě sdílené vize se dnes ale nemluví jen ve veřejném sektoru. S touto potřebou přišel jeden z významných učitelů moderního managementu Peter Senge v konceptu tzv. učící se organizace. Možná nám termín učícího se města bude připadat příliš ambiciózní a v běžné realitě neuskutečnitelný. Proč si ale neklást náročné sny? Tak jako třeba při přípravě strategického plánu v nizozemském Amsterdamu. Jejich slovní hříčka I am sterdam (https://www.iamsterdam.com/en/) je trochu marketingovým heslem, ale nezní krásně, vtipně a vizionářsky? Ostatně slogan fajnOVA z moravského prostředí se také povedl (více o velmi zdařilé přípravě strategického plánu Ostravy za vydatné účastni veřejnosti na www.fajnova.cz).

Vize participativní je když…  s participací máme zkušenosti. Strategický nebo územní plán, který je v městském plánování s termínem vize spojován nejčastěji, je dokumentem, jehož vznik trvá poměrně dlouho. Také je relativně abstraktní a poměrně odborný (zejména ten územní). Chceme-li tedy do přípravy těchto dokumentů vtáhnout veřejnost, není to nejvhodnější typ procesu, pokud předchozí zkušeností s participací nemáme. Ideálním způsobem, jak se učit participaci a budovat důvěru obyvatel v ní, je začít s menšími projekty. Může to být revitalizace veřejného prostoru, komunitně připravované kulturní a společenské akce apod. Tady samozřejmě velkou roli hraje velikost města. V těch větších to jde vždy o něco hůř; dát například dohromady často nesourodou komunitu na sídlišti je velmi obtížné. Pozitivních zkušeností ale s participací přibývá. V poslední době se při komunikaci s veřejností například osvědčily tzv. pocitové mapy. Ty lze ve fyzické podobě zrealizovat jak v rámci nějakého pouliční slavnosti, tak poměrně sofistikovaně s pomocí mapových podkladů na internetu.

Vize participativní je když…  umíme být struční a jsme schopni vybrat podstatné. Jednou z vad strategických plánů, jak už bylo naznačeno výše, bývá jejich obsahový rozsah a velká šíře řešených témat. Taková vize a plán ztrácí smysl a je těžké se s ní identifikovat nejenom občanstvem. Je jasné, že každé město musí v rámci svého běžného chodu řešit nepřeberné množství problémů. Ty ale nemají spadat do strategie. Vize a strategie má upozorňovat na to nejpodstatnější, na dvě tři klíčové změny, které chceme v dlouhodobém horizontu ve městě dosáhnout. Měly by být tak jasné, že si je můžeme zapamatovat. Ideálně jsou pak klíčové cíle strategie spojeny se srozumitelnými indikátory, které všem jednoznačně řeknou, zda cíle byly, nebo nebyly splněny.

V současné době se nejen v souvislosti s klimatickými změnami hodně mluví o tzv. chytrých (Smart Cities) a odolných městech (Resilient Cities). Odolnost ale není jen otázkou dobré infrastruktury a moderních technologií. Skrývá se i v síle místního společenství a jeho schopnosti adekvátně reagovat na stavy ohrožení (sucha, povodně apod.). Vize města, která vzniká participativně, může společenství posílit nejen pro případy ohrožení.

Psáno pro potřeby semináře „Vize Zlína za třicet let“ konaného 10.4.2017.